Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 149/2017

22 Cdo 149/2017

U S N E S E N Í

Ing. K. Š., dříve B.

,

zastoupené JUDr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 989/51a, proti žalovanému

Statutárnímu městu Brnu

,

se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, IČ0 44992785, zastoupenému JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 398/2,

o určení spoluvlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2016, č. j. -240, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2010, č. j. -63, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je spoluvlastnicí ideální 1/3 nemovitostí, a to pozemků parc. č. 7826/20 o výměře 98 m

2

, ostatní plocha, jiná plocha, a parc. č. 7826/21 o výměře 512 m

2

, ostatní plocha, jiná plocha, v katastrálním území Ž., obec B., a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 2. 10. 2015, č. j. -190, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku II. tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.

Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně i žalovaného (pouze do nákladových výroků) usnesením ze dne 14. 7. 2016, č. j. -223, dovolání žalobkyně odmítl a (opětovně) zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2015, č. j. -190, tentokrát jen ve výrocích II. a III. o nákladech řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil v k dalšímu řízení s tím, že odvolací soud pochybil, pokud uplatnil moderační právo podle („ ), aniž by vytvořil pro účastníky řízení prostor k tomu, aby se k takovému postupu soudu mohli vyjádřit.

Krajský soud v Brně po doplnění řízení o stanoviska účastníků řízení k možnosti uplatnit moderační právo podle znovu rozhodl usnesením ze dne 29. 9. 2016, č. j. -240, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 2. 2010, č. j. -63, ve výroku II. o nákladech řízení změnil tak, že žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II.).

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o a namítá, že se rozhodnutí odvolacího soudu při aplikaci odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v , tedy nesprávné právní posouzení věci.

Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné; rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se bude jevit spravedlivým především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, a s okolnostmi uplatnění nároku (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. ).

Ustanovení neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Při aplikaci tohoto ustanovení je nutné brát v úvahu všechny podstatné okolnosti případu i s důrazem na okolnosti před začátkem řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. , podobně např. usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. a řada dalších).

V usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. , Nejvyšší soud dále k ustanovení doplnil, že toto ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené.

V projednávané věci žalobkyně nebyla úspěšná, ovšem v konečném stadiu proto, že sporný podíl převedla na třetí osobu. Není tedy postaveno najisto, že uplatňovala právo, které jí a ani jejímu právnímu předchůdci (původnímu žalobci) nenáleželo. Pokud tomu tak nebylo, pak je zjevné, že žalující strana jednala v omylu vyvolaném v nikoliv nepodstatné části stranou žalovanou, resp. jejími právními předchůdci. Ti nepředložili y potvrzující jejich vlastnické právo „do šedesáti dnů ode dne vzniku právního vztahu“ ( , o evidenci nemovitostí) místně příslušnému orgánu geodézie, a tím zavinily nejasný právní stav; toto pochybení, které neodstranilo ani žalované město, vedlo nejen k tomu, že sporný podíl mohl být projednán v dědickém řízení jako vlastnictví předchůdce žalobkyně, ale i k tomu, že samo žalované město v domnění o vlastnickém právu původního žalobce mu nabídlo náhradní pozemek a poté s ním uzavřelo nájemní smlouvu, kterou si sporný podíl k ideální části pozemku pronajalo, čímž mu vlastně dočasně předalo jeho držbu.

K dobré víře žalobkyně, resp. jejího předchůdce, se uvádí: Původní vlastník F. B. věděl, že a v jakém rozsahu pozemek prodal; to po jeho smrti nemuselo být zřejmé jeho synovi, který vyšel ze stavu evidence nemovitostí a nechal sporný podíl projednat v dědickém řízení; jeho subjektivní přesvědčení bylo podporováno jednáním města. Nelze přisvědčit tomu, že bylo zjištěno, že žalovaná strana nebyla v dobré víře; odvolací soud opakovaně její dobrou víru konstatoval, a žaloba byla nakonec zamítnuta proto, že žalobkyně sporný podíl převedla a tím ztratila případnou věcnou legitimaci; v předchozím dovolacím řízení byla spíše než dobrá víra zpochybněna držba spoluvlastnického podílu. V průběhu sporu, tak jak vycházel najevo skutečný stav věci a jak se upřesňovala právní kvalifikace, nic se však neměnilo na tom, že domněnku o vlastnictví sporného podílu, podpořenou ostatně i právním názorem odvolacího soudu v rozhodnutích zrušených Nejvyšším soudem, vyvolala žalovaná strana a její předchůdce.

Z citované judikatury se podává, že účelem aplikace není řešení sociální situace účastníka, ale hledání spravedlivého řešení individuální věci; proto není podstatné, že žalobkyně má prostředky na zaplacení nákladů řízení protistrany. Stejně není rozhodné, že sporný podíl v době, kdy bylo (dočasně) pravomocně určeno, že je jeho vlastnicí, převedla třetí straně; v zásadě jí tento převod nelze dávat k tíži. Ostatně tuto skutečnost žalovaný ve vyjádření k možné aplikaci (č. l. 230) jako důvod ji vylučující neuvedl.

Ani to, že odvolací soud se nezabýval každou fází řízení z hlediska nákladů zvlášť, není samo o sobě vadou řízení (k té by ostatně bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání); z obsahu rozhodnutí je totiž zřejmé, že důvody pro aplikaci se vztahují na celé řízení.

Za této situace není právní názor odvolacího soudu ohledně aplikace zjevně nepřiměřený, a dovolací soud jej nemůže zpochybnit.

Dovolání proti usnesení odvolacího soudu tak není podle přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. dubna 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu