Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1729/2014

28

Cdo 1729/2014

ROZSUDEK

Bytového družstva Jarov

, IČ: 26169291, se sídlem v Praze 3, Na Jarově 5/2672, zastoupeného JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Oldřichova 23, proti žalované

České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, za vedlejší účasti na straně žalované – hlavního města Prahy, IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15,

o uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2013, č. j. -314, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2013, č. j. -314, se

zrušuje

a věc se

vrací

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 8. února 2013, č. j. -277,

uložil žalované uzavřít s žalobcem jako nabyvatelem smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemkům parc. č. 3033/2, 3033/3, 3303/4, 2930/23 a 3099/8 v katastrálním území Žižkov

(výrok I), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vyšel přitom ze zjištění, že předmětné pozemky jsou zastavěny stavbami bytových domů (budova č. p. 1959, 1960, 1961, 2031 a 2032) ve vlastnictví žalujícího bytového družstva, že právě žalobci svědčilo k pozemkům právo trvalého užívání ( , hospodářský zákoník) transformované k 1. 1. 2001 na výpůjčku ( ) a že jde proto o pozemky ve vlastnictví České republiky, jež nepřešly do vlastnictví obce – hlavního města Prahy podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Jelikož předmětné pozemky ve vlastnictví státu – uzavírá soud prvního stupně – tvoří s bytovými domy žalobce jeden funkční celek, vzniklo žalobci právo na bezúplatný převod těchto pozemků do vlastnictví podle , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (aplikovaného ve znění účinném do 31. 12. 2013); toto právo žalovaná dosud dobrovolně neuspokojila.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října 2013, č. j. -314, výše označený rozsudek soudu prvního stupně

změnil tak, že se žaloba s návrhem na uložení povinnosti žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k předmětným (shora uvedeným) pozemkům zamítá

(výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou nižších stupňů (výrok II). Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že právo žalobce na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva podle , se jako majetkové právo promlčelo podle ustanovení a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), v situaci, kdy poprvé mohlo být u soudu uplatněno dne 1. 7. 2001 (den účinnosti novely , jímž bylo do tohoto zákona včleněno ustanovení ), zatímco žalobce právo uplatnil u soudu až dne 29. 10. 2007, tedy po uplynutím zákonem stanovené tříleté promlčecí doby ( obč. zák.). Jelikož se žalovaná v řízení promlčení dovolala, nelze žalobci promlčené právo přiznat ( obč. zák.). Přitom odvolací soud dochází k závěru, že „v daném případě okolnosti uváděné žalobcem zjevně nemohou být takové intenzity, aby bylo možné dovodit, že je uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy a žalovanému ani nelze vytýkat, že by otálel s jejím uplatněním“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za přípustné podle ustanovení , namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu se v dovoláním označené otázce (jejíž právní posouzení má odvolatel za nesprávné) odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ačkoliv dovolatel nezpochybňuje, že jím uplatněné právo podléhá promlčení a že je uplatnil až po uplynutí promlčecí doby, pokládá na nesprávné, uzavírá-li odvolací soud, že žalovanou uplatněná námitka promlčení v daném případě není výkonem práva, jenž by odporoval dobrým mravům. Přitom odvolacímu soudu vytýká, že náležitě nezohlednil všechny okolnosti případu a nepřihlédl ke všem judikaturou nastíněným interpretačním kritériím. V této souvislosti poukazuje i na charakter uplatňovaného práva, na okolnosti předcházející jeho uplatnění u soudu a konečně i na samotný průběh řízení, v němž žalovaná uplatnila námitku promlčení, nikoliv však na počátku tohoto řízení. V dovolání znovu osvětluje důvody, pro které nepodal žalobu před uplynutím promlčecí doby. Z nich zmiňuje zejména spornost vlastnictví k pozemkům a chybný (neúplný) zápis v katastru nemovitostí (v němž jako příslušná organizační složka byl označen „Úřad pro Prahu 3“). Poukazuje i na jednání žalované před i po zahájení řízení, kdy i ona zprvu zpochybňovala své vlastnictví (o něž se naproti tomu ucházel vedlejší účastník), sama nečinila kroky k nápravě nesrovnalostí zápisu v katastru nemovitostí a vznáší-li až později námitku promlčení, činí tak – dle názoru dovolatele – ve zřejmé snaze jej poškodit. Naproti tomu žalobce vyzdvihuje korektní jednání jiných organizačních složek státu, s nimiž se vždy dohodl na převodu pozemků i po uplynutí promlčecí doby, po té, kdy byly odstraněny pochybnosti o vlastnictví pozemků. I proto pokládá postup žalované v dané věci za neseriózní. Navrhl, aby dovolací soud změnou napadeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, eventuelně aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Vedlejší účastník pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný, korespondující ustálené judikatuře, a proto navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II, bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení pro řešení dovolatem označené právní otázky týkající se uplatnění námitky promlčení a posouzení, zda tato námitka odporuje dobrým mravům či nikoliv, při jejímž řešení v dané věci se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále).

Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce označené dovoláním ( ).

O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákonem stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Problematikou uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy v nalézacím řízení se Nejvyšší soud opakovaně zabýval v řadě svých předchozích rozhodnutí. V nich dochází k závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2008, sp. zn. , rozsudek téhož soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupný na www.nsoud.cz).

Odvolací soud, ačkoliv k řešené otázce neopomněl odkázat též na shora citovanou judikaturu dovolacího soudu, danou věc neposuzoval z pohledu všech relevantních kritérií, dostatečně nepřihlédl k charakteru uplatňovaného práva, k důvodům, pro které žalobce své právo (dle závěru odvolacího soudu) neuplatnil včas, ovšem ani k důsledkům nastalým v poměrech obou účastníků v případě zániku žalobcem uplatněného nároku. Závěr, který pak o věci učinil, totiž že žalovaným uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není, je zjištěným skutkovým okolnostem nepřiměřený.

Právem, o nějž v daném případě jde, je právo bytového družstva (žalobce) na bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu (žalované) do žalobcova vlastnictví podle Toto právo žalobce u soudu uplatnil sice až v roce 2007, ovšem – jak ze skutkových okolností dané věci vyplývá – nikoliv ze subjektivních důvodů (nejde o důsledek liknavého přístupu), nýbrž z důvodu přičitatelných i žalované. Z nich lze v prvé řadě uvést spornost vlastnictví k předmětným pozemkům a chybný (neúplný) zápis v katastru nemovitostí, vše v situaci, kdy se o vlastnictví ucházela též další osoba – hlavní město Praha (vedlejší účastník). Nároky, jež v této souvislosti odvolací soud klade na žalobce, jsou zjevně nepřiměřené, zatímco nečinnost žalované (či obce, nárokuje-li si vlastnictví) stran zjednání nápravy knihovního pořádku je zde tolerována.

Při posuzování námitky promlčení a jejího souladu s dobrými mravy nelze též ztratit ze zřetele, že žalovaný stát se jí brání uspokojení ex lege vzniklého nároku na bezúplatný převod pozemků, na nichž se nacházejí bytové domy ve vlastnictví bytového družstva a jež tvoří s těmito domy jeden funkční celek ( ), totiž pozemků, jež nemají samostatnou užitnou hodnotu a naplňují toliko obslužný účel bytových domů (v nich se nacházejících bytů či nebytových prostor) a jejichž problematika měla být dořešena právě zmíněným zákonem. Tedy ani případný zánik nároku na převod těchto pozemků (přijmeme-li závěr o promlčení práva) by státu žádný reálný majetkový prospěch nepřinesl, zatímco žalobce by tím byl poškozen a problematika rozdílného vlastnictví k pozemku a stavbě by zůstala nedořešena.

K řešené otázce sluší se též poukázat na aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu, zejména na nález ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. (dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud k uplatitelnosti námitky promlčení ve vztahu k posuzovanému právu uzavírá, že …. „i kdyby snad bylo možno dospět k závěru, že se promlčení na majetkový nárok plynoucí z ustanovení vztahuje, představovalo by i tak uplatnění námitky promlčení ze strany státu rozpor s dobrými mravy, poněvadž stát na jedné straně svým postupem vyvolává v oprávněných subjektech silné očekávání a na druhé straně toto očekávání svým postupem v konkrétním případě neguje“. Ani Ústavní soud pak neshledává, že by odepření námitky promlčení ve vztahu k těmto uplatňovaným nárokům vážněji kolidovalo s principem právní jistoty, k jehož realizaci institut promlčení jinak slouží.

Z uvedeného ovšem vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o dovoláním označenou otázku – nadále neobstojí. Veden nesprávným právním posouzení otázky uplatnitelnosti námitky promlčení v dané věci se odvolací soud již nezabýval tím, jsou-li jinak naplněny ostatní předpoklady pro uspokojení uplatněného nároku a v tomto směru závěry přijaté soudem prvního stupně v potřebném rozsahu již neprověřil. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (, věta první, ), rozsudek odvolacího soudu zrušil ( ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (, věta první, ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (, ).

V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( věty druhé ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. října 2014

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu