Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1222/2017

32 Cdo 1222/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 180/1632, identifikační číslo osoby 60197609, zastoupené Mgr. Ĺubomírem Vdovcem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, proti žalovaným 1) M. K., 2) T. S., 3) J. K., 4) P. M., zastoupenému JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, o zaplacení částky 198 867,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 163 C154/2009, o dovolání žalovaného 4) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2016, č. j. -278, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně a žalovaný 4) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 9. 2014, č. j. -164, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 198 867,10 Kč s úroky z prodlení ve výši 137 250,44 Kč a s úroky z prodlení z částky 198 867,10 Kč od 16. 9. 2014 do zaplacení v zákonné výši a na náhradu nákladů řízení částku 48 254 Kč, s tím, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni plnit žalobkyni společně a nerozdílně, přičemž plněním některého ze žalovaných 1) a 2) zaniká do výše poskytnutého plnění povinnost žalovaných 3) a 4), a žalovaní 3) a 4) jsou povinni plnit žalobkyni společně a nerozdílně, přičemž plněním některého ze žalovaných 3) a 4) zaniká do výše poskytnutého plnění povinnost žalovaných 1) a 2) [výrok I.], a zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 148 744,89 Kč a úroků z prodlení z částky 198 867,10 Kč od 16. 9. 2014 do zaplacení ve výši rozdílu mezi 17,5 % a zákonnou výší (výrok II.).

Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaných 3) a 4) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 3) a 4) [první výrok], změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 3) a 4) tak, že žalovaní 3) a 4) jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně rovným dílem částku 31 903 Kč (druhý výrok), a uložil žalovaným 3) a 4) zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení rovným dílem částku 9 360 Kč (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 4) dovolání (výslovně v celém rozsahu), v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu (dále též jen „ “). Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soud prvního stupně se mění v tom smyslu, že žaloba vůči žalovanému 4) se zamítá a žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 4) náklady řízení, případně aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. , která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Argumentuje-li dovolatel ve prospěch názoru, že soudy nižších stupňů „otázku nutnosti souhlasu ručitele s uznáním závazku hlavními dlužníky“ neměly s ohledem na ustanovení , obchodní zákoník, posuzovat podle obchodního zákoníku, ale měly aplikovat ustanovení pro spotřebitele příznivější, zakotvená v zákoně č. , , výše uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání nedostál. Na vymezení přípustnosti dovolání v této části zcela rezignoval a tento údaj není zjistitelný ani z obsahu dovolací argumentace. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že k této problematice existuje ustálená judikatura dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. , včetně tam uvedených odkazů na usnesení ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , na rozsudek ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. , či na rozsudek ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. ), přičemž napadené rozhodnutí je s ní v souladu.

K námitce, že žalovaný 4) ručitelské prohlášení nikdy nepodepsal, nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť jejím prostřednictvím dovolatel zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. , či jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. ).

K výhradám dovolatele vůči tomu, že „soudy obou stupňů bezvýhradně uvěřily jedinému důkazu předloženému žalobcem v této věci, a to výpovědi svědkyně L.“, Nejvyšší soud uvádí, že - ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 - nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Dovolatel dále považuje na nesprávný závěr soudů nižších stupňů, že ověření bonity ručitele není v projednávané věci právně významné, přičemž ani v této části dovolání neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání uplatňuje, a tento údaj není zjistitelný ani z obsahu dovolací argumentace. Odkazuje-li v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu „sp. zn. “, pak rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. ).

Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.

Dovolatel výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání proti druhému a třetímu výroku není přípustné podle ustanovení , poněvadž výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalovaný 4) zavázán rovným dílem spolu s žalovaným 3) za řízení před soudem prvního stupně (31 903 Kč) a za odvolací řízení (9 360 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. , a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 7. 2017

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu