Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5556/2016

30 Cdo 5556/2016

U S N E S E N Í

I.Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění

( ):

Okresní soud v Kutné Hoře (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. prosince 2015, č.j. -89, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal omluvy a zaplacení částky 10.000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, a závěrem rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel při svém rozhodování z toho, že se žalobce domáhal omluvy a náhrady nemajetkové újmy v penězích za projev, kterého se měl žalovaný dopustit v noci ze dne 31. prosince 2014 na 1. ledna 2015. Žalobci téže noci neznámý pachatel rozbil cihlou okno, a protože pachatel zanechal pod oknem otisky bot, odebral se žalobce následně s policejní hlídkou do místního hostince, kde uzavřená společnost slavila Nový rok, ke kontrole otisků podrážek slavících osob včetně žalovaného. Žalobce byl vyzván policejní hlídkou, aby počkal v průběhu prošetřování na chodbě, nicméně tak neučinil a vstoupil do místnosti. Žalovaný pak sdělil, že okno rozbil on sám a že žalobce je blázen. Žalobce se domáhal omluvy a náhrady nemajetkové újmy v penězích za tento výrok žalovaného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že sice žalovaný skutečně mohl vyřknout, že je žalobce blázen, ale za těchto okolností, kdy se chováním žalobce, jeho podezřívavostí a tím, že prošetření nenechal na Policii ČR, ale sám do něj zasahoval, mohli návštěvníci restaurace cítit neprávem osočeni z toho, že měli hodit cihlu do jeho okna, a že tudíž nelze reakci žalovaného, i s ohledem na to, že se jednalo o brzkou ranní hodinu a oslavu Nového roku, hodnotit jako silný zásah do osobnostních práv žalobce. Soud prvního stupně poukázal na to, že se i žalovaný mohl cítit dotčen jednáním žalobce, který v doprovodu Policie ČR vtrhl na silvestrovskou oslavu a žádal o předložení obuvi účastníků.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. června 2016, č.j. -116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním skutkového stavu i právním posouzením věci soudem prvního stupně, a shodně s ním dospěl k závěru, že tento výrok žalovaného, který byl vyvrcholením velmi neobvyklé situace, není nijak výrazně expresivní, aby jím mohlo za popsané situace dojít k zásahu do osobnostních práv žalobce. V této souvislosti odvolací soud připomněl judikaturu dovolacího soudu, podle níž při úvaze, zda je určité tvrzení difamující, je nutno zvažovat nejen použité výrazy a formulace, ale i celkový dojem s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo. Zároveň odvolací soud doplnil, že žalobce popisuje důsledky posuzovaného výroku žalovaného tak, že jím byl zasažen natolik, že poté delší dobu nemohl spát. Nicméně při jednání odvolacího soudu vysvětlil, že nemohl spát proto, že neustále slyšel řinčení skla a štěkot psa. I z tohoto je zřejmé, žalobcem tvrzené nepříznivé následky souvisely s útokem nezjištěné osoby na jeho dům a nikoliv s výrokem žalovaného, který ho označil za „blázna“.

Žalobce podal dne 18. října 2016 včasné dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatel má především za to, že soudy obou stupňů dostatečně nerespektovaly zásadu vyplývající z článku 10 odst. 1 d, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Tato rozhodnutí jsou podle dovolatele v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2002, sp.zn. , a ze dne 10. ledna 2013, sp.zn. , resp. se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR publikovaným ve Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe Nejvyššího soudu ČSSR z roku 1980.

Dále dovolatel vytýká podjatost soudkyně soudu prvního stupně a vadný postup soudů při posuzování žalobcem vznesených námitek podjatosti. Odkazuje tak na dovozovaný rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2009, sp.zn. , a s rozhodnutím téhož soudu ze dne 5. března 1998, sp.zn. , či rozsudkem ze dne 17. února 2010, sp. zn. , resp. na nález Ústavního soudu ze dne 27. listopadu 1996, sp.zn. .

Další výtkou dovolání je, že soudy nesplnily svoji zákonnou poučovací povinnost, protože žalobci nesdělily jakékoliv závěry o neúplnosti skutkových tvrzení a nepoučily jej o konkrétních následcích nesplnění obecné výzvy k doplnění důkazů. Odkazuje tak na dovozovaný rozpor se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp.zn. , ze dne 16. března 2004, sp.zn. , ze dne 28. ledna 2014, sp.zn. , ze dne 31. července 2012, sp.zn. , resp. nálezu Ústavního soudu ze dne 16. května 2013, sp.zn. .

Předmětem dovolání je i tvrzené pochybení soudů při dokazování a při hodnocení důkazů, když soudy odmítly žalobcem navrhované důkazy, zejména výslechy svědků. Dovolatel namítá, že zjištění soudu o tom, že žalobce zasahoval do prošetření situace Policií ČR, nevyplývá ze spisu, zároveň poukazuje na to, že lze těžko žalobci přičítat k tíži, že vyzval policii, aby konala svou povinnost. Zároveň dovolatel poukazuje na to, že ačkoliv byly v policejním záznamu nesrovnalosti, soud mu zcela uvěřil a další důkazy odmítl jako nadbytečné, přestože žalobce sám na nesrovnalosti poukazoval. Dovolatel v této části svého dovolání připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp.zn. , ze dne 18. května 2004, sp.zn. , a rozsudek ze dne 15. září 2005, sp. zn. . Odkazuje také na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. října 2005, sp.zn. a ze dne 8. prosince 2009, sp.zn. .

Dovolatel má též za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo nepřezkoumatelné, takže mělo být odvolacím soudem zrušeno a věc měla být vrácena k dalšímu řízení. V tomto případě odkazuje mimo jiné na judikáty Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp.zn. , ze dne 29. dubna 2013, sp.zn. a ze dne 21. února 2006, sp.zn. . Odkazuje také na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. října 2009, sp. zn. a na nález ze dne 22. června 2016, sp. zn. .

Dovolatel uzavírá, že rozhodnutí soudů obou stupňů takto spočívají na nesprávném právním posouzení věci, a proto navrhuje, aby dovolací soud tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( – dále jen „ “) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Je třeba mimo jiné připomenout, že Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 20. května 2015, sp. zn. , vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. ). Musí však zásadně jít pouze o právní otázku, na jejímž řešení bylo rozhodnutí odvolacího soudu skutečně také založeno. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. , „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

V projednávané věci lze zejména analogicky odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2017, sp. zn. .

Dovolatel ve svém dovolání v prvé řadě namítá nesprávné právní posouzení vlastního hmotněprávního základu sporu vyplývajícího z právní úpravy ochrany osobnosti s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací činnosti dovolacího soudu. Sám mimo jiné zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2013, sp.zn. . V uvedeném rozhodnutí dovolací soud zejména poukázal na skutečnost, že „podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.

Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. ). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačuje, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením § 11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. ).

Podle ustanovení § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické, resp. morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.

Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby“.

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku z uvedených zásad jak fakticky, tak výslovně, vychází, když zejména přiléhavě poukazuje na neobvyklost situace, ve které k předmětnému výroku došlo. Soud druhého stupně se při tom ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v tomto sporu tvrzení žalovaného za popsaných okolností nemohlo způsobit zásah do osobnostních práv žalobce. Důvodem zamítnutí předmětné žaloby proto byla skutečnost, že výrok žalovaného (ač prokázaný) nebyl způsobilý v této situaci zasáhnout do žalobcových osobních práv. Nelze proto dovodit, že by se napadené rozhodnutí v posuzované otázce odchylovalo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ostatně dovolatel v této části svého dovolání ani nekonkretizuje, v jakém smyslu by se býval byl měl odvolací soud od judikatury odvolacího soudu odchýlit. Pouze uvádí, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dostatečně nerespektoval, že podle článku 10 d „Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno“. Dovozuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, která vychází ze zásady, že „Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení a uplatnění ve společnosti.“ Ačkoliv dovolatel v tomto případě nekonkretizuje, v jakém smyslu by se byl měl odvolací soud od uvedených zásad odchýlit, dovolání fatálně přehlíží skutečnost, že žaloba byla zamítnuta z důvodu, že výrok nebyl v posuzované situaci způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Z popsaného důvodu proto nemohl být (a skutečně také nebyl) naplněn důvod přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , takže dovolání není možno považovat za přípustné.

Dále žalobce vytýká vady řízení, případně vady zmatečnostní.

Podle ustanovení lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (tj. z důvodu, že rozhodnutí spočívá ve smyslu ustanovení na nesprávném právním posouzení věci). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Současně není možno opomíjet, že právní otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. ). Z uvedeného je zřejmé, že s ohledem na výše vyloženou skutečnost, že v označené věci není dána přípustnost dovolání, nebylo možno napadené rozhodnutí přezkoumat z hlediska vytýkaných vad řízení.

Pokud má žalobce současně za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci vydala vyloučená soudkyně, přičemž odvolací soud dospěl k (tvrzeně nesprávnému) závěru, že námitka žalobce o podjatosti této soudkyně je lichá, pak je možno připomenout, že otázkou opakovaného vznášení námitek podjatosti se zabýval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 23. února 2011, sp. zn. .

Dovolací soud proto uzavírá, že dovolatel poukazuje, s výjimkou řešení vlastní otázky tvrzeného zásahu do jeho osobnostních práv, které však v této věci přípustnost dovolání nezaložilo, na vady řízení, a to včetně vad zmatečnostních, k nimž by ovšem dovolací soud mohl ve smyslu přihlédnout pouze v procesní situaci, bylo-li by dovolání ve smyslu přípustné. Tento zákonný předpoklad ovšem v dané věci naplněn není. Dovolací soud nemá žádné pochybnosti o tom, že písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu vyhovuje náležitostem nezbytným ve smyslu k řádnému a přesvědčivému odůvodnění rozhodnutí. Odvolací soud pečlivě vyložil, na základě jakých důkazů učinil ve shodě se soudem prvního stupně závěr o skutkovém stavu a jak tento skutek právně posoudil, přičemž srozumitelně a i přesvědčivě vyložil své hodnotící úvahy. Z odůvodnění napadeného rozsudku neplynou případné defekty, nelogičnosti ani eventuální výkladová svévole odvolacího soudu.

Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl ( věta první ).

U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení věta druhá

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. června 2017

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu