Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1749/2017

22 Cdo 1749/2017-345

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

L. T.

, b)

T. T.

, zastoupených Mgr. Jiřím Weiglem, advokátem se sídlem v Brandýse nad Labem, Pražská 255/35, proti žalované

CZ STAVEBNÍ HOLDING, a. s.

, IČO 259 17 773, se sídlem v Praze - Čakovicích, Kostelecká 879/59, zastoupené JUDr. Marcelou Kislingerovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 767, o určení práva z věcného břemene, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. , o dovolaní žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. -295, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. -295,

se ruší

a věc

se vrací

Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha - východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j. -219, určil, že „pozemek v k. ú. B. n. L., zapsaný u Katastrálního úřadu, není zatížen věcným břemenem spočívajícím v oprávnění žalované umístit dešťovou kanalizační přípojku a splaškovou kanalizační přípojku v jakékoli části potrubí, která by byla umístěna nikoli pod povrchem země, na část pozemku v k. ú. B. n. L. v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu pro vymezení věcného břemene č. 2742-5/2010 ze dne 29. 1. 2010 vyhotoveném T. J.“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu na určení, že „pozemek v k. ú. B. n. L. zapsaný u Katastrálního úřadu není zatížen věcným břemenem spočívajícím v oprávnění žalované umístnit část dešťové kanalizační přípojky a splaškové kanalizační přípojky, která by byla tvořena pouze potrubím umístěným pod povrchem země, na část pozemku v k. ú. B. n. L. v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu pro vymezení věcného břemene č. 2742-5/2010 ze dne 29. 1. 2010 vyhotoveném T. J.“ (výrok II.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně ve věci rozhodoval podruhé, neboť jeho první rozsudek ze dne 29. 5. 2013, č. j. -68, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, č. j. -139, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud predikoval další postup soudu prvého stupně, kde se měl zabývat obsahem smlouvy o zřízení věcného břemene a skutečnou vůlí smluvních stran, které ji uzavíraly.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobců R. S. uzavřela s žalovanou smlouvu o zřízení věcného břemene trubního vedení v rozsahu určeném geometrickým plánem na pozemku v k. ú. B. n. L. Mezi účastníky bylo sporné, zda má být trubní vedení kvalifikováno jako kanalizace či kanalizační přípojka, tedy zda povede pod pozemkem žalobců bez jakýchkoli poklopů a šachet či nikoli. Žalobci se dovolávali definic uvedených v zákoně č. , o vodovodech a kanalizacích, pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Naopak žalovaná tvrdila, že je třeba mít na zřeteli různý výklad pojmů v soukromém a veřejném právu, kdy pojmové rozlišení mezi „kanalizací“ a „kanalizační přípojkou“ činí především orgány veřejné správy a že v běžném občanskoprávním styku je vnímán pojem „kanalizace“ v širším smyslu, tedy jakékoli zařízení sloužící k vedení odpadních vod.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná je oprávněna zřídit pod pozemkem žalobců jakékoli trubní vedení v rozsahu podle geometrického plánu, a to bez ohledu na skutečnost, zda by bylo podle zákona definováno jako kanalizace či kanalizační přípojka. Břemeno bylo zřízeno za podmínek nastavených žalovanou a podle jejího účelového určení, tedy bez jakýchkoli poklopů či šachet.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. -295, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu na určení, že předmětný pozemek není zatížen věcným břemenem spočívajícím v oprávnění žalované umístnit dešťovou kanalizační přípojku a splaškovou kanalizační přípojku v jakékoli části potrubí, která byla umístěna nikoli pod povrchem země, na část pozemku v k. ú. B. n. L. v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení (výrok II.).

Odvolací soud doplnil dokazování a zopakoval výslechy R. S., V. S., J. M. a Z. H.

Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že předmětná smlouva o zřízení věcného břemene spočívá v oprávnění žalované umístit dešťovou a splaškovou kanalizaci, když žalovaná není omezena tím, že by kanalizace, respektive její příslušenství v podobě poklopů a šachet, měla být umístěno pouze pod povrchem země, jak se toho domáhali žalobci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Namítají, že odvolací soud při hodnocení důkazů označil člena statutárního orgánu účastníka řízení za svědka, jeho výpovědi přikládal váhu svědecké výpovědi a hodnotil ji jako věrohodnější a logičtější oproti výpovědím ostatních osob, které mají postavení svědků a nejsou účastníky řízení. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. ) však musí být výpověď člena statutárního orgánu účastníka řízení hodnocena jako výpověď účastnická ve smyslu , nikoli jako výpověď svědecká podle Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a považuje jej za správné. Navrhuje, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.

Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle –3 lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na otázce procesního práva, zda má být výpověď statutárního orgánu účastníka řízení vedena a hodnocena jako výpověď svědecká či účastnická.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu –

www.nsoud.cz

) přijal a odůvodnil závěr, že „pracovník nebo člen organizace, který je jejím statutárním orgánem, jedná jménem organizace a vyjadřuje tak vůli organizace jako právnické osoby. Nařídí-li proto soud v řízení, jehož účastníkem je organizace, jako důkaz výslech jejího pracovníka nebo člena, jenž je jejím statutárním orgánem, musí být tato osoba vyslechnuta jako účastník řízení ve smyslu ustanovení a nikoli jako svědek ( ).“ Dále dovodil, že „okolnost, že účastník řízení nemůže být na rozdíl od svědka za vědomě nepravdivou výpověď trestně stíhán, je tak významná pro hodnocení důkazů provedených výpověďmi těchto osob z hlediska jejich věrohodnosti ( ). Vyslechnul-li proto soud účastníka řízení jako svědka (poučil-li ho na začátku výslechu nesprávně o tom, že musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat, a o trestních následcích křivé výpovědi namísto správného poučení o tom, že má vypovědět pravdu a nic nezamlčovat), provedl tento výslech způsobem, který je v rozporu se zákonem. Promítne-li soud takovou vadu řízení do svého skutkového zjištění tím, že výpovědi účastníka řízení nesprávně vyslechnutého jako svědka přikládá váhu svědecké výpovědi z hlediska věrohodnosti jí přisuzuje jiný (větší) význam, než který by měla s ohledem na procesní postavení vyslýchaného mít, pak toto skutkové zjištění jako výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení , neboť v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska věrohodnosti je logický rozpor.“

Dovolací soud v rozsudku ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , poznamenal, že „podle fyzická osoba, která je statutárním orgánem právnické osoby (členem tohoto orgánu), může být vyslechnuta v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, jen podle .“

V projednávané věci odvolací soud usnesením ze dne 7. 9. 2016 odročil jednání mimo jiné za účelem účastnické výpovědi J. M. (č. l. 257) a před výslechem jej při jednání dne 26. 10. 2016 poučil jako účastníka řízení podle (č. l. 276). Podle odůvodnění rozsudku ze dne 23. 11. 2016 na str. 7 (č.l. 315) však jeho výpověď hodnotil jako svědeckou, když uvedl, že „pokud jde o hodnocení výpovědi svědka J. M.…“ a dále pak „výpověď svědka J. M. hodnotil odvolací soud jako hodnověrnou bez ohledu na jeho vztah k žalovanému“.

Na základě uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud J. M. sice správně vyslechl jako účastníka řízení podle , ale jeho výpověď hodnotil jako výpověď svědka, nikoli účastníka řízení. Z hlediska věrohodnosti jí přisoudil jiný (větší) význam, než který by měla mít s ohledem na procesní postavení vyslýchaného.

Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu Dovolání je tak přípustné i důvodné. Proto dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( a 2 ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 8. 2017Mgr. David Havlíkpředseda senátu