Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3415/2017

28 Cdo 3415/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně K. Š., R., zastoupené JUDr. Ladislavem Šoóšem, advokátem se sídlem v Roudnici nad Labem, tř. T. G. Masaryka 1031, proti žalovanému: Domov důchodců Roudnice nad Labem, příspěvková organizace, IČ: 00828998, se sídlem v Roudnici nad Labem, Sámova 2481, o zaplacení 82.250 Kč, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. srpna 2009, č. j. -168, takto: I. Dovolání seodmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud uzavřel, že nárok žalobkyně na vrácení částek 55.000 Kč a 26.750 Kč vyplacených žalovanému dne 7. 11. 2003 na základě neplatných darovacích smluv, jejichž sjednáním bylo podmiňováno její přijetí do domova důchodců provozovaného žalovaným, byl coby nárok na vydání bezdůvodného obohacení ke dni zahájení soudního řízení (29. 11. 2006) v důsledku uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, jež počala běžet dnem 7. 11. 2003, již promlčen ( , , účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“). Dovodil totiž, že žalobkyně už v okamžiku, kdy platila uvedené částky, znala všechny skutkové okolnosti, na jejichž základě mohla dovodit, že poskytuje plnění na základě neplatné darovací smlouvy a že se uvedeným způsobem žalovaný na její úkor bezdůvodně obohacuje. Se zřetelem k námitce promlčení uplatněného nároku vznesené žalovaným tudíž odvolací soud žalobě nevyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Namítala, že žalovaný se na její úkor bezdůvodně obohatil úmyslně, z čehož, odkazujíc na nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. , dovozovala, že nárok promlčen není (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Poukazujíc na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. , rovněž uváděla, že námitka promlčení v posuzovaném případě odporuje dobrým mravům. Vyjadřovala současně názor, že dvouletá subjektivní promlčecí doba počala běžet až okamžikem, kdy se ze sdělovacích prostředků dozvěděla o protiprávnosti postupu žalovaného. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen – „ “), které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se zřetelem k datu vyhlášení napadeného rozsudku odvolacího soudu rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

V části směřující vůči výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 26.750 Kč poskytnuté na základě samostatné darovací smlouvy, dovolání přípustné není, neboť v uvedeném rozsahu bylo dovoláním dotčeným výrokem odvolacího soudu rozhodováno o nároku se samostatným skutkovým základem, nepřevyšujícím 50.000 Kč ( ).

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; ), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. větu prvou o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelkou zpochybňovaném závěru, že uplatněný nárok na vrácení plnění poskytnutého dne 7. 11. 2003 na základě neplatné darovací smlouvy je promlčen v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, která počala běžet dnem, kdy byly peněžní prostředky vyplaceny.

Otázkou počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení v režimu , , účinného do 31. 12. 2013 (jenž je se zřetelem k okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení /7. 11. 2003/ nutno použít i na posuzovaný případ – srov. , , účinného od 1. 1. 2014) se Nejvyšší soud již mnohokráte zabýval. Vždy přitom dospěl k závěru, že při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoliv jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Rozhodující je tedy subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví o okolnostech, které jsou rozhodující pro uplatnění jeho práva (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. , a ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. , či rozsudek ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 442, svazek 5/2001). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení se tedy vyžaduje skutečná (na základě provedeného dokazování prokázaná) a nikoli jen předpokládaná vědomost oprávněného. K té dochází v okamžiku, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu. Uvedenou vědomostí přitom ustanovení obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. , a judikaturu v něm odkazovanou).

Počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby tudíž nelze v daném případě spojovat s okamžikem, kdy se žalobkyně ze sdělovacích prostředků dozvěděla o protiprávnosti postupu žalovaného v souvislosti s vybíráním peněžních prostředků za umístění a pobyt osob v domově důchodců, nýbrž již s okamžikem, kdy žalobkyně peněžní prostředky žalovanému na základě darovací smlouvy uzavřené pouze za účelem zajištění svého přijetí a pobytu v jím provozovaném domově důchodců poskytla.

U práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je specielně stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá (resp. desetiletá). Počátek promlčecích dob podle ustanovení § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. je pak upraven odlišně. Počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh skončí dříve (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. , či ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. , nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. , v literatuře Švestka, J. in: Švestka, Spáčil, Škárová. . Komentář. I. díl. 2. vyd. Praha: C.H. Beck 2009, s. 609).

Dovolatelkou vznesená námitka, že se žalovaný bezdůvodně obohatil úmyslně, by proto mohla být rozhodnou jedině z hlediska běhu objektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 2 obč. zák. Naopak subjektivní promlčecí doba podle odst. 1 citovaného ustanovení zůstává dvouletá bez ohledu na to, zda bylo bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně (srov. shora citovaná rozhodnutí). Dovolací námitka, že bezdůvodné obohacení bylo žalovaným nabyto úmyslně, tudíž na právní závěr odvolacího soudu o promlčení uplatněného nároku v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, nemůže mít žádný vliv.

Na pochybení v posouzení věci odvolacím soudem nelze usuzovat ani z výtek dovolatelky, že vznesená námitka promlčení odporuje dobrým mravům. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. upravující korektiv dobrých mravů patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu přitom musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. ; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. ). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. ). Z povahy věci přitom posouzení otázky rozporu s dobrými mravy přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž dovolací soud je oprávněn učinit uvedenou otázku předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. ).

Ve vztahu k námitce promlčení pak Nejvyšší soud odůvodnil a formuloval závěr, dle něhož dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. ). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. ).

V situaci, kdy dovolatelka rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy uplatňuje až v dovolacím řízení a za řízení před soudy nižšího stupně nevyšly najevo žádné okolnosti nasvědčující tomu, že by k marnému uplynutí promlčecí doby svým jednáním po přijetí poskytnutých peněžních prostředků a vzniku tvrzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení jakkoliv přispěl žalovaný, pak v konfrontaci s citovanou judikaturou vznesenou námitku promlčení (coby legální prostředek, jímž žalovaný sledoval obranu svých práv) nelze považovat za případ zneužití práv na úkor dovolatelky, jež by bylo lze kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud dovolatelkou nastíněné právní otázky řešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci. Dovolací soud tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává ( , odst. 3 ). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), jako nepřípustné odmítl ( věta první, ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , větu první, , a v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému, jenž se k dovolání nevyjádřil, za dovolacího řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 8. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu