Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 691/2017

32 Cdo 691/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně PRVNÍ CHRÁNĚNÉ DÍLNY s. r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, Raisova 769/9, identifikační číslo osoby 28685521, zastoupené JUDr. Ninou Rydlovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Blahoslavova 99/9, proti žalované Proton Therapy Center Czech s. r. o., se sídlem v Praze 8, Budínova 2437/1a, identifikační číslo osoby 26466791, zastoupené Mgr. Michalem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o zaplacení částky 153 577 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016, č. j. -279, takto:Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání s odkazem na ustanovení (dále jen „ “), majíc za to, že „usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky (ne)dostatečnosti vymezení žalobního tvrzení žalobcem“. Předkládá otázky a) až d), při jejichž řešení měl odvolací soud pochybit. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje a žalobkyni se ukládá povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení, a požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatelka předkládá otázku, zda „je žalobce povinen svými tvrzeními vymezit skutkový stav takovým způsobem, aby: (i.) skutek na základě něhož požaduje svůj nárok, byl vylíčen v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, resp. jednoznačnou individualizaci nároku, a tedy aby nebyl zaměnitelný s případným jiným skutkem, resp. nárokem? (ii.) když o žalobním návrhu soud rozhodne, bude zřejmé, v jakém rozsahu se mezi stranami bude věc považovat za věc rozhodnutou (res iudicata)“. Má za to, že žalobkyně je povinna individualizovat předmět řízení v rozsahu bodů i. a ii. ve smyslu ustanovení , což dovozuje i ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. (jde o usnesení ze dne 25. 3. 2002, které je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách) a sp. zn. (jde o rozsudek ze dne 28. 6. 2011), od nichž se měl odvolací soud odchýlit. Namítá, že žalobkyně ani po poučení soudem nespecifikovala, které konkrétní oděvy již byly zaplaceny a za kterou část objednávky požaduje žalovanou částku. Nejvyšší soud se v dovolatelkou citovaných rozhodnutích vyslovil k požadavkům na vylíčení rozhodujících skutečností podle ustanovení pro to, aby byl nezaměnitelně vymezen předmět řízení. Odvolací soud se od závěrů vyslovených v citovaných rozhodnutích neodchýlil, uzavřel-li, že není rozhodné rozlišování vyrobených a dodaných oděvů na zaplacené a nezaplacené, neboť částka 200 000 Kč byla podle dohody stran zaplacena jako záloha na konečnou cenu díla.

Jako další dovolatelka vznáší otázku, zda „může soud o své vůli dovozovat, za co žalobce požaduje plnění, je-li vzhledem k žalobním tvrzením dáno vícero hypoteticky možných nároků a žalobce požaduje plnění paušální částkou, aniž by specifikoval, z jakých konkrétních nároků a v jaké konkrétní výši se celkový nárok má skládat“. Zastává názor, že soud nemůže o své vůli dovozovat, co žalobkyně požaduje za plnění, pokud existuje vícero možných hypoteticky v úvahu přicházejících variant nároků, a na podporu svých argumentů cituje závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. (jde o usnesení ze dne 2. 6. 2015, in www.usoud.cz). Dovolatelka současně upozorňuje, že dovodil-li odvolací soud, že žalobní tvrzení jsou dostatečná pro další pokračování v řízení, rozhodl odlišně od citovaného rozhodnutí Ústavního soudu, a „nevidí důvod, proč by se ve své rozhodovací praxi měl od závěru Ústavního soudu odchýlit dovolací soud v rámci rozhodnutí o tomto dovolání“. Dovolatelka pomíjí, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení neobsahuje. Vytýká-li odvolacímu soudu, že se odchýlil od citovaného rozhodnutí Ústavního soudu, pak rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. ). Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud se řešením této otázky nezabýval a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Nejvyšší soud zdůraznil v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , že dovolání není přípustné podle ustanovení , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nezakládá ani v pořadí třetí otázka, a to otázka zda „je předmět sporu dostatečně vymezen, a tím i splněna povinnost žalobce dostatečně individualizovat skutkový stav a požadovaný nárok, za situace, kdy se žalobce domáhá vůči žalovanému peněžitého plnění odpovídajícího svojí výší pouze části celkové výše tvrzené odměny za různé dodávky různého typu individuálně určených věcí (v tomto případě oblečení) dodávaných v rámci několika dodávek s různým termínem tvrzeného dodání, aniž by v rámci svých tvrzení žalobce specifikoval, jakou konkrétní část dodaných věcí z celkové dle tvrzení žalobce dodané množiny věcí považuje žalobce v nárokované výši za neuhrazenou“. Dovolatelka se i touto otázkou snaží zpochybnit závěr odvolacího soudu o tom, že není rozhodné rozlišování vyrobených a dodaných oděvů na zaplacené a nezaplacené, dohodly-li se strany na zaplacení zálohy na cenu díla. Má za to, že postup odvolacího soudu je v principu v rozporu s již výše citovanou judikaturou. Její dovolání je však v této části vnitřně rozporné, neboť zároveň z opatrnosti uvádí, že jí není známo, že by takto formulovaná otázka byla dovolacím soudem řešena, přičemž dovolací soud by ji měl rozhodnout rozdílně než odvolací soud. Nejvyšší soud připomíná, že odvolací soud se od dovolatelkou uváděné judikatury neodchýlil. Pro úplnost nutno uvést, že s ohledem na již uvedený závěr odvolacího soudu se tento soud předestřenou otázkou nezabýval, na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Platí tedy totéž, co v předchozím odstavci, totiž že prostřednictvím této otázky nemůže být přípustnost dovolání založena.

Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu dále otázku, zda „je správný postup soudu, který zamítne žalobu v případě, že žalobce ani přes poučení ze strany soudu o nedostatcích tvrzení nezbytných k dostatečné individualizaci skutku a nároku nedoplní svá žalobní tvrzení“. Tvrdí, že zamítnutí žaloby v případě, že žalobkyně ani přes poučení ze strany soudu nedoplní svá nedostatečná žalobní tvrzení, je zcela v souladu s pravidly a zásadami občanského soudního řízení a konstantní judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud měl proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdit, namísto jeho „změny“. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2014 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. výše citované usnesení sen. zn. , a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Těmto požadavkům dovolatelka nedostála, neboť na žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit při řešení jí formulované otázky, neodkázala. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, protože v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 6. 2017JUDr. Hana Gajdziokovápředsedkyně senátu