Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Tz 14/2021

7 Tz 14/2021-61

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

A. H.

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 1993, sp. zn. ,

byl porušen zákon

v ustanoveních , 2, , o soudní rehabilitaci, ve znění , v neprospěch obviněného A. H.

Toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci

se

zrušuje

.

Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 1993, sp. zn. .

Okresnímu soudu v Olomouci

se

přikazuje

, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění

1. Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 1959, sp. zn. , byl obviněný A. H. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle trestního zákona ( ) a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Odsuzující rozsudek nabyl právní moci dne 21. 2. 1959. Se započtením vazby byl trest vykonán dne 5. 1. 1960. Takto byl kvalifikován skutek, který podle zjištění býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 5. 1. 1959 jako vojín základní služby po nástupu do služby odmítl oblékat vojenský stejnokroj a vykonat vojenskou službu (vykonávat služební povinnosti) s tím, že mu ve výkonu vojenské služby bránilo náboženské přesvědčení svědka Jehovova.

2. Z podnětu návrhu obviněného na soudní rehabilitaci rozhodl býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 11. 1993, sp. zn. , tak, že podle zrušil odsuzující rozsudek ve výroku o uloženém trestu a ve všech dalších výrocích na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud tímto zrušením pozbyla podkladu. Usnesení nabylo právní moci dne 11. 11. 1993.

3. V řízení, které následovalo, bylo rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 11. 11. 1993, sp. zn. , při nezměněném výroku o vině upuštěno od potrestání obviněného podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 20. 1. 1994.

4. Ministryně spravedlnosti podala dne 13. 4. 2021 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 1993, sp. zn. . Připomněla, že výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděn soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na v současné době platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Uvedla, že obviněný A. H. svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, jak má na mysli ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv OSN ze dne 10. 12. 1948 a také 9. května č. 150/1948 Sb., která zaručovala právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Přitom občan, kterému jeho svědomí nebo náboženské vyznání bránilo ve výkonu vojenské služby, až do 14. 3. 1990, kdy nabyl účinnosti , o civilní službě, neměl legální možnost výkon této služby odmítnout a zvolit si alternativní službu beze zbraně. Obviněný A. H. tak neměl možnost získat individuální úlevu při plnění služební povinnosti ani vykonávat alternativní službu. Proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím.

5. Podle ministryně spravedlnosti pochybil bývalý vojenský obvodový soud tím, že rehabilitaci zúžil jen na výrok o trestu, přičemž nesprávně pominul, že výrok o vině byl protiprávním zásahem do svobody svědomí obviněného, což bylo v rozporu zejména s Všeobecné deklarace lidských práv. Ministryně spravedlnosti zdůraznila účel rehabilitace, jak vyplývá z ustanovení , 2 , ve znění , a poukázala na to, že obviněný byl uznán vinným činem, jímž pouze uplatňoval své právo na svobodu svědomí a zřejmě i náboženského přesvědčení (jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 34/2017), aniž měl legální možnost výkon vojenské služby odmítnout a zvolit si alternativní službu.

6. Předmětné jednání tak, jak je popsáno v odsuzujícím rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, proto není a nebylo trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku – protiprávnosti. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci tak A. H. uznal vinným nedůvodně. V rámci rehabilitačního řízení pak soud porušení zákona nenapravil, když v rozporu se smyslem a účelem zákona o soudní rehabilitaci rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 1959, sp. zn. , zrušil pouze ve výroku o trestu a ponechal v platnosti výrok o vině.

7. Ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného A. H. porušen zákon v ustanoveních , 2 a , ve znění ve vztahu k ustanovení trestního v tehdy účinném znění, aby podle tr. ř. zrušil napadené usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci i další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 1993, sp. zn. , a aby dále postupoval podle tr. ř.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství intervenující ve veřejném zasedání konaném před Nejvyšším soudem se ke stížnosti pro porušení zákona připojil, přičemž poukázal na obdobnou rozhodovací praxi ve srovnatelných věcech.

9. Obhájce obviněného ve svém písemném a poté i ústním vyjádření ve veřejném zasedání rovněž navrhl stížnosti pro porušení zákona vyhovět, poukázal na okolnosti předmětného skutku i na vybranou judikaturu Ústavního soudu. Uvedl, že pan A. H. se skutečně hlásil a dosud hlásí k Svědkům Jehovovým, nicméně důvodem, proč odepřel vojenskou službu, nebylo „náboženské přesvědčení církve“ (jak se uvádí ve stížnosti pro porušení zákona citací z výroku odsuzujícího rozsudku), nýbrž jeho vlastní svědomí a náboženské přesvědčení (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. ). Pro úplnost obhájce sdělil, že Svědkové Jehovovi byli v době vydání předmětného odsuzujícího rozsudku postaveni mimo zákon a nemohli tedy mít zákonný statut církve. Od 1. 9. 1993 jsou registrováni jako Náboženská společnost Svědkové Jehovovi (viz položka č. 17 v příloze ).

10. Obhájce poukázal na vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí, v němž soud uznal, že obviněný neměl žádnou jinou možnost, pokud chtěl jednat v souladu se svým náboženským přesvědčením a se svým svědomím, a bylo to v souladu s ústavně garantovanými právy, a přesto byl z původního odsuzujícího rozsudku zrušen jen výrok o trestu. Obhájce poukázal rovněž na rozpornost rozhodování různých rehabilitačních soudů v této otázce v 90. letech minulého století, a dále i na mezinárodní aspekty stíhání odpíračů vojenské služby. Závěrem navrhl, aby po zrušení napadeného rozhodnutí byla věc přikázána Okresnímu soudu v Olomouci.

11. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.

12. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci pochybil v tom, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo namístě zrušit rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 1959, sp. zn. důsledku toho nesprávně omezil rehabilitaci jen na otázku trestu, aniž by zrušil i výrok o vině.

13. Účel rehabilitace je vymezen v , 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění , tak, že podle je účelem zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené u a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.

14. Podle zákona o soudní rehabilitaci činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených u a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

15. Ustanovením zákona o soudní rehabilitaci byl mezi trestné činy, ohledně kterých bylo možné navrhnout konání přezkumného řízení, zařazen i trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle

16. Podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné. Naproti tomu podle § 14 odst. 1 písm. f) téhož zákona soud postupuje, zjistí-li v přezkumném řízení, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné (pouze) proto, že

uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s jeho zákonným účelem nebo výměra trestu byla ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Z takového zjištění pak logicky vyplývá pouhé zrušení výroku o trestu.

17. Právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství je zakotveno v ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Bylo určitým způsobem uvedeno i v ústavním zákonu č. 150/1948 Sb., Československé republiky, konkrétně v bylo stanoveno, že svoboda svědomí se zaručuje. Podle světový názor, víra nebo přesvědčení nemohly být nikomu na újmu. Zároveň ale toto ustanovení obsahovalo i dovětek, že takový názor, víra nebo přesvědčení nemohou být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. V , 2 tohoto ústavního zákona bylo stanoveno, že každý má právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání, přičemž všechna náboženská vyznání a „bezvyznání“ jsou si před zákonem rovna.

18. Je namístě znovu připomenout, že výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděn soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na v současné době platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.

19. Podle d se garantuje svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. Podle y nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním.

20. Reálnost práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženství znamená, že jeho součástí je i právo nevykonávat vojenskou službu, pokud je výkon takové služby v rozporu se svědomím jednotlivce. Přitom protipólem uvedeného práva je zákaz k donucování k výkonu vojenské služby, je-li tato služba v rozporu se svědomím a náboženským přesvědčením jednotlivce.

21. Odsuzující výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tehdejšího trestního zákona je aktem, jímž bylo popřeno právo obviněného na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, neboť byl odsouzen za čin, kterým uplatňoval toto právo.

22. Obviněný byl osobou, jejíž konzistentní myšlenková orientace a svědomí, dané i jeho „náboženským přesvědčením“, se neslučovaly s tím, aby vykonával vojenskou službu v podobě, v jaké to na něm bylo požadováno a vynucováno, aniž měl možnost zvolit si alternativu např. v podobě pozdější civilní služby podle , resp.

23. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že aby bylo dosaženo účelu , o soudní rehabilitaci, ve znění , pak za popsaného stavu bylo namístě, aby v přezkumném řízení byl odsuzující rozsudek zrušen nikoli jen ve výroku o trestu, ale v celém rozsahu, tj. především ve výroku o vině, a v důsledku toho i ve výroku o trestu.

24. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci porušil zákon v neprospěch obviněného tím, že původní odsuzující rozsudek zrušil jen ve výroku o trestu, a nikoli v celém rozsahu, a to v rozporu s ustanoveními , 2, , o soudní rehabilitaci, ve znění , a cit. zákona, podle něhož měl postupovat.

25. Nejvyšší soud proto z podnětu stížnosti pro porušení zákona podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona. Dále podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci zrušil a spolu s ním i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, zejména rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 1993, sp. zn. , jímž bylo nově rozhodnuto v rozsahu zrušení výroku o trestu, konkrétně o upuštění od potrestání, při nezměněném výroku o vině obviněného. Dále Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Olomouci, jako soudu příslušnému podle § 7 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Olomouci, který provede další řízení na podkladě návrhu obviněného na soudní rehabilitaci, přitom bude vázán právními názory vyslovenými v tomto rozsudku Nejvyšším soudem.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 5. 2021

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu