Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4484/2017-389

28 Cdo 4484/2017-389

U S N E S E N Í

R. H.

K. H.

, D., zastoupené JUDr. Sylvou Chalupovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Hroní Lán 29,

o zaplacení 180 738 Kč s příslušenstvím

, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. února 2017, č. j. -301, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

Žalovaná dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2016, č. j. -228, jímž tento soud (ve věci samé) uložil žalované zaplatit žalobci částku 149 900 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.

Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „ “; viz bod 1. článku II. přechodných ustanovením ], neboť dovolání – v rozporu s ustanovením – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání, ovšem ani řádné vymezení důvodů dovolání, a kdy absenci těchto (obligatorních) náležitostí dovolání (o něž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. věty první ) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné (podle ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2013) proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [k vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), dále pak např. již usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. (v R 4/2014 citované), usnesení ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. , usnesení ze dne 25. 8. 2014, sen. zn. , usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , usnesení ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu (k otázce obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání) pak srovnej např. i usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ), usnesení ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu)].

Příslušná pasáž dovolání (článek I, odstavce 4 a 5) – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).

Při vymezení důvodu dovolání (byť jej podřazuje ustanovení , tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) pak dovolatelka evidentně vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud co do zjištění okolností o rozsahu bezesmluvního užívání věci (bytu) žalovanou, jenž byl v rozhodné době (a to nesporně) již v žalobcově vlastnictví, či okolností, jež vedly soudy nižších stupňů k hodnotícímu závěru, že uplatňování práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobcem nelze kvalifikovat jako výkon práva rozporný s dobrými mravy. K posléze označené otázce (o aplikovatelnosti korektivu dobrých mravů v nyní souzené věci, se zřetelem na její specifičnost) sluší se pak připomenout rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž oprávnění aplikovat ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy mělo by z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu; dovolací soud mohl by tuto otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. ) a o takový případ – vycházeje z odvolacím soudem akcentovaných okolností, zahrnujících v to i výsledek sporů účastníků o vrácení daru či o vyklizení bytu žalovanou – evidentně nejde.

Vůči výrokům o náhradě nákladů řízení pak dovolatelka již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – vůbec nevznáší.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy žalobci, jenž měl by jinak na náhradu nákladů tohoto řízení v zásadě právo, v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.

Z důvodu neprojednatelnosti dovolání nebylo pak možno vyhovět ani dovolatelkou současně podanému návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodnutí podle , který tak sdílí osud (vadného) dovolání.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. října 2017

Mgr. Petr Krauspředseda senátu