Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2870/2017

30 Cdo 2870/2017-176

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně E. M., zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017, č. j. -152, takto:

Odůvodnění:

Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 251 018 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. .

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2016, č. j. -112, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 753,20 Kč s příslušenstvím, jinak jej v zamítajícím výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla řádně zastoupená žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII ), dále jen „ “.

Otázka celkového snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění o více než 50 % přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá, neboť odvolací soud se snížením základní částky celkově o 80 % (o 30 % z důvodu procesní a skutkové složitosti, o 30 % z důvodu průběhu řízení před všemi stupni soudní soustavy a o 20 % s ohledem na nižší význam řízení pro žalobkyni) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které se hodnota 50 % vztahuje ke každému z kritérií uvedených v až e) , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), zvlášť, a nikoliv k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním daných kritérií k výsledné částce zadostiučinění po jejich zohlednění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. ).

Žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné ( ). Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). Ani „unikátnost případu v celé řadě ohledů“, jak uvádí žalobkyně, neodpovídá řádnému vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu , neboť z takto široce vymezené přípustnosti nelze žádnou konkrétní otázku dovodit. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobkyně trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. 10. 2017JUDr. František Ištvánekpředseda senátu