Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Tz 31/2019

-26

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

J.

Ž.

, nar. XY v XY, naposledy bytem XY, zemř. 28. 11. 1979, proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1993, sp. zn. , a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1993, sp. zn. ,

byl porušen zákon

v ustanoveních , 2, , o soudní rehabilitaci, ve znění , v neprospěch obviněného J. Ž.

Toto usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni se

zrušuje

.

Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 27. 5. 1993, sp. zn. .

Podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se

zrušuje

rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 19. 12. 1975, sp. zn. , ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 11. 2. 1976, sp. zn. , a to v celém rozsahu. Podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zároveň zrušují všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Odůvodnění

Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 19. 12. 1975, sp. zn. , byl obviněný J. Ž. uznán vinným trestným činem zběhnutí do ciziny podle § 283 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců se zařazením do první nápravně výchovné skupiny. Takto byl kvalifikován skutek, který podle zjištění býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni spočíval v tom, že obviněný dne 21. 10. 1975 zběhl od svého útvaru v XY v úmyslu vyhnout se trvale vojenské službě, za tím účelem překročil státní hranici do Polské lidové republiky, kde byl 24. 10. 1975 zadržen. Odvolání obviněného proti rozsudku bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 11. 2. 1976, sp. zn. . Tím odsuzující rozsudek nabyl právní moci.

Z podnětu návrhu na soudní rehabilitaci, který podal otec obviněného, rozhodl býv. Vojenský obvodový soud v Plzni usnesením ze dne 29. 4. 1993, sp. zn. , tak, že podle , odst. 3 zrušil odsuzující rozsudek ve spojení s citovaným usnesením odvolacího soudu ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu (tj. v celém výroku o trestu) a zároveň zrušil všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, a to k datu, kdy byla vydána, přičemž výrok o vině zůstal nedotčen. Usnesení nabylo právní moci dne 11. 5. 1993.

V řízení, které následovalo, bylo rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 27. 5. 1993, sp. zn. , při nezměněném výroku o vině upuštěno od potrestání obviněného podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 10. 6. 1993.

Ministr spravedlnosti podal dne 19. 2. 2019 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1993, sp. zn. . Podle ministra spravedlnosti pochybil býv. Vojenský obvodový soud tím, že rehabilitaci zúžil jen na výrok o trestu, přičemž nesprávně pominul, že výrok o vině byl protiprávním zásahem do svobody svědomí obviněného, což bylo v rozporu zejména s Všeobecné deklarace lidských práv. Ministr spravedlnosti zdůraznil účel rehabilitace, jak vyplývá z ustanovení , 2 , ve znění , a poukázal na to, že obviněný byl uznán vinným činem, jímž pouze uplatňoval své právo na svobodu svědomí a zřejmě i náboženského přesvědčení (jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ), aniž měl legální možnost výkon vojenské služby odmítnout a zvolit si alternativní službu. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních , 2 a , ve znění ve vztahu k ustanovení tr. zák. v neprospěch obviněného, aby podle tr. ř. zrušil napadené usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni i další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 27. 5. 1993, sp. zn. , a aby dále postupoval podle tr. ř.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství intervenující ve veřejném zasedání konaném před Nejvyšším soudem se ke stížnosti pro porušení zákona připojila a navrhla, aby věc byla po zrušení napadeného rozhodnutí přikázána Okresnímu soudu Plzeň-město.

Obhájce obviněného ve svém písemném a poté i ústním vyjádření ve veřejném zasedání rovněž navrhl stížnosti pro porušení zákona vyhovět, poukázal na okolnosti předmětného skutku i na vybranou judikaturu Ústavního soudu. Připomněl, že v době vydání napadeného usnesení i následného rozsudku už bylo ustanovení § 283 odst. 1 tr. zák. o trestném činu zběhnutí do ciziny zrušeno. Připojil se rovněž k návrhu na přikázání věci Okresnímu soudu Plzeň-město.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.

Základní pochybení býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni spočívalo v tom, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo namístě zrušit rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 19. 12. 1975, sp. zn. , ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 11. 2. 1976, sp. zn. . V důsledku toho býv. Vojenský obvodový soud v Plzni nesprávně omezil rehabilitaci jen na otázku trestu, aniž by zrušil i výrok o vině.

Účel rehabilitace je vymezen v , 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění Podle je účelem zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručenéu a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.

Podle cit. zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručenýchu a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Ustanovením § 4 písm. e) cit. zákona byl mezi trestné činy, ohledně kterých bylo možné navrhnout konání přezkumného řízení, zařazen i trestný čin zběhnutí do ciziny podle § 283 odst. 1 tr. zák.

Právo na svobodu myšlení a svědomí je zakotveno v ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a v ustanovení čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.). Reálnost tohoto práva znamená, že jeho součástí je i právo nevykonávat vojenskou službu, pokud je výkon takové služby v rozporu se svědomím jednotlivce. Přitom protipólem uvedeného práva je zákaz k donucování k výkonu vojenské služby, je-li tato služba v rozporu se svědomím jednotlivce.

Odsuzující výrok o vině obviněného trestným činem zběhnutí do ciziny podle § 283 odst. 1 tr. zák. je aktem, jímž bylo popřeno právo obviněného na svobodu myšlení a svědomí, neboť byl odsouzen za čin, kterým uplatňoval toto právo.

Citovaná ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech každému garantovala také právo na svobodu náboženství. Toto právo bylo zakotveno také v tehdejšíy ČSSR (ústavní ). Obviněný sám jednání, jímž odmítal výkon vojenské služby, výslovně nespojoval se svým náboženským přesvědčením. Vliv náboženského přesvědčení byl zmíněn až v rehabilitačním návrhu matky a bratra obviněného, k němuž (mimo jiné) Nejvyšší soud přihlédl v dřívějším řízení ve věci téhož obviněného, v němž rozhodl o předchozí stížnosti pro porušení zákona rozsudkem ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. .

V tomto svém dřívějším rozsudku Nejvyšší soud řešil ve vztahu k témuž obviněnému obdobnou otázku spočívající v podstatě v tom, zda odmítání plnění vojenských povinností (šlo o skutek z listopadu 1977 kvalifikovaný jako trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák.) mohlo být projevem svědomí, případně náboženského přesvědčení obviněného. Uvedl tehdy, že pokud by soud v přezkumném řízení hodnotil jednání, pro které byl obviněný odsouzen, v kontextu všech okolností zjištěných již v původním řízení, musel by dojít k závěru, že čin obviněného byl vnějším projevem svobody jeho myšlení a svědomí. Obviněný byl osobou, jejíž konzistentní myšlenková orientace a svědomí se neslučovaly s tím, aby vykonával vojenskou službu v podobě, v jaké to na něm bylo požadováno a vynucováno, aniž měl možnost zvolit si alternativu např. v podobě pozdější civilní služby podle , resp. Obviněný již v původním řízení uváděl, že cvičit nebude, a chtěl být přeřazen k nějaké pracovní jednotce. V tzv. služebně politické charakteristice obviněného z doby výkonu vojenské služby bylo zdůrazněno, že projevoval záporný vztah k politice vlády, neměl kladný postoj ke státnímu zřízení, měl snahu propagovat kapitalistické zřízení a jeho zásady, a že pohovory, které s ním na toto téma měli velitelé a výbor organizace komunistické strany, na něho neměly žádný vliv. V pracovním hodnocení zaměstnavatele z doby před nástupem vojenské služby byl obviněný charakterizován jako dobrý pracovník s tím, že když se dostal „do svého záporného myšlení“, prohlašoval, že nechce v armádě sloužit, že nenávidí uniformu, že se mu v naší republice nelíbí, že v západních státech mají svobodu atd. V hodnocení obvodního oddělení tehdejší Veřejné bezpečnosti bylo mimo jiné uvedeno, že obviněný neměl k socialistickému zřízení dobrý vztah, veřejně prohlašoval, že vojenskou službu nenastoupí a bude žádat o legální vystěhování do některého kapitalistického státu, že jeho rodina je nábožensky založena a že jinak měl v místě bydliště dobrou pověst. Nejvyšší soud uzavřel, že souhrn uvedených okolností jasně svědčí o tom, že pokud obviněný odmítal vykonávat vojenskou službu, činil tak proto, že vojenská služba byla v rozporu s jeho svědomím. O tom, že i náboženské přesvědčení mohlo hrát spoluurčující roli v motivech obviněného, svědčí zmínka v hodnocení jeho osoby tehdejší Veřejnou bezpečností v tom smyslu, že rodina obviněného je „nábožensky založená“.

Od těchto závěrů neměl Nejvyšší soud důvod se odchylovat ani v nyní posuzované věci. I zde platí, že mělo-li být dosaženo účelu , o soudní rehabilitaci, ve znění , pak za popsaného stavu bylo namístě, aby v přezkumném řízení byl odsuzující rozsudek zrušen nikoli jen ve výroku o trestu, ale v celém rozsahu, tj. především ve výroku o vině a v důsledku toho i ve výroku o trestu. Na podporu tohoto závěru je možné dodat, že posuzovaný čin obviněného měl za popsaných okolností povahu odporu proti komunistickému režimu. Podle , o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, odpor občanů proti tomuto režimu, který ať již jednotlivě či ve skupině na základě demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali, na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty. Tento zákon sice nabyl účinnosti až dne 1. 8. 1993, tedy poté, co Vojenský obvodový soud v Plzni rozhodl o rehabilitačním návrhu, avšak jím deklarované zásady měly jako hodnotová kritéria platnost již v době rozhodování soudu.

Býv. Vojenský obvodový soud v Plzni porušil zákon v neprospěch obviněného tím, že původní odsuzující rozsudek zrušil podle , o soudní rehabilitaci, ve znění , jen ve výroku o trestu, a nikoli v celém rozsahu, a to v rozporu s ustanoveními , 2 cit. zákona.

Nejvyšší soud proto z podnětu stížnosti pro porušení zákona podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona. Dále podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni a všechna další obsahově navazující rozhodnutí, mezi nimi zejména rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 27. 5. 1993, sp. zn. , jímž bylo nově rozhodnuto v rozsahu zrušení výroku o trestu, konkrétně o upuštění od potrestání, při nezměněném výroku o vině obviněného. Dále Nejvyšší soud podle tr. ř. sám rozhodl o návrhu na soudní rehabilitaci tak, že podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 19. 12. 1975, sp. zn. , ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 11. 2. 1976, sp. zn. , a to v celém rozsahu. Podle cit. zákona zároveň zrušil všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Další řízení na podkladě původní obžaloby podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, provede Okresní soud Plzeň-město, který meritorně o podané obžalobě rozhodne.

Nejvyšší soud sám nemohl o podané obžalobě rozhodnout. Stížnost pro porušení zákona byla podána proti rozhodnutí, které vzešlo z řízení konaného na podkladě návrhu podle Rozhodnutím napadeným stížností pro porušení zákona bylo rozhodnutí o tomto návrhu. Nejvyšší soud postupem podle tr. ř. nahradil vadné rozhodnutí o uvedeném návrhu, o němž nově rozhodl tak, že zrušil původní odsuzující rozsudek v celém rozsahu (včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí). Další řízení již není řízením konaným na podkladě návrhu podle , nýbrž řízením na podkladě původní obžaloby. Rozhodnutí o původně podané obžalobě je v posuzované věci mimo rámec řízení konaného na podkladě stížnosti pro porušení zákona. Rozhodování o stížnosti pro porušení zákona je ovládáno zásadou, že v rámci postupu podle tr. ř. Nejvyšší soud svým novým rozhodnutím nahrazuje rozhodnutí, které bylo stížností pro porušení zákona napadeno a z jejího podnětu zrušeno. Rozhodnutím, které bylo napadeno stížností pro porušení zákona podanou ve prospěch obviněného J. Ž., nebyl původní rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 19. 12. 1975, sp. zn. , ani usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 11. 2. 1976, sp. zn. , a proto Nejvyššímu soudu nepřísluší rozhodnout způsobem nahrazujícím uvedený rozsudek.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 4. 2019

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu