Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 724/2017

33 Cdo 724/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) M. B. s místem podnikání v Praze 4, Choceradská 2953/11, identifikační číslo 42505321, b) D. Z., s místem podnikání v Praze 4, Nad Šálkovnou 1533/19, identifikační číslo 48097365, zastoupených JUDr. Vladimírem Vávrou, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 254, proti žalované KOVOŠROT GROUP CZ a.s., se sídlem v Praze, Ke Kablu 289/7, identifikační číslo 28674286, zastoupené JUDr. Jiřím Kadeřábkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská 39/4, o zaplacení 903.343 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016, č. j. -237, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2016, č. j. -204, zamítl žalobu o zaplacení částky 903.343 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. -237, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, které mají za přípustné podle , , neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky odpovědnosti za vady, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozsudky ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. .

Podle , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 1. a čl. II. bod 2. – dále jen „ “), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. ).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé v dovolání označili.

Argument, podle kterého se odvolací soud „odchýlil od ustálené judikatury“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu , jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být v rozporu s dovolateli citovanými rozsudky Nejvyššího soudu, neboť skutkově nedopadají na nyní souzenou věc. Navíc v obou případech nešlo o nároky ze vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (v nyní souzené věci odvolací soud přijal závěr, že právní vztah účastníků řízení je právním vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti). Sluší se poznamenat, že Nejvyšší soud již dříve např. v rozsudku ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. , přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „koupil-li leasingový nájemce (žalobce) věc tak jak věc stojí a leží, tudíž s předmětnou vadou, není jeho nárok na slevu z ceny oprávněný.“

Ve vztahu k jiným právním otázkám dovolatelé nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání, a pouze obsáhle polemizují s tím, jak odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) rozhodl. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle s , a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.

Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jejich veškerými odvolacími námitkami, obsahově tím namítají, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž přehlížejí, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( ). Ostatně je potřebné uvést, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. dubna 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. února 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. září 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. prosince 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. května 2004, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).

Jestliže dovolatelé v dovolání „v plném rozsahu odkazují na své odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť v něm jsou uvedeny všechny rozhodné skutečnosti a z něhož zcela vyplývají důvody, pro které považují rozhodnutí soudu prvního stupně za nesprávné“, nutno zdůraznit, že takový postup vylučuje ustanovení , podle něhož „v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení“.

Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – dovolací soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. červen 2017

JUDr. Václav D u d a předseda senátu