Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2333/2021

28 Cdo 2333/2021-150

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované Czech Outdoor s.r.o., IČ 241 99 427, se sídlem v Praze 4, Na Strži 2097/63, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova 633/12, o 77.204 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2020, č. j. , -98, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 11. 2018, č. j. -45, ve znění opravných usnesení ze dne 4. 11. 2019, č. j. -74, a ze dne 8. 9. 2020, č. j. -123, uložil žalované zaplatit žalobkyni 77.204 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), co do částky 193.767 Kč i zbytku příslušenství řízení zastavil pro zpětvzetí žaloby (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení i soudním poplatku (výroky III. a IV.). Žalobkyně se požadovaného plnění domáhala na základě tvrzení, že je vlastnicí pozemku parc. č. 3340 v katastrálním území Nová Ves u Pohořelic, obci Pohořelice, na němž je od roku 1999 umístěno reklamní zařízení „Orlice Mattoni“ ve vlastnictví žalované. Soud vzal za prokázané, že na označeném pozemku žalobkyně se skutečně v období rozhodném z hlediska projednávané žaloby (20. 3. 2015 až 25. 9. 2017) nacházelo reklamní zařízení ve vlastnictví žalované, přičemž umístění dotčeného objektu nemělo oporu v nájemní smlouvě ani jiném soukromoprávním důvodu. Žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Soud nepokládal za přesvědčivou námitku společnosti Czech Outdoor s.r.o., že není vlastnicí sporného reklamního zařízení, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že se k němu jako vlastnice dlouhodobě chovala. V rozsahu, v němž žalobkyně svůj návrh nevzala zpět, proto soud žalobě vyhověl.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. , -98, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 11. 2018 ve znění opravného usnesení ze dne 4. 11. 2019 k odvolání žalované potvrdil ve výrocích I. a IV., jakož i ve výrocích I. a II. citovaného opravného usnesení (výrok I.), ve výroku III. prvoinstanční rozsudek změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud uvedl, že v prvoinstančním řízení byla správně zjištěna existence vlastnického práva žalobkyně k pozemku parc. č. 3340, na němž je umístěn poutač „Orlice Mattoni“. Žalovaná zpočátku nepopírala, že je vlastnicí tohoto zařízení; jako jeho majitelka ostatně vystupovala i v mimosoudním jednání se žalobkyní. Městský soud žalované přisvědčil, že skutečnost, že se za vlastnici prohlašuje například v dopise adresovaném Městskému úřadu Pohořelice a je takto ve stavebním řízení rovněž označována, není sama o sobě rozhodná. Podstatné však je, že odvolatelka vystupuje jako vlastnice sporného reklamního poutače, potažmo uživatelka pozemku žalobkyně v soukromoprávním styku (sjednáváním nájemních smluv a inkasováním nájemného), což prokazují v řízení provedené listinné důkazy (dopis ze dne 3. 3. 2017 a žádost žalované o uzavření smlouvy na pronájem části pozemku parc. č. 3340). Pokud jde o smlouvu o umístění reklamního poutače ze dne 13. 1. 2008, na niž poukázala žalovaná, je třeba upozornit, že tento kontrakt se týká zařízení na pozemku parc. č. 2139, který již po provedené digitalizaci není veden v katastru nemovitostí. Z této nájemní smlouvy, v níž je za vlastnici reklamního poutače označena společnost Karlovarské minerální vody, a. s., tak nelze činit žádné závěry o vlastnictví zařízení na pozemku parc. č. 3340. Obvodní soud pro Prahu 4 proto správně dovodil, že na straně žalované vzniká užíváním cizího pozemku bez právního důvodu bezdůvodného obohacení, a jeho rozhodnutí tak mohlo být co do merita potvrzeno jako věcně správné.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudku sp. zn. ) při řešení otázky pasivní věcné legitimace z hlediska nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud totiž akcentoval, že žalovaná za umístění reklamního poutače na pozemku žalobkyně inkasuje nájemné, což je však zjištění nesprávné, jelikož dovolatelka neinkasovala od společnosti Karlovarské minerální vody, a. s., nájemné za užívání pozemku parc. č. 2140, jenž je ve vlastnictví žalobkyně, nýbrž pozemku parc. č. 2139, tedy zcela jiné nemovitosti vlastněné třetí osobou (číslování vyplývá ze stavu katastru nemovitostí před digitalizací katastrálních map). Skutečnost, že zmíněná společnost svůj billboard „Orlice“ nakonec neumístila na pronajatý pozemek, ale na pozemek parc. č. 2140, nemůže jít k tíži žalované, jež nemovitost žalobkyně nijak neužívala, a proto se ani na její úkor nemohla bezdůvodně obohatit.

Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud nerespektoval judikaturu dovolací instance při řešení otázky povinnosti soudu vyložit, proč neprovedl účastníky navržené důkazy. Žalovaná ve svém podání ze dne 8. 4. 2020 navrhla provedení důkazu rozhodnutím Městského úřadu Pohořelice ze dne 14. 10. 2019, jímž chtěla doložit nedostatek své pasivní věcné legitimace v řízení (respektive to, že je vlastnicí billboardu společnost Karlovarské minerální vody, a. s.). Odvolací soud tento důkaz neprovedl a zároveň nezdůvodnil, proč tak neučinil, čímž rovněž porušil právo žalované na spravedlivý proces.

Z naznačených důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež reagovala na předloženou argumentaci a navrhla odmítnutí, eventuálně zamítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalované není přípustné.

Prvá z dovolatelkou formulovaných námitek přípustnost dovolání nezakládá, jelikož nepoukazuje na otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nýbrž zpochybňuje soudy nižších stupňů učiněná skutková zjištění.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. , jakož i navazujících rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. , ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , a ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ) je pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.) ten, komu se dostalo hodnoty, jež se v jeho majetku projevila buď zvýšením aktiv, nebo snížením pasiv, případně tím, že se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Obohacení, jež spočívá v nesnížení majetku, se přitom dostává i tomu, kdo bez právního důvodu užívá cizí věc, jelikož nevynakládá prostředky, které by musel vydat, pokud by si byl nucen zajistit právo užívat srovnatelný objekt za běžných tržních podmínek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. , a ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. ).

Odvolací soud na základě v řízení provedeného dokazování konstatoval, že je na pozemku žalobkyně parc. č. 3340 umístěn od roku 1999 reklamní poutač a že žalovaná tento pozemek užívala jako vlastnice zmíněného zařízení, popřípadě si užívací právo k předmětné nemovitosti uzurpovala jinak. Z tohoto předpokladu pak v intencích shora připomenuté judikatury vyvodil závěr o pasivní věcné legitimaci žalované z hlediska žalobkyní uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Aktuální dovolací argumentací pak dovolatelka rozporuje úsudek o své povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení na podkladě odlišného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Napadá totiž faktickou premisu, že vystupovala coby vlastnice předmětného objektu umístěného na pozemku žalobkyně, respektive že uzavřela nájemní smlouvu, jež se dotčeného pozemku týkala. Dovolací soud přitom podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 není nadán pravomocí k přezkumu skutkových závěrů soudů nižších stupňů (viz úpravu dovolacího důvodu v ). Příslušná část dovolací argumentace má tedy ve své podstatě skutkovou povahu a nemůže založit přípustnost dovolání coby mimořádného opravného prostředku zacíleného výhradně na přezkum otázek právních (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. , ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , a ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. ).

Druhá dovolatelkou přednesená námitka, týkající se neprovedení důkazu, jejž navrhla v odvolacím řízení, pak nepoukazuje na otázku výkladu procesního práva ve smyslu , při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, nýbrž na vadu řízení, kterou odvolací soud údajně zatížil svůj postup (podobně srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. , ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. , ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. , a ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. ).

Poukazuje-li dovolatelka na tvrzené porušení svých ústavně garantovaných práv, je třeba připomenout, že podle judikatury Ústavního soudu opomenutí účastníky navrženého důkazu soudem nezakládá vždy porušení práva na spravedlivý proces, zejména neměl-li důkazní návrh pro projednávanou věc žádnou relevanci, nemohl-li vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, nebo mohl-li být dokonce výrazem zdržovací procesní taktiky (srovnej zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. , bod 14, ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. , bod 50, a ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. , bod 17).

V aktuálním sporu přitom odvolací soud na straně 4 odůvodnění svého rozhodnutí výslovně konstatoval, že označení určitého subjektu za vlastníka ve stavebním řízení neimplikuje, že daná osoba vlastníkem skutečně je. Mínila-li návrhem na provedení důkazu rozhodnutím Městského úřadu Pohořelice ze dne 14. 10. 2019, učiněným v podání na č. l. 87–89 procesního spisu, dovolatelka podpořit své tvrzení, že vlastnicí poutače je společnost Karlovarské minerální vody, a. s., upozorněním na fakt, že řečený orgán se zmíněnou společností ve správním řízení jednal jako s vlastnicí, je zřejmé, že by tato úvaha s ohledem na nikterak nezpochybněný právní názor odvolacího soudu o podružném významu označení účastníků správního řízení pro vlastnické vztahy mohla jen stěží co změnit na výsledném rozhodnutí ve věci. Proto ani nelze dovozovat, že by neprovedením důkazu shora uvedeným správním rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená procesní práva žalované.

Se zřetelem k výše řečenému bylo projednávané dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto na základě , odst. l, , části věty před středníkem, a s tím, že žalobkyně nebyla v dovolacím řízení zastoupena zástupcem ve smyslu a náhradu hotových výdajů dle nepožadovala.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 9. 2021

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu