Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4163/2016

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Ing. K. V.

M. D.

, zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem v Husinci, Na Ohradách 31, s adresou pro doručování: Praha 9 – Prosek, Na Vyhlídce 74/13,

o 660.000 Kč s příslušenstvím

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016, č. j. -110, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016, č. j. -110,

se zrušuje

a věc

se vrací

odvolacímu soudu

k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 21. 1. 2016, č. j. -82 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu shora uvedenou částku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce se v řízení dožadoval vrácení finančních prostředků, jež žalované poskytl na základě smlouvy o půjčce za účelem uhrazení emisního kursu akcií společnosti FIANZA CZ a. s., již účastníci společně zakládali. Jelikož se žalobci ani přes poučení, kterého se mu od soudu dostalo ve smyslu a 3 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o půjčce, kvalifikoval obvodní soud jeho žádání jako uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Stran žalovanou namítaného promlčení shledal, že rozhodné skutečnosti o bezdůvodném obohacení žalované na jeho úkor byly žalobci známy již v okamžiku poskytnutí plnění, a návrh byl tudíž u soudu uplatněn až po uplynutí subjektivní promlčecí doby ve smyslu obč. zák., pročež přistoupil k zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, č. j. -110, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl k odlišnému závěru ohledně aktivní věcné legitimace žalobce dožadovat se vydání částky 330.000 Kč, o níž bylo prokázáno, že byla na účet společnosti FIANZA CZ a. s. připsána dne 5. 1. 2009 z účtu společnosti LiFire, a. s., jíž je žalobce jediným společníkem. Za oprávněnou k vymáhání zmíněné sumy považoval právě posledně jmenovanou korporaci. Žalobce se proto mohl v řízení domáhat toliko zbylých 330.000 Kč uhrazených jím dne 15. 1. 2010 v hotovosti. Z důvodu neprokázání uzavření tvrzené smlouvy ztotožnil se odvolací soud ve směru k tomuto obnosu s právním názorem soudu nižší instance a zjištěný skutkový stav kvalifikoval jako plnění za jiného ve smyslu § 454 obč. zák., jímž se žalované dostalo bezdůvodného obohacení na úkor žalobce. Jelikož však bylo právo na jeho vydání k okamžiku podání žaloby již promlčeno, přikročil k potvrzení odvoláním napadeného rozsudku.

Proti zmíněnému rozhodnutí brojí žalobce dovoláním, jež má za přípustné ve smyslu pro odklon od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Předně oponuje postupu městského soudu, který potvrdil dle jeho mínění nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by zjednal nápravu vad, jimiž bylo zatíženo. Za rozporný s ustálenou judikaturou (konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. , a jeho usnesením ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. ) považuje názor odvolacího soudu o absenci aktivní věcné legitimace žalobce, neboť pokládá za standardní situaci, v níž je závazek uhrazen od dlužníka odlišným, avšak s jeho osobou provázaným, subjektem. Neztotožňuje se proto s náhledem odvolacího soudu, dle něhož se ve vztahu k polovině žalované částky jedná o bezdůvodné obohacení žalované na úkor společnosti LiFire, a. s., nýbrž opakovaně prosazuje, že jde o půjčku jím poskytnutou ve prospěch žalované. Nepovažoval-li pak soud za prokázanou existenci smlouvy o půjčce, měl, nevázán právní kvalifikací uvedenou v žalobě, aplikovat a obč. zák. a na věc nahlížet jako na převzetí dluhu či přistoupení k závazku. Ani ve vztahu ke druhé polovině žalované částky nesouhlasí s posouzením svého nároku jako práva z bezdůvodného obohacení a dodává, že i v případě, že by se o ně jednalo, soudy v důsledku nesprávně (v rozporu s judikaturou dovolacího soudu) určeného počátku promlčecí doby chybně přisvědčily námitce promlčení. Má za to, že nejdříve se o bezdůvodném obohacení žalované mohl dozvědět až v okamžiku, kdy mu bylo zřejmé, že tato nebude pro zakládanou společnost jakkoliv činná a prospěšná. Závěrem namítá, že se nadto jedná o vztah obchodněprávní ve smyslu , obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), čemuž mělo odpovídat i posouzení promlčení z něj vyplývajícího práva. Vedle řečeného polemizuje o příslušnosti dotčených soudů a dospívá k závěru, že v daném sporu byl k rozhodování v prvním stupni věcně příslušný soud krajský. Nezohlednil-li soud tyto okolnosti ani k námitce žalobce v odvolacím řízení, porušil tak jeho právo na spravedlivý proces. Z vylíčených důvodů proto navrhuje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se prostřednictvím právního zástupce vyjádřila žalovaná, jež odkazuje na svá dříve učiněná podání ozřejmující její postoj k projednávané věci. Zopakovala, že trvá na neexistenci smlouvy o půjčce mezi ní a žalobcem, jehož tvrzení označuje za spekulativní a účelová. Závěrem přitakává rozhodnutím soudů nižších stupňů a navrhuje dovoláním napadený rozsudek potvrdit.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze považovat za přípustné, neboť při posouzení aktivní věcné legitimace žalobce se odvolací soud odklonil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Dle konstantní judikatury dovolacího soudu je bezdůvodné obohacení chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost profitujícího subjektu, vydat, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem vzniku naznačené povinnosti není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, jejž právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.) pak svědčí tomu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Pasivní věcná legitimace k jeho vrácení (§ 451 odst. 1 obč. zák.) naproti tomu stíhá osobu, jíž se plněním dostalo prospěchu spočívajícího buď ve zvýšení jejích aktiv, nebo snížení pasiv, případně se její majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. ). Bezdůvodného obohacení se ve smyslu § 454 obč. zák. dostane tomu, za něhož bylo plněno, co měl po právu plnit sám (blíže k aktivní věcné legitimaci srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. , ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. , a dále ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , či jeho rozsudek ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. ).

Odvolacímu soudu lze přitakat, neměl-li pochyb o aktivní věcné legitimaci žalobce domáhat se z titulu bezdůvodného obohacení poloviny žalované částky uhrazené jím ve prospěch žalované v hotovosti, pokud se mu dle názoru městského soudu nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o půjčce a bylo postaveno na jisto, že k úhradě závazku žalované vůči společnosti FIANZA CZ a. s. došlo z jeho prostředků. Není však již možné ztotožnit se s názorem odvolacího soudu, uzavřel-li, že žalobce není aktivně věcně legitimován k podání žaloby ohledně částky poukázané z účtu společnosti LiFire, a. s. Plnila-li totiž tímto způsobem uvedená korporace existující dluh, jejž měla vůči žalobci (viz Dohoda o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků ze dne 5. 1. 2009 uzavřená mezi žalobcem a společností LiFire, a. s.), mají dotčené finanční prostředky rovněž původ v majetkové sféře žalobce, z níž byly poskytnuty ve prospěch žalované, a nemohlo tak dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení žalované na úkor jmenované společnosti, jež popsaným způsobem toliko plnila svůj závazek vůči žalobci. Naopak za dané situace se jeví pravděpodobným, že právě žalobce byl tím, kdo prostřednictvím zmíněné platby plnil za žalovanou, co po právu měla činit sama, pročež se jí i skrze částku uhrazenou poukazem z účtu společnosti LiFire, a. s., dostalo majetkového profitu k jeho újmě. Na ozřejmění vzájemných poměrů zúčastněných subjektů nicméně městský soud ve svém posouzení zcela rezignoval, což nutně vedlo k nepřiléhavému závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace na straně žalobce, a jeho rozhodnutí proto nelze kvitovat jako správné.

K námitkám kontrujícím úvahám odvolacího soudu stran promlčení žalobou uplatněného práva, jež představují značnou část dovolací argumentace, lze pak uvést, že jedná-li se o promlčení práva z bezdůvodného obohacení v právním vztahu podřízeném regulím , sleduje úsudek odvolacího soudu a stejně tak i soudu prvního stupně v zásadě ustálenou judikatorní praxi soudu dovolacího (představovanou především usneseními Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. , ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. , jakož i dalšími v něm citovanými rozhodnutími, dále pak například usneseními téhož soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. ). Leč nevypořádal-li se odvolací soud nikterak s námitkami žalobce uplatněnými v doplnění odvolání doručeném mu dne 29. 4. 2016 (zjevně chybně datovaném ke dni 28. 5. 2016 – viz č. l. 103 a 105) a rezignoval-li zcela na zaujetí stanoviska k akcentované obchodněprávní povaze předmětného vztahu, jež by byla eventuálně s to ovlivnit úvahy o promlčení z něj vyplývajícího práva, zamezil tak možnosti náležitého přezkumu posouzení daného aspektu sporu, majícího zásadní vliv na výsledek řízení. Jelikož v případě přípustného dovolání přihlíží dovolací soud i k procesním nedostatkům představujícím vady řízení potenciálně ohrožující správnost rozhodnutí ve věci (srov. ), lze v tomto směru shledat opodstatněnou i výtku dovolatele ohledně nedostatečné pozornosti věnované odvolacím soudem jeho argumentům poukazujícím na obchodněprávní povahu poměru mezi účastníky dané pře. Jak již dříve ve svých rozhodnutích upozornil Nejvyšší soud (srov. kupř. jeho rozsudek ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. , jakož i v něm citované rozsudky téhož soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. , či ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. ), přezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu si žádá, aby tento v odůvodnění svého rozhodnutí reflektoval (přihlédl k nim, či je vyvrátil) odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně. Jelikož se zmíněným žalobce snažil poukázat na pro řešení pře významné skutečnosti, bylo úkolem odvolacího soudu zohlednit jeho argumentaci, popř. vysvětlit, z jakých důvodů ji nepokládá za případnou.

Neobstojí-li rozsudek městského soudu již ze shora vyložených důvodů, bylo by v dané procesní situaci předčasným podrobněji se zabývat námitkou nedostatku věcné příslušnosti ve sporu rozhodujících soudů, jejíž posouzení se bude ve značné míře odvíjet od závěru o charakteru předmětného závazkového vztahu.

Námitka vztahující se k existenci smlouvy o půjčce pak napadá takřka výhradně skutková zjištění soudů nižších stupňů, a proto nemohla založit přípustnost dovolání ani být způsobilým dovolacím důvodem, stejně tak jako tvrzení dovolatele o skutkové okolnosti nastalé po zaplacení sporné částky spočívající ve ztrátě důvodu, pro nějž byla částka za žalovanou uhrazena.

Jelikož bylo dovolání žalobcem podáno důvodně ve smyslu , Nejvyšší soud, neshledav splněnými podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu podle , přistoupil dle a odst. 2, věty první, k jeho zrušení, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, v němž je tento podle , části první věty za středníkem, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 8. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu