Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 5900/2016

-183

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně J. S., zastoupené Mgr. Ondřejem Masopustem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 394/17, proti žalovanému P. Č., zastoupenému JUDr. Danou Cetkovskou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Komenského 1586/23,o 240.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2016, č.j. -157, takto:

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem ze dne 5. 1. 2015, č.j. -107, Okresní soud v Prostějově uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 240.000 Kč, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po K. Č., který byl v řízení před soudy nižších stupňů v postavení druhého žalovaného, zaplacení 340.000 Kč (společně a nerozdílně s žalovaným) a po žalovaném 100.000 Kč a rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 6. 2016, č.j. -157, rozhodnutí soudu prvního stupně – vyjma zamítajících výroků o věci samé – potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Tím, že si ponechal bez právního důvodu doplatek ceny za převod členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, získal žalovaný na úkor žalobkyně majetkový prospěch ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz /, dále jen „obč. zák.“). Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení uplatnila žalobkyně žalobou, na jejímž základě bylo řízení zahájeno 17. 5. 2013, tj. po uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby, která začala běžet 13. 5. 2010 ( obč. zák.). Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalovaný namítl promlčení práva v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.).

Rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé a v akcesorických výrocích o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit státu soudní poplatek napadl žalovaný dovoláním, jímž vytýká nesprávné použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že skutkové okolnosti nedovolovaly přijmout závěr, podle něhož námitku promlčení zažalované pohledávky uplatnil v rozporu s dobrými mravy.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 , čl. II bod 2 , čl. II bod 2 , dále jen „“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. ).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že 11. 3. 2010 převzala žalobkyně podle písemné smlouvy o půjčce částku 100.000 Kč, kterou se zavázala – spolu se specifikovanými smluvními úroky – žalovanému (věřiteli) vrátit do 30. 6. 2010. Návratnost půjčky byla zajištěna žalobkyní vystavenou blanko směnkou a smlouvou o zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu ROZVOJ, se sídlem v Prostějově, Wolkerova 1578/15, jíž žalobkyně (nájemkyně družstevního bytu) převedla na žalovaného členská práva a povinnosti za cenu, kterou „odhadli asi na 1.000.000 Kč.“ V případě prodlení se splněním byť jen části zajištěného závazku z půjčky bylo dohodnuto, že se převod stane nepodmíněným a že žalovaný jako nabyvatel bude oprávněn členská práva a povinnosti převést na jinou osobu. Pokud by cena takovým převodem získaná, popř. cena obvyklá ke dni prodlení žalobkyně se splněním závazku byla vyšší než zajištěná pohledávka, převodkyně (žalobkyně) a nabyvatel (žalovaný) se měli vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení. Protože žalobkyně nebyla schopna dluh z půjčky s příslušenstvím do 30. 6. 2010 vrátit, požádala žalovaného, aby členská práva a povinnosti nabytá na základě smlouvy o zajišťovacím převodu převedl na třetí osobu, a to konkrétně na K. Č.. Dohodou „o skončení závazkového právního vztahu ze smlouvy o půjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu,“ kterou uzavřeli 10. 5. 2010, účastníci konstatovali, že celkový dluh z půjčky činí 118.000 Kč, že tuto pohledávku žalovaného uspokojí K. Č. v rámci vypořádání sjednané ceny za převod členských práv a povinností (1.018.000 Kč) a že „rozdíl mezi dosaženou cenou za převod a pohledávkou …, tedy částka 900.000 Kč, bude vyplacen přímo“ žalobkyni. Žalobkyně se zavázala družstevní byt vyklidit „od všech svých věcí a společně s osobami, které s ní daný byt užívají“ se odstěhovat nejpozději do 31. 5. 2010 (pod sankcí smluvní pokuty ve výši 150.000 Kč). Členská práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu převedl za cenu ve výši 1.018.000 Kč žalovaný smlouvou z 10. 5. 2010 K. Č., který se zavázal k rukám žalobkyně, jež účastnicí smlouvy nebyla, zaplatit celkem 900.000 Kč [50.000 Kč 9. 5. 2010, 350.000 Kč před podpisem smlouvy, 300.000 Kč 11. 5. 2010 a 200.000 Kč 12. 5. 2010, vždy „k jejím rukám za účasti“ žalovaného]. Žalobkyně převzala od K. Č. ve třech splátkách 660.000 Kč, zbylý doplatek ceny za převod členských práv a povinností ve výši 240.000 Kč však K. Č. zanechal 12. 5. 2010 žalovanému v jeho kanceláři. Rozsudkem ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. , který nabyl 27. 6. 2013 právní moci, Okresní soud v Kladně shledal K. Č. vinným trestným činem porušování domovní svobody (, 2 , , ve znění pozdějších předpisů); záměrně nepravdivým tvrzením, že družstevní byt užívá výlučně s ním smluvená třetí osoba (podnájemník), která nezaplatila sjednané nájemné a v notářském zápisu s přímou vykonatelností vyslovila souhlas se svým vyklizením, dosáhl toho, že žalobkyně byla 9. 2. 2011 na základě zmanipulovaných podkladů pro provedení exekuce vyklizena.

Žalovaný vznesl námitku promlčení pohledávky žalobkyně.

K použitelnosti § 3 odst. 1 obč. zák. obecně se Nejvyšší soud vyjádřil opakovaně tak, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Dobré mravy jsou měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti a mají převážně funkci interpretační (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. , a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace, stejně jako úvaha soudu, zda výkon práva lze odepřít pro jeho rozpor s dobrými mravy, se odvíjí od posouzení zcela jedinečných skutkových okolností daného případu.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoli právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musejí být naplněny ve výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, který na podporu vlastní argumentace zmiňuje v dovolání žalovaný, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. , ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. , nebo nálezy Ústavního soudu z 6. 9. 2005, sp. zn. , z 21. 6. 2011, sp. zn. , a z 16. 9. 2010, sp. zn. ).

S ohledem na skutkové zjištění (viz shora) je závěr odvolacího soudu, podle něhož výkon práva vznést námitku promlčení odporuje dobrým mravům, v souladu s výše uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu i s nálezy Ústavního soudu. Odvolací soud postupoval s vědomím výjimečnosti a s cílem nalézt cestu k realizaci ideje spravedlnosti (aequum et bonum), jakožto výsledku zajištění potřebné vazby mezi psanými občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti. Svůj závěr pro použití korektivu dobrých mravů k odstranění tvrdostí a příkrostí zákona v dané věci náležitě odůvodnil a jeho úvahy nelze mít za zřejmě nepřiměřené.

Žalovaný sice napadl rozhodnutí odvolacího soudu i v akcesorických výrocích, ve vztahu k nim však žádnou argumentaci nevznesl.

Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. října 2017JUDr. Pavel Krbekpředseda senátu