Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3529/2017-233

23 Cdo 3529/2017-233

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně SPOLGAS s. r. o., se sídlem v Lounech, Fűgnerova 1233, identifikační číslo osoby 25456482, zastoupené JUDr. Pavlem Cibulkou, advokátem se sídlem v Žatci, Mostecká 2580, proti žalované BN-Gaz s. r. o.,se sídlem v Brně - Štýřice, Pražákova 1008/69, identifikační číslo osoby 25957813, zastoupené Mgr. Robertem Scigielem, advokátem se sídlem v Brně, Ptašínského 311/8, o zaplacení částky 160.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2017, č. j. -205, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.438 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 160.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím mezi účastníky (druhý a třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , (dále jen „ “), neboť se domnívá, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ).

K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolání není přípustné.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, když tento vyhodnotil dohodu o uznání závazku a splátkovém kalendáři jako určitou a platnou, pak touto námitkou přípustnost dovolání nezakládá.

Podle věty první , obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) platí, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.

Podmínkou uznání závazku podle ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. je, že musí jít o závazek určitý, tj. že musí být jednoznačně identifikován. Způsob takové identifikace zákon neurčuje, lze ji tedy provést jakýmkoli jednoznačným způsobem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. ). Požadavek „určitosti závazku“ ve smyslu ustanovení § 323 obch. zák. je nutno vykládat ve smyslu jeho identifikace, a to takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Vzhledem k tomu, že zákon způsob identifikace neurčuje, lze ji provést jakýmkoli (ale zcela) jednoznačným způsobem. Závazek, jehož se uznání týká, tak lze konkretizovat např. uvedením jeho důvodu, odkazem na u, ve které je dále specifikován, a podobně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. , a ze dne 24. 3. 2004 sp. zn. ).

Nejvyšší soud neshledal pochybení odvolacího soudu, odůvodnil-li svůj závěr o platnosti a určitosti předmětné dohody tak, že z textu dohody, zejména z pojmu „celková částka“ vyplynulo, že žalovaná uznala veškeré své dluhy vůči žalobkyni ke dni 26. 9. 2013. V dohodě byla uvedena výše 884.350 Kč i důvod závazku, a to „cena za dodané zboží“. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně prokázala, zejména souhrnem faktur, kterými dodané zboží vyúčtovala, i inventarizací žalované, že částka 884.350 Kč opravdu představovala všechny závazky žalované vůči žalobkyni k danému datu. Žalovaná to ostatně nepopírala, netvrdila, že by k uvedenému datu měla i jiné závazky vůči žalobkyni, ať už z kupní smlouvy či jiného důvodu. Tato skutečnost vylučuje zaměnitelnost uznaného závazku žalované vůči žalobkyni.

Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru o určitosti dohody o uznání závazku a splátkovém kalendáři, neodchyluje se jeho právní posouzení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud současně v souzené věci neshledává důvod, proč by měl tuto otázku posoudit jinak (od své předchozí rozhodovací praxe se odklonit).

Jakkoliv dovolatelka odkazuje ve svém dovolání i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se otázkou určitosti uznávaného závazku ve smyslu ustanovení § 323 obch. zák. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. , či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. , ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. , ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. , ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. ), Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v rozporu (viz dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí).

Dovolání nečiní přípustným ani námitka žalované, že odvolací soud při svém právním posouzení „rozšířil výklad listiny“, čímž „nahrazoval nedostatek určitosti písemného projevu“, neboť dovolatelka tímto svým tvrzením žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu ustanovení neformuluje.

Namítá-li dále dovolatelka jako důvod neplatnosti dohody o uznání závazku okolnost, že dohodu nepodepsala osoba oprávněna jednat za žalovanou, nutno konstatovat, že tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud nepochybil, dovodil-li oprávnění J. B. jednat za žalovanou z § 15 odst. 1 obch. zák., tedy podepsat dohodu o uznání závazku.

Ustanovení § 15 odst. 1 obch. zák. zakotvuje úpravu zákonného zastoupení podnikatele, přičemž k tomu, aby určitá osoba mohla jednat za podnikatele, vyžaduje zákon současné splnění dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou je tato osoba pověřena, je činností při provozu podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby vyplývající z uvedeného ustanovení je tedy založeno především na obvyklosti právních úkonů, k nimž při činnosti, k níž je pověřena, dochází, přičemž jejich obvyklost je třeba posuzovat objektivně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. , ze dne 25. 1. 2010, sp. zn. , ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. ).

Odvolací soud v daném případě nerozhodl v rozporu s hmotným právem – ustanovením § 15 odst. 1 obch. zák. V posuzované věci odvolací soud odůvodnil svůj závěr o tom, že existovalo pověření J. B. jednat za žalovanou v rámci jejího provozování podniku, s tím, že žalovaná nerozporovala, že J. B. byl oprávněn činit objednávky zboží, a žalobkyně prokázala, že podepisoval i vystavené faktury a zápočty pohledávek a jednal ve všech věcech za žalovanou. Pakliže odvolací soud uzavřel, že existovalo pověření J. B. jednat za žalovanou v rámci jejího provozování podniku, tedy i oprávnění podepsat dohodu o uznání závazku, neodchýlil se od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani od dalších rozhodnutí, na které ve svém dovolání odkazuje žalovaná (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2008, sp. zn. , či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. , a ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. ). Nejvyšší soud současně v souzené věci neshledává důvod, proč by měl tuto otázku posoudit jinak (od své předchozí rozhodovací praxe se odklonit).

Zpochybňuje-li dovolatelka svými námitkami skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, zejména, že žalovaná hradila 2 x 100.000 Kč na první splátku ve výši 360.000 Kč, a vyvozuje tak vlastní náhled na skutkový základ sporu, nezakládá těmito svými námitkami rovněž přípustnost dovolání, neboť nejde o přípustný dovolací důvod dle ustanovení , podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obdobně ani námitkami, kterými žalovaná zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, nemůže založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

V části dovolání, ve které dovolatelka namítá nesprávný procesní postup odvolacího soudu (zejména porušení zásady koncentrace řízení, nesprávné posouzení procesní povinnosti žalobkyně nejprve náležitě tvrdit a následně k těmto tvrzením označovat důkazy, nedostatečné procesní poučení soudem, nemožnost vyjádřit se k provedenému důkazu), není dovolání přípustné, neboť v ní byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání ( ). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle založit nemůže.

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, pak ani tato námitka dovolání žalované přípustným nečiní. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ust. jen tehdy, jsou-li v dovolání uvedena (minimálně dvě) konkrétní odchylná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se předmětné otázky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. ). Takový údaj se však z dovolání nepodává; není z něj patrno, ve kterých rozhodnutích měla být předložená otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. září 2017JUDr. Pavel Horák, Ph.D.předseda senátu