Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 572/2016

32 Cdo 572/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně s Autoleasing, a. s., se sídlem v Praze 4, Budějovická 1912/64b, identifikační číslo osoby 27089444, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované Ing. Lence Jandurové, se sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 103, jako insolvenční správkyni dlužnice Ing. I. Š., o zaplacení částky 437 939 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. -222, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 8. 2013, č. j. -227, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 536 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, č. j. -135, uložil původně žalované Ing. I. Š. (dále jen „dlužnice“) zaplatit žalobkyni částku 436 697,20 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení v částce 112 545,22 Kč a s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 436 697,20 Kč od 1. 6. 2012 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 1 091,80 Kč s příslušenstvím, kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 142 922,64 Kč a o zaplacení částky tvořené rozdílem 0,05% úroku z prodlení denně z částky 436 697,20 Kč od 1. 6. 2012 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z téže částky za totéž období (výrok II.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 38 399,81 Kč (výrok III.).

K odvolání dlužnice Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., ve výroku III. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 58 488 Kč, a ve zbytku tohoto výroku jej potvrdil a uložil dlužnici zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 36 169 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala dlužnice dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí podle jejího názoru závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.

Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

V průběhu dovolacího řízení usnesením ze dne 13. 6. 2014, č. j. -1, uveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, Krajský soud v Hradci Králové jako insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice I. Š. a povolil řešení úpadku oddlužením. Usnesením ze dne 19. 1. 2016, č. j. -23, jež nabylo právní moci dne 25. 1. 2016, insolvenční soud s odkazem na ustanovení a 3 , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), rozhodl, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , lze pokračovat. Tímto rozhodnutím se insolvenční správkyně stala účastnicí řízení místo dlužnice.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „ “).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ač dovolatelka výslovně žádnou otázku neformuluje, z obsahu dovolání se podává, že považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož má žalobkyně nárok na zaplacení mimořádného poplatku za předčasné ukončení smlouvy o úvěru z důvodu odcizení vozidla, na jehož koupi žalobkyně poskytla dlužnici úvěr. Dovolatelka namítá neplatnost tohoto ujednání pro obcházení zákonných ustanovení o smluvní pokutě a o náhradě škody a argumentuje ve prospěch názoru, že mimořádný poplatek je sankce, která nemá zákonné opodstatnění a jež má žalobkyni kompenzovat veškerý ušlý zisk za předpokládanou dobu trvání smlouvy (neboť se vypočítá jako výše úroků od předčasného ukončení smlouvy do dne předpokládaného řádného ukončení smlouvy).

Tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť nejde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Nárok žalobkyně na zaplacení mimořádného poplatku v případě předčasného ukončení smlouvy si strany výslovně ujednaly ve všeobecných obchodních podmínkách, přičemž dlužnice ve smlouvě o úvěru výslovně prohlásila, že se před uzavřením smlouvy s textem těchto obchodních podmínek seznámila, jejich obsahu plně rozumí a souhlasí s nimi. Všeobecné obchodní podmínky dlužnice rovněž podepsala. Jde tedy o závazek založený smlouvou, nelze proto aplikovat zákonná ustanovení o odpovědnosti za škodu, neboť zákonná ustanovení o odpovědnosti za škodu při porušení smluvní povinnosti lze užít až v případě, neřeší-li smlouva důsledky porušení povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. , na který správně odkázal odvolací soud, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. , jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Argument, že jde o obcházení zákonných ustanovení o odpovědnosti za škodu, proto neobstojí.

Podle ustanovení , obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), splní-li dlužník peněžitý závazek před stanovenou dobou plnění, není oprávněn bez souhlasu věřitele odečíst od dlužné částky úrok odpovídající době, o kterou plnil dříve.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že právním důvodem žalobní pohledávky, představující souhrn splátek splatných po dni účinnosti odstoupení od smlouvy, je ujednání stran smlouvy o majetkovém vypořádání pro tento případ, které není v rozporu s dispozitivním ustanovením § 351 obch. zák., podle něhož odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti ze smlouvy, odstoupení se však nedotýká ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy. Sjednají-li si leasingová společnost (pronajímatel) ve smlouvě s leasingovým nájemcem pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, není výkon tohoto práva v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho rozsudek ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. ).

V případě předčasného zániku závazků z leasingové smlouvy leasingový pronajímatel splnil své povinnosti z leasingové smlouvy, proto má nárok na zaplacení všech leasingových splátek. V leasingových smlouvách, resp. v obchodních podmínkách obsažená dohoda stran, že leasingový pronajímatel má právo na úhradu všech sjednaných leasingových splátek, proto není v rozporu s dobrými mravy (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, , uveřejněné pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tyto závěry jsou plně aplikovatelné též v projednávané věci, neboť žalobkyně své povinnosti ze smlouvy o úvěru splnila a k ukončení smlouvy došlo z důvodů na straně dlužnice. Mimořádný poplatek nelze považovat ani za ujednání sankčního charakteru, žalobkyni toliko zakládá právo na úhradu plnění, které by získala, pokud by smlouvou založený vztah měl standardní průběh a v tomto ohledu není mezi smlouvou o úvěru a leasingovou smlouvou rozdíl. Soudy nižších stupňů proto rozhodly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud uzavřely, že ujednání o mimořádném poplatku je ujednáním dovoleným.

Dovolatelka dále namítá, že mimořádný poplatek je neplatný pro rozpor s dobrými mravy. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1997, pod číslem 62, nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. ). Dovodil, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních pravidel chování, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ustanovení , , patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudy nižších stupňů v projednávané věci správně uzavřely, že požadavek na zaplacení mimořádného poplatku není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně úvěr dlužnici poskytla a nastala situace, se kterou je spojena povinnost zaplatit mimořádný poplatek, neboť smluvní vztah neprobíhal tak, jak bylo při jeho sjednání předpokládáno.

Jestliže speciální ustanovení § 343 obch. zák. přímo upravuje situaci, kdy dlužník splní peněžitý závazek před stanovenou dobou plnění, a pro takový případ stanoví, že dlužník není oprávněn bez souhlasu věřitele odečíst od dlužné částky úrok odpovídající době, o kterou plnil dříve, pak nelze dovozovat, že požadavek na zaplacení mimořádného poplatku (který je úrokem odpovídajícím době, o kterou dlužník plnil dříve) byl obcházením zákona nebo že takové ujednání bylo v rozporu s dobrými mravy.

Pro úplnost se dodává, že není správné tvrzení dovolatelky, podle kterého Městský soud v Praze již v rozsudku ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. , uzavřel, že ujednání o mimořádném poplatku za předčasné ukončení smlouvy směřuje k výsledku odporujícímu zákonu, neboť je v rozporu s účelem institutu smluvní pokuty i náhrady škody. V tomto rozhodnutí Městský soud v Praze otázku mimořádného poplatku vůbec neřešil, ale zabýval se platností „poplatku za zpracování“, jehož účel je zcela odlišný.

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku ve věci samé podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 17. 5. 2017

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu