Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Tz 34/2017

7 Tz 34/2017-20

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

J.

Ž.

, proti usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 27. 7. 1992, č. j. 2 Rtvo 24/92-26, v trestní věci vedené u býv. Vojenského obvodového soudu v Brně pod sp. zn. a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 27. 7. 1992, č. j. 2 Rtvo 24/92-26,

byl porušen zákon

v ustanovení tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanoveních , 2, , o soudní rehabilitaci, ve znění , v neprospěch obviněného J. Ž.

Toto usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře a usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 25. 3. 1992, sp. zn. , se

zrušuj

í

.

Zrušují se také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 1. 10. 1992, sp. zn. , a rozsudek býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 1993, sp. zn. 1 Rtvo 29/92.

Podle , soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se

zrušuje

rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 25. 1. 1978, sp. zn. , v celém rozsahu. Podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zároveň zrušují všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 25. 1. 1978, sp. zn. , byl obviněný J. Ž. uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců se zařazením do druhé nápravně výchovné skupiny. Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění býv. Vojenského obvodového soudu v Brně spočíval v tom, že obviněný jako vojín základní služby dne 9. 11. 1977 v 10,00 hodin v J. v úmyslu vyhnout se vojenské službě odmítl provádět stanovené úkoly podle rozvrhu zaměstnání při výcviku ochrany proti zbraním hromadného ničení a i v dalších případech odmítal konat vojenskou službu a plnit své vojenské povinnosti. Rozsudek nabyl právní moci dne 14. 2. 1978 v řízení před býv. Vojenským obvodovým soudem v Brně jako soudem prvního stupně.

Z podnětu návrhu na soudní rehabilitaci, který podali matka a bratr obviněného, rozhodl býv. Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 25. 3. 1992, sp. zn. , tak, že podle zrušil v odsuzujícím rozsudku výrok o trestu a podle cit. zákona zároveň zrušil všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující. Proti usnesení podali stížnost vojenský prokurátor a matka obviněného. Vojenský prokurátor vzal stížnost zpět. Usnesením předsedy senátu býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 27. 7. 1992, č. j. 2 Rtvo 24/92-25, bylo zpětvzetí stížnosti vojenského prokurátora vzato na vědomí. Stížnost matky obviněného byla usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 27. 7. 1992, č. j. 2 Rtvo 24/92-26, podle tr. ř. zamítnuta.

V řízení, které následovalo, byl rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 1. 10. 1992, sp. zn. , při nezměněném výroku o vině obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na deset měsíců se zařazením do druhé nápravně výchovné skupiny. O odvolání, které podala matka obviněného, bylo rozhodnuto rozsudkem býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 1993, sp. zn. 1 Rtvo 29/92. Rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně byl zrušen ve výroku o nepodmíněnosti trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, výkon trestu odnětí svobody byl podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena na dva roky.

Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného dne 6. 6. 2017 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona proti usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 27. 7. 1992, č. j. 2 Rtvo 24/92-26, jímž byla zamítnuta stížnost matky obviněného proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 25. 3. 1992, sp. zn. . Podle ministra spravedlnosti oba soudy pochybily tím, že rehabilitaci zúžily jen na výrok o trestu, přičemž nesprávně pominuly, že výrok o vině byl protiprávním zásahem do svobody svědomí obviněného, neboť jím byla porušena ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a tehdejší y ČSSR. Ministr spravedlnosti zdůraznil účel rehabilitace, jak vyplývá z ustanovení , 2 , ve znění , a poukázal na to, že obviněný byl uznán vinným činem, jímž pouze uplatňoval své právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, aniž měl legální možnost výkon vojenské služby odmítnout a zvolit si alternativní službu. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanovení tr. ř. a v předcházejícím řízení v ustanoveních , 2 ve vztahu k ustanovení tr. zák. v neprospěch obviněného, aby podle tr. ř. zrušil jak napadené usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře, tak předcházející usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně, aby podle téhož ustanovení zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle tr. ř. sám ve věci rozhodl, a to zrušením rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 25. 1. 1978, sp. zn. , v celém rozsahu včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí a zproštěním obviněného podle tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.

Soudy rozhodovaly v přezkumném řízení na podkladě návrhu matky a bratra obviněného podle Základním pochybením obou soudů bylo to, že jednání, pro které byl obviněný odsouzen, hodnotily v podstatě jen jako běžný projev nekázně obviněného jako vojína základní služby. Přitom těžištěm návrhu matky a bratra obviněného byla pasáž vyznívající tak, že ze strany obviněného šlo o jednání, jímž se jako věřící katolík postavil na odpor komunistickým zákonům. V návrhu byla výslovně zdůrazněna myšlenka, že obviněný byl odsouzen pro jednání, které bylo kvalifikováno jako trestné, přestože směřovalo k uplatnění práva zaručeného mimo jiné deklarací lidských práv. Porovná-li se obsah návrhu s odůvodněním rozhodnutí obou soudů, které ponechaly odsuzující výrok o vině nedotčený, lze konstatovat, že soudy se nezabývaly podstatou návrhu ani tím, zda výrok o vině může obstát z hlediska účelu rehabilitace, jak je vymezen v , 2 ve znění

Podle cit. zákona účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené u a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.

Podle cit. zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených u a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Ustanovením § 4 písm. e) cit. zákona byl mezi trestné činy, ohledně kterých bylo možné navrhnout konání přezkumného řízení, zařazen i trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů).

Pokud by soudy v přezkumném řízení hodnotily jednání, pro které byl obviněný odsouzen, v kontextu všech okolností zjištěných již v původním řízení, musely by dojít k závěru, že čin obviněného byl vnějším projevem svobody jeho myšlení a svědomí. Obviněný byl osobou, jejíž konzistentní myšlenková orientace a svědomí se neslučovaly s tím, aby vykonával vojenskou službu v podobě, v jaké to na něm bylo požadováno a vynucováno, aniž měl možnost zvolit si alternativu např. v podobě pozdější civilní služby podle , resp. Sám obviněný podle své výpovědi učiněné již v přípravném řízení řekl nadřízenému majorovi, že cvičit nebude, že ho má zavřít, že má chuť utéct, že raději než být rok a půl u útvaru bude do třiceti let v kriminále, resp. že by rád šel na základě náboru do dolů. V hlavním líčení pak obviněný ještě dodal, že chtěl být přeřazen k nějaké pracovní jednotce. V tzv. služebně politické charakteristice obviněného z doby výkonu vojenské služby bylo zdůrazněno, že projevoval záporný vztah k politice vlády, že neměl kladný postoj ke státnímu zřízení, že měl snahu propagovat kapitalistické zřízení a jeho zásady a že pohovory, které s ním na toto téma měli velitelé a výbor organizace komunistické strany, na něho neměly žádný vliv. V pracovním hodnocení zaměstnavatele z doby před nástupem vojenské služby byl obviněný charakterizován jako dobrý pracovník s tím, že když se dostal „do svého záporného myšlení“, prohlašoval, že nechce v armádě sloužit, že nenávidí uniformu, že se mu v naší republice nelíbí, že v západních státech mají svobodu, že tam může dělat i nedělat atd. V hodnocení obvodního oddělení tehdejší Veřejné bezpečnosti bylo mimo jiné uvedeno, že obviněný neměl k socialistickému zřízení dobrý vztah, veřejně prohlašoval, že vojenskou službu nenastoupí a bude žádat o legální vystěhování do některého kapitalistického státu, že jeho rodina je nábožensky založena a že jinak měl v místě bydliště dobrou pověst. Souhrn uvedených okolností jasně svědčí o tom, že pokud obviněný odmítal vykonávat vojenskou službu, činil tak proto, že vojenská služba byla v rozporu s jeho svědomím.

Právo na svobodu myšlení a svědomí je zakotveno v ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a v ustanovení čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.). Reálnost tohoto práva znamená, že jeho součástí je i právo nevykonávat vojenskou službu, pokud je výkon takové služby v rozporu se svědomím jednotlivce. Přitom protipólem uvedeného práva je zákaz k donucování k výkonu vojenské služby, je-li tato služba v rozporu se svědomím jednotlivce.

Odsuzující výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák. je aktem, jímž bylo popřeno právo obviněného na svobodu myšlení a svědomí, neboť byl odsouzen za čin, kterým uplatňoval toto právo.

Citovaná ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech každému garantovala také právo na svobodu náboženství. Toto právo bylo zakotveno také v tehdejší y ČSSR (ústavní ). Obviněný sám jednání, jímž odmítal výkon vojenské služby, výslovně nespojoval se svým náboženským přesvědčením. Vliv náboženského přesvědčení byl zmíněn až v rehabilitačním návrhu matky a bratra obviněného. O tom, že i náboženské přesvědčení mohlo hrát spoluurčující roli v motivech obviněného, svědčí zmínka v hodnocení jeho osoby tehdejší Veřejnou bezpečností v tom smyslu, že rodina obviněného je nábožensky založená.

Mělo-li být v posuzované věci dosaženo účelu , o soudní rehabilitaci, ve znění , pak za popsaného stavu bylo namístě, aby v přezkumném řízení byl odsuzující rozsudek zrušen nikoli jen ve výroku o trestu, ale v celém rozsahu, tj. především ve výroku o vině a v důsledku toho i ve výroku o trestu. Na podporu tohoto závěru je možné dodat, že posuzovaný čin obviněného měl za popsaných okolností povahu odporu proti komunistickému režimu. Podle , o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, odpor občanů proti tomuto režimu, který ať již jednotlivě či ve skupině na základě demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali, na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty. Tento zákon sice nabyl účinnosti až dne 1. 8. 1993, tedy poté, co soudy rozhodly o rehabilitačním návrhu matky a bratra obviněného, avšak jím deklarované zásady měly jako hodnotová kritéria platnost již v době rozhodování soudů.

Býv. Vojenský obvodový soud v Brně porušil zákon v neprospěch obviněného tím, že původní odsuzující rozsudek zrušil podle , o soudní rehabilitaci, ve znění , jen ve výroku o trestu, a nikoli v celém rozsahu, a to v rozporu s ustanoveními , 2 cit. zákona.

Býv. Vyšší vojenský soud v Táboře porušil zákon v neprospěch obviněného tím, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou stížnost matky obviněného, která se domáhala zrušení původního odsuzujícího rozsudku v celém rozsahu.

Nejvyšší soud proto z podnětu stížnosti pro porušení zákona podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona. Dále Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře, předcházející usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně a všechna další obsahově navazující rozhodnutí, mezi nimi zejména rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 1. 10. 1992 a rozsudek býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 1993, jimiž bylo nově rozhodnuto o trestu při nezměněném výroku o vině obviněného. Nakonec Nejvyšší soud podle tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 25. 1. 1978, sp. zn. , v celém rozsahu a podle cit. zákona zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad.

V dalším řízení bude na podkladě původní obžaloby pokračovat Městský soud v Brně ( , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů).

Nejvyšší soud nemohl akceptovat návrh ministra spravedlnosti, aby v rámci postupu podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám zprostil obviněného obžaloby. Meritorní rozhodnutí o obžalobě přísluší v dané věci Městskému soudu v Brně. Stížnost pro porušení zákona byla podána proti rozhodnutí, které vzešlo z řízení konaného na podkladě návrhu matky a bratra obviněného podle , o soudní rehabilitaci. Rozhodnutím napadeným stížností pro porušení zákona bylo rozhodnutí o tomto návrhu. Nejvyšší soud postupem podle tr. ř. nahradil vadné rozhodnutí o uvedeném návrhu. Možnosti postupu podle tr. ř. Nejvyšší soud vyčerpal tím, že nově rozhodl o návrhu matky a bratra obviněného, a to zrušením původního odsuzujícího rozsudku v celém rozsahu a také dalších obsahově navazujících rozhodnutí. Další řízení již není řízením konaným na podkladě návrhu matky a bratra obviněného podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž řízením na podkladě původní obžaloby. Rozhodnutí o původně podané obžalobě je v posuzované věci mimo rámec řízení konaného na podkladě stížnosti pro porušení zákona. Rozhodování o stížnosti pro porušení zákona je ovládáno zásadou, že v rámci postupu podle tr. ř. Nejvyšší soud svým novým rozhodnutím nahrazuje rozhodnutí, které bylo stížností pro porušení zákona napadeno a z jejího podnětu zrušeno. Rozhodnutím, které bylo napadeno stížností pro porušení zákona podanou ve prospěch obviněného J. Ž., nebyl původní rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 25. 1. 1978, sp. zn. , a proto Nejvyššímu soudu nepřísluší rozhodnout způsobem nahrazujícím uvedený rozsudek.

P o u č e n í

: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. července 2017

JUDr. Petr Hrachovec

předseda senátu