Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 4837/2017-465

22 Cdo 4837/2017-465

U S N E S E N Í

OREA - INVEST s.r.o.

,

IČO 25842480, se sídlem v Ostravě - Porubě, Svojsíkova 1596/2, zastoupené Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, proti žalovanému

statutárnímu městu Ústí nad Labem

, IČO 00081531, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného

Městských služeb Ústí nad Labem

, příspěvkové organizace, IČO 71238301, se sídlem v Ústí nad Labem, Panská 1700/23, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2017, č. j. -445, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2015, č. j. -392, určil, že žalobkyni, jako vlastníku stavby (objekt občanské vybavenosti), která je součástí pozemku, a jako vlastníku stavby bez č.p./č.e. (objekt občanské vybavenosti), která je součástí pozemku, vše v k. ú. B. n. L., svědčí právo průchodu odpovídající věcnému břemeni přes pozemky v k. ú. B. n. L. v rozsahu nezbytném k provozování restaurace, a to v důsledku vydržení tohoto práva (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného i vedlejšího účastníka na straně žalovaného rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. -445, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení existence věcného břemene zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).

Dospěl k závěru, že žalobkyně (její právní předchůdci) nemohla právo odpovídající věcnému břemeni vydržet, neboť nebyla v dobré víře, že je jeho oprávněnou držitelkou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Namítá, že „právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak.“ Je přesvědčena, že „vzhledem k původní spojitosti areálu, jehož součástí je objekt restaurace (tedy předmětné nemovitosti), lze z negativních omezení v podkladech k privatizaci a k ujištění organizátora privatizace směřujícího k právnímu předchůdci žalobkyně logicky usuzovat na splnění objektivní podmínky dobré víry oprávněné držby práva odpovídajícího věcnému břemeni, když po celou dobu běhu vydržecí lhůty nevznikla pochybnost o tom, že by subjektivní závěry právních předchůdců žalobkyně byly ohledně držby práva odpovídající věcnému břemeni nesprávné a odůvodňovaly závěr o existenci jiného užívacího titulu.“ Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

Žalovaný ani vedlejší účastník na straně žalovaného se k dovolání nevyjádřili.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „ “; srov. čl. II odst. 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle –3 lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu –

www.nsoud.cz

). Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ve spojení s

V dovolání není řádně uvedeno, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu a jeho procesním postupem s tím, že by právní posouzení projednávané věci mělo být jiné. Mají-li být právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, posouzeny jinak, neuvádí dovolatelka žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2013, sp. zn. , a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. ), a dovolacímu soudu takové rozhodnutí není známo. Dovolatelka tedy nedostála zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat ( a ). Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. (dostupné na

http://nalus.usoud.cz)

].

Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , se uvádí, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Tyto závěry lze plně vztáhnout i na vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. , dovodil, že „vůle držet právo odpovídající věcnému břemeni musí být dána najevo vlastníkovi služebného pozemku a vlastník musí držbu trpět. Jinak nemůže jít o držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Takové chování ovšem nemůže být kvalifikováno jako držba práva.“

Z citované judikatury dovolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud při posuzování otázky vydržení věcného břemene nijak nepochybil. Při zvážení všech okolností nelze učinit závěr, že by žalobkyně věcné břemeno odpovídající právu cesty vydržela. Právní předchůdci žalobkyně (a následně žalobkyně sama) vykonávali průchod přes pozemky žalovaného na základě výprosy (vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo, k tomu srov. rozsudek dovolacího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. ), a proto nemohlo k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni dojít.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle je odmítl.

V souladu s věty druhé rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. listopadu 2017

Mgr. David Havlík

předseda senátu