Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 5299/2016

26 Cdo 5299/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně M. B., P., zastoupené Mgr. Kateřinou Richterovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Kovářská 1169/17, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek Vřesová č.p. 681, 181 00 Praha 8 - Troja, se sídlem v Praze 8 – Troji, Vřesová 681/17, IČO: 26476894, zastoupenému JUDr. Danielem Chamrádem, advokátem se sídlem v Praze 9, K Hutím 665/5, o neplatnost usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. května 2016, č. j. -117, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. ledna 2015, č. j. -74, vyhověl žalobě a určil, že jsou neplatná usnesení shromáždění žalovaného ze dne 24. dubna 2013, jimiž byly schváleny a) výroční zpráva o výsledcích činnosti SVJ za rok 2012 a vyúčtování za služby za rok 2012, kterou pro SVJ sestavila účetní firma UM s.r.o., b) návrh tam vyjmenovaných investic, včetně investice spočívající v

„instalaci CCTV (

rozuměj kamerového systému

) ve společných prostorách s limitem do 110 000 Kč“

(dále jen „usnesení o instalaci kamerového systému“), c) penalizace za pozdní platby a upomínky, d) vyúčtování tam uvedeného manipulačního poplatku a e) postup při přeúčtování nákladů na mimořádný úklid v případě velkého znečištění (dále též jen „předmětná usnesení“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. května 2016, č. j. -117, změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ( , , ve znění do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII / – dále opět jen „ “), neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod dovolací důvod podle dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů ( věta první , – dále jen „o. z.“).

Z ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. ledna 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) především vyplývá, že postupem podle věty třetí , o vlastnictví bytů, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „ “), se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním, že naléhavý právní zájem na takovém určení prokazovat nemusí a že citované ustanovení brání tomu, aby byla platnost usnesení přijatých shromážděním vlastníků jednotek posuzována v jiném řízení. Nelze ovšem přehlédnout, že v tomto případě jde o zásah veřejné moci do soukromoprávních vztahů, a proto je třeba vykládat takto upravený institut restriktivně a připustit jej pouze ve zcela odůvodněných a výjimečných případech. Právo obrátit se na soud se žalobou proti usnesení přijatému shromážděním je proto omezeno nejen z hlediska osobního a časového, nýbrž i z hlediska věcného. Uplatnit je může toliko přehlasovaný vlastník jednotky (osobní omezení), pouze do uplynutí prekluzivní lhůty šesti měsíců ode dne přijetí rozhodnutí (omezení časové), a konečně pouze tehdy, jde-li o důležitou záležitost (omezení věcné). K výkladu slovního spojení „důležitá záležitost“ se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 22. října 2008, sp. zn. (ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. ), na které odkázal už odvolací soud. V něm dovodil, že důležitou záležitostí ve smyslu věty třetí se rozumí taková záležitost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. K témuž výkladu uvedeného slovního spojení se Nejvyšší soud přiklonil také v usnesení z 19. března 2014, sp. zn. (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 4. srpna 2014, sp. zn. ), a dále např. v rozsudcích z 25. ledna 2012, sp. zn. , uveřejněném pod č. 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 16. června 2015, sp. zn. (tj. v rozhodnutí, na které v dovolání poukázala dovolatelka), či z 8. června 2016, sp. zn. .

S přihlédnutím k uvedenému lze konstatovat, že závěr, že v poměrech souzené věci nejsou předmětná usnesení důležitou záležitostí ve smyslu věty třetí , nelze úspěšně zpochybnit výtkami směřujícími proti zákonnosti vlastního řešení sporných záležitostí, resp. regulérnosti procedury přijímání dotčených usnesení (obsahově shodný závěr vyplývá rovněž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2016, sp. zn. ), jak se o to pokouší dovolatelka. Zbývá dodat, že jde-li o usnesení o instalaci kamerového systému, pak uvedený právní závěr obstojí i z pohledu dovolací námitky, že „instalací kamerového systému se zasahuje do osobních (správně zřejmě osobnostních) práv členů společenství a nejen jich“. Je tomu tak proto, že dotčení dovolatelčiny osobnostní sféry zde nezávisí na jejím postavení vlastníka jednotky (což ostatně sama nepřímo přiznává, jestliže v dovolání připouští, že stejně jako vlastník jednotky může být instalací kamerového systému dotčen na svých osobnostních právech např. i nájemce jednotky). Z tohoto úhlu pohledu je tudíž vyloučeno uvažovat o tom, že usnesení o instalaci kamerového systému představuje záležitost, která přímo zasahuje do samotného právního postavení vlastníků jednotek; přitom o zásah do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití zde evidentně nejde.

Nad rámec uvedeného lze snad jen dodat, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2001, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2008, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z řečeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Zbývá dodat, že dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tj. jakoby i jeho nákladový výrok. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – názor, že ve vztahu k citovanému výroku schází v dovolání vymezení dovolacího důvodu ( ), jakož i vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ). Podle názoru dovolacího soudu tak dovolání proti uvedenému výroku ve skutečnosti nesměřuje, byť dovolatelka formálně naznačila, že dovolání i proti tomuto výroku podává.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.100,- Kč ( ve spojení s bodem 5, , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny ( , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 15. 8. 2017

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu