Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 98/2016

KSPL 54 INS 21591/2013

29 ICdo 98/2016-87

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně TRUTESPOL s. r. o., se sídlem v Otovicích, Na Vlečce 179, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 49 78 96 60, zastoupené Mgr. Michalem Burešem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 282/57, PSČ 360 01, proti žalované Insolvenční agentuře v. o. s., se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 29 11 55 40, jako insolvenčnímu správci dlužnice THERMIA - BAU, a. s., zastoupené JUDr. Karlem Kolářem, advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, Klaudiánova 135/1, PSČ 293 01, o určení pravosti nevykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice THERMIA - BAU, a. s., se sídlem v Karlových Varech, Tašovice, Česká 1, PSČ 360 18, identifikační číslo osoby 25 21 97 40, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2016, č. j. , -66 ( ), takto:Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 26. srpna 2015, č. j. -49, zamítl žalobu o určení, že peněžitá pohledávka žalobkyně (TRUTESPOL s. r. o.) za dlužnicí (THERMIA - BAU, a. s.) přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. pod pořadovým číslem přihlášky 9 v celkové výši 1.780.480,09 Kč je po právu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Insolvenční soud vyšel z toho, že:

1) Žalobkyně přihlásila „pod pořadovým číslem 9“ do insolvenčního řízení pohledávky z titulu smluv o dílo č. 10344-01 ze dne 18. října 2010, č. 10361-05 ze dne 9. října 2012 a „objednávky“ č. 10360-124 ze dne 30. listopadu 2012, a to v celkové výši 3.874.330,74 Kč.

2) Usnesením ze dne 13. září 2013, č. j. -21, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice a insolvenčním správcem ustanovil žalovanou. Usnesením ze dne 5. února 2014, č. j. -20, povolil reorganizaci dlužnice.

3) Na přezkumném jednání konaném dne 5. února 2014 (před rozhodnutím o povolení reorganizace) žalovaná (insolvenční správce dlužnice) a dlužnice pohledávky žalobkyně „zcela nebo částečně“ popřely. Žalobkyně, která byla na přezkumném jednání přítomna, byla poučena o důsledcích popěrných úkonů, s tím, že o nutnosti podat žalobu i proti popírajícímu dlužníku byla informována až doplněním písemného vyrozumění ze dne 2. dubna 2014, které jí bylo doručeno dne 3. dubna 2014.

4) Dne 5. března 2014 podala žalobkyně žalobu o určení pravosti popřených pohledávek proti insolvenčnímu správci (projednávaná věc) a dne 11. dubna 2014 podala žalobu o určení pravosti popřených pohledávek proti dlužníku (řízení je vedeno pod sp. zn. ).

Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení , , a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) – uzavřel, že v situaci, kdy je úpadek dlužnice řešen reorganizací a kdy pohledávky, které žalobkyně do insolvenčního řízení přihlásila, byly (zčásti) popřeny jak insolvenčním správcem tak dlužnicí, „bylo nutné“ podat žalobu o určení pravosti popřené nevykonatelné pohledávky jak proti insolvenčnímu správci, tak proti dlužnici. Jelikož popírající insolvenční správce a dlužnice jsou nerozlučnými společníky ve smyslu ustanovení , (dále jen „ “), žalobě v dané věci „nelze vyhovět pro nedostatek věcné legitimace na straně žalovaných“, což platí i za stavu, kdy „se žalobkyni ve výzvě řádného poučení o tom, proti komu má žalobu podat, nedostalo“. Podala-li žalobkyně po doplněném poučení „novou žalobu“ proti popírající dlužnici, na základě které je vedeno další řízení pod sp. zn. , bylo na něm, aby vznesl „návrh na spojení těchto věcí ke společnému projednání“. Insolvenční soud sám postupovat podle ustanovení nemohl, když insolvenční správce a dlužnice mají postavení nerozlučných společníků.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 1. července 2016, č. j. , -66 ( ), rozsudek insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud především akcentoval, že:

1) Insolvenční správce a dlužnice v řízení o určení pravosti pohledávky věřitele, kterou oba popřeli, nemají postavení společných a nerozdílných společníků, což jednoznačně dovodil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. (jde o rozsudek ze dne 23. července 2015, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 33/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 33/2016“). V dané věci „je podstatné, že žalobkyně včas a řádně po poučení o nutnosti podat žalobu i proti popírající dlužnici v reorganizaci, takovou žalobu včas podala a projednává ji stejný soud prvního stupně pod sp. zn. “. Insolvenční soud tak měl správně z vlastní iniciativy spojit řízení o obou žalobách ke společnému řízení, jelikož jde o věci, které spolu skutkově souvisí.

2) V mezidobí insolvenční soud usnesením ze dne 9. června 2014 (č. j. -37) rozhodl o přeměně reorganizace v konkurs, přičemž od právní moci tohoto usnesení (28. června 2014) ztratil popěrný úkon dlužnice účinky, které s ním spojuje ustanovení . Rozhodnutím insolvenčního soudu o přeměně reorganizace v konkurs nastaly účinky spojené s prohlášením konkursu, nestanovil-li insolvenční soud ve svém rozhodnutí podmínky přeměny jinak; od tohoto rozhodnutí insolvenčního soudu ztratil popěrný úkon dlužnice jakékoli účinky, s tím, že podle ustanovení nemělo popření pohledávky dlužnicí vliv na její zjištění.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení k řešení otázky, zda popření pohledávky dlužnicí při povolení reorganizace ztrácí účinky při přeměně reorganizace v konkurs a zda tomu tak je i v případě, kdy věřitel nepodal včas žalobu a „před přeměnou reorganizace v konkurs již marně uplynula třicetidenní lhůta k podání žaloby a došlo k důsledkům, že k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží, pohledávka popřená co do výše a pořadí je zjištěna ve výši nebo pořadí určeném při jejím popření dle “.

Dovolatelka má za to, že tato otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, resp. zčásti se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. (jde o rozsudek ze dne 31. července 2012, sen. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2013, pod číslem 99).

Podle dovolatelky pohledávku žalobkyně popřela žalovaná i dlužnice na přezkumném jednání dne 5. února 2014, kterého se žalobkyně účastnila, přičemž na tomto přezkumném jednání byla rovněž o účincích popření poučena. Lhůta pro podání žaloby proti dlužnici žalobkyni marně uplynula 10. března 2016 a následujícím dnem „se již k pohledávce v insolvenčním řízení nepřihlíželo“ a tato pohledávka měla být odmítnuta podle ustanovení . Žaloba podaná žalobkyní proti dlužnici (vedená pod sp. zn. ) došla insolvenčnímu soudu až 11. dubna 2014, tj. měsíc po uplynutí stanovené lhůty k jejímu podání.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a rozsudek insolvenčního soudu potvrdil. Následným podáním došlým Nejvyššímu soudu 23. června 2017 dovolatelka upozornila na (opačné) závěry, které Vrchní soud v Praze přijal v rozhodnutí ze dne 18. května 2017, č. j. 155 ICm 750/2014, -71 ( ), ve věci žaloby jiného věřitele v rámci téhož insolvenčního řízení.

Dovolání žalované, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení , Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení a 2

Učinil tak proto, že dovoláním napadené (zrušující) rozhodnutí odvolacího soudu, jde-li o právní posouzení věci, spočívá jednak na závěru, podle něhož žalobkyně podala žalobu proti insolvenčnímu správci a dlužnici včas, včetně toho, že žalovaná a dlužnice „nemají postavení společných a nerozdílných společníků“, jednak na závěru, že právní mocí usnesení insolvenčního soudu o přeměně reorganizace dlužnice v konkurs ztratil popěrný úkon dlužnice účinky plynoucí z ustanovení .

Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatelka vymezila důvod přípustnosti dovolání (a zpochybnila právní posouzení věci odvolacím soudem) pouze v otázce důsledků přeměny reorganizace v konkurs na popěrný úkon dlužnice, aniž v dovolání jakkoli vymezila důvod přípustnosti dovolání (a zpochybnila právní posouzení věci odvolacím soudem) ve vztahu k právním závěrům, podle nichž insolvenční správce a dlužnice nejsou nerozlučnými společníky a žalobkyně podala žalobu proti insolvenčnímu správci i dlužnici včas. Pouhé konstatování žalované, že žalobkyně byla na přezkumném jednání o účincích popření pohledávky dlužnicí poučena, není řádným uvedením, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (ani polemikou se závěry o povaze procesního společenství žalované a dlužnice a o včasnosti žaloby proti dlužnici).

K (ne)vymezení důvodu přípustnosti dovolání a jeho důsledkům srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. a ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. , ze dne 12. února 2014, sp. zn. , ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. , ze dne 24. června 2014, sp. zn. , ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. , ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. a ze dne 12. dubna 2016, sp. zn. .

Přitom i podle ve znění účinném od 1. ledna 2014 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud zrušil rozhodnutí insolvenčního soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede ke zrušení rozhodnutí, není dovolání ve smyslu ustanovení přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení

Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že v odvolacím soudem zmiňovaném R 33/2016 dovodil, že v případě, že nevykonatelnou přihlášenou pohledávku popře insolvenční správce a dlužník (v reorganizaci), nejde u těchto osob o nerozlučné společenství.

Rovněž o tom, že žalobkyně nebyla u přezkumného jednání poučena, jak má v insolvenčním řízení postupovat jako přihlášená věřitelka, jejíž nevykonatelná pohledávka byla při přezkumném jednání popřena (dlužnicí v reorganizaci), Nejvyšší soud nemá (za stavu, kdy k popření došlo dříve, než insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužnice reorganizací) žádných pochybností (k poučovací povinnosti ve vztahu k přihlášeným věřitelům, jejichž nevykonatelná pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, obecně srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. září 2017

JUDr. Petr G e m m e l předseda senátu