Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 5182/2016

33 Cdo 5182/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. Š., zastoupeného JUDr. Martinem Vychopněm, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalované M. B., zastoupené JUDr. Pavlem Budilem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 4, o 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016, č.j. -195, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozhodnutí krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 8. 2015, č.j. -149, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 100.000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 21. 8. 2013 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu. Odvolací soud uzavřel, že právní vztah ze smlouvy o půjčce, která je reálným kontraktem předpokládajícím předání peněz dlužníku, nevznikl ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz /, dále jen „obč. zák.“).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které není přípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 ).

Podle je dovolání – není-li stanoveno jinak – přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. ).

Na rozdíl od soudu prvního stupně, který po provedeném dokazování vyšel z toho, že žalobce předal žalované částku 100.000 Kč, kterou vybral z účtu u Komerční banky v období října 2011 až ledna 2012, a to ve třech splátkách (první dvě jí přivezl do místa jejího bydliště, pro třetí si žalovaná přijela do V.), že po převzetí třetí splátky 20. 1. 2013 žalovaná jako směnečná rukojmí podepsala vlastní směnku splatnou 20. 8. 2013, kterou vyplnil žalobce jako výstavce i jako hlavní směnečný dlužník, a že podpis na směnce je – v pravděpodobnostním stupni střední roviny – vlastnoručním podpisem žalované, odvolací soud poté, co zopakoval všechny důkazy z řízení před soudem prvního stupně ( , 2 ), po skutkové stránce uzavřel, že žalobce peněžní prostředky žalované nepředal.

Žalobce napadl právní závěr odvolacího soudu (o neexistenci práva na vrácení předmětu půjčky) procesně neregulérním způsobem. Nesouhlasí se zjištěním, podle něhož žalovaná nepřevzala ve třech splátkách částku 100.000 Kč, a prosazuje, že takový skutkový závěr neodpovídá tomu, co vyplývá z provedeného dokazování; tím však zpochybnil skutek, k němuž dospěl odvolací soud hodnocením důkazů provedených v odvolacím řízení a na němž založil své právní posouzení. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že o právní posouzení věci (o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav) jde až tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. rozsudky ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. ). Nesouhlasí-li se zjištěním odvolacího soudu, že peníze nebyly předány, napadá žalobce správnost skutkových (nikoliv právních) závěrů. Formuluje totiž vlastní skutkovou verzi, jejímž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci. Pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem – opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů podle , která platí i pro odvolací řízení ( ) – zásadně nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle a že nesprávná či neúplná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario).

Se zřetelem na zjištění odvolacího soudu je bezpředmětná námitka, že absentuje posouzení právního vztahu účastníků z titulu plnění bez právního důvodu (§ 451 a násl. obč. zák.).

Zbylé výtky vůči postupu odvolacího soudu v řízení k závěru o přípustnosti dovolání nevedou; žalobce jimi namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu , věty druhé, (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. , a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. ). Přesto se sluší zdůraznit, že soud prvního stupně při jednání 4. 11. 2014 řádně vyzval žalobce, aby prokázal pravdivost tvrzení, že žalované poskytl 100.000 Kč se splatností dluhu 20. 8. 2013 ( a 3 ).

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud je odmítl ( ).

Žalobce sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v – nevznesl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 17. 8. 2017

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu