Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3929/2014

22 Cdo 3929/2014

U S N E S E N Í

E. K.,

M. T.,

zastoupenému JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem v Šenově, Těšínská 1495, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočce v Havířově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2014, č. j. -274, takto:

I. Dovolání se

odmítá.

II. Žalovaný

je

povinen

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně JUDr. Ilony Křížkové.

Stručné odůvodnění ( ):

Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. října 2013, č. j. -244, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem - domu č. p. postavenému na pozemku parc. č. 3545/1 a k pozemkům parc. č. 3545/1 a parc. č. 3545/2, vše v k. ú. P. u O., zapsaným na listu vlastnictví č. 281 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Karviná, a nařídil jejich prodej s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky tak, že každému připadne jedna polovina z tohoto výtěžku (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žalobkyni právo na jejich náhradu nepřiznal (výrok II.).

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. dubna 2014, č. j. -274, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem - pozemku parc. č. 3545/1, jehož součástí je dům č. p. a k pozemku parc. č. 3545/2, vše v k. ú. P. u O., obci O., zapsaným na listu vlastnictví č. 281 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Karviná a nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky tak, že každému z nich připadne jedna polovina výtěžku. Ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně ve shodě s jeho rozhodnutím žalobkyni právo na jejich náhradu nepřiznal a rozhodl o tom, že ani stát nemá vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 100 % náhrady nákladů odvolacího řízení, jejichž výše bude stanovena samostatným usnesením soudu prvního stupně, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Soud prvního stupně následně usnesením ze dne 13. června 2014, č. j. -313, stanovil výši nákladů odvolacího řízení částkou 12 826,- Kč. Odvolací soud k odvolání žalovaného usnesením ze dne 31. července 2014, č. j. -326, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v (dále jen „ “) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobu na zrušení podílového spoluvlastnictví zamítne, nebo podílové spoluvlastnictví nezruší, nebo podílové spoluvlastnictví zruší a nemovitosti přikáže do výlučného vlastnictví žalovaného s tím, že žalovaný bude povinen vyplatit žalobkyni vypořádací podíl, od něhož budou odečteny částky, které již žalobkyni uhradil, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhuje, aby bylo dovolání pro nesplnění podmínky zakotvené v odmítnuto, jinak aby bylo zamítnuto s tím, že se ztotožnila se závěry nalézacích soudů.

Podle v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatel má v daném případě za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, kterou dovolací soud dosud neřešil a touto otázkou je podle něj „výklad projevené vůle s platností a účinností právních úkonů, provedených v ne zcela přesné zákonné formě s ohledem na vývoj platného práva, kde by se již neměl uplatňovat dnešní předpojatý formalismus týkající se právě platnosti některých právních úkonů. Zákon totiž nelze vykládat jen z jeho slov, ale je nutno přihlížet k jeho smyslu“.

Obsah dovolacích námitek pak tvoří především nesouhlas dovolatele se závěrem odvolacího soudu o tom,

že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena žádná dohoda o vypořádání jejich majetkového společenství. V tomto směru dovolatel tvrdí, že soud měl žalobu zamítnout podle , (dále jen „obč. zák.“), neboť byl společný majetek vypořádán na základě dohody uzavřené mezi účastníky při rozvodu v roce 2005. Podle ní měla žalobkyně darovat svůj spoluvlastnický podíl synovi M. T., za což jí měl žalovaný poskytnout 380 000,- Kč. Skutečnost, že nikdy nedošlo k přepsání spoluvlastnického práva k takto darovanému podílu do katastru nemovitostí, je podle názoru dovolatele pouhou formalitou.

Podle § 150 odst. 1 obč. zák., dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. pak vyžaduje, aby v tříleté lhůtě bylo provedeno vypořádání společného jmění manželů, nikoliv, aby v této lhůtě byla toliko uzavřena dohoda o vypořádání. Nestačí proto, aby byla uzavřena darovací smlouva na převod spoluvlastnického podílu, jak dovozuje dovolatel, navíc s úplně jiným subjektem (jejich synem), než je účastník vypořádávaného majetkového společenství.

Při aplikaci uvedených závěrů na posuzovaný případ je tedy zjevné, že pokud dovolatelem tvrzená dohoda o vypořádání majetkového společenství účastníků nevyústila ve lhůtě tří let od zániku manželství ve vklad práva do katastru nemovitostí, platí podle § 150 odst. 4 obč. zák. zákonná domněnka, že předmětné nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků a jejich podíly jsou stejné. Tak tomu bylo i v tomto případě a závěry soudů obou stupňů jsou v tomto směru správné.

V souladu s judikaturou dovolacího soudu řešily soudy i otázku vypořádání podílového spoluvlastnictví, a proto přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky dovolatele týkající se závěru odvolacího soudu o prodeji nemovitostí ve veřejné dražbě. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při prodeji ve veřejné dražbě bude nemovitost prodána za nejnižší možnou cenu a za získané prostředky odpovídající náhradní bydlení nepořídí. V domě s ním navíc bydlí i jeho dcera a hodlal v ní bydlet i syn. Soudy podle něj měly vyhovět jeho návrhu na přikázání nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví s tím, že bude povinen žalobkyni vyplatit polovinu reálné hodnoty nemovitostí po odečtení již vyplacené částky 380 000,- Kč a dalších jím vynaložených nákladů.

Judikatura dovolacího soudu vychází z ustáleného závěru, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu, resp. rozhodnout o způsobu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8610 (dále jen „Soubor“)]; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.

V rozsudku ze dne 29. července 2003, sp. zn. , dovolací soud judikoval (podobně viz nález Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, ); „Jestliže zákon stanoví, že přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků je možné jen za přiměřenou náhradu, pak to znamená, že soud může přikázat věc jen tomu spoluvlastníku, resp. spoluvlastníkům, kteří prokáží schopnost přiměřenou náhradu zaplatit“

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp. zn. , uveřejněném v Souboru č. C 6545, se uvádí, že předpoklad „nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků“ stanovený v obč. zák. [dnes v , (dále jen „o. z.“)] pro třetí způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, tj. prodej věci a rozdělení výtěžku podle podílů, je naplněn, jestliže jeden nebo více spoluvlastníků sice přikázání věci do svého vlastnictví navrhují, avšak nejsou schopni zbývajícímu spoluvlastníkovi (spoluvlastníkům) přiměřenou náhradu zaplatit. Takový postup zajišťuje, že se každému ze spoluvlastníků dostane majetkové hodnoty odpovídající výši jeho podílu z výtěžku získaného prodejem věci, a naopak zamezí tomu, že spoluvlastník, jemuž by byla přisouzena náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně.

Konečně v rozsudku ze dne 28. července 2005, sp. zn. (uveřejněném pod č. C 3422 v Souboru), dovolací soud uvedl, že „přiměřenou náhradou ve smyslu § 142 odst. 1 obč. zák. (dnes § 1147 o. z.) se rozumí peněžní částka ve výši odpovídající podílu spoluvlastníka z tržní ceny vypořádávaných nemovitostí. Jde tedy o peněžní náhradu za spoluvlastnický podíl a právo spoluvlastníka na tuto náhradu nemůže být v rozporu s dobrými mravy. To vyplývá i z y práv a svobod, který stanoví, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“.

Jestliže v dané věci dospěl odvolací soud k závěru, že reálné rozdělení nemovitosti není s ohledem na finanční situaci účastníků dobře možné a majetkové poměry by rovněž neumožnily ani jednomu z účastníků zaplatit zbývajícímu spoluvlastníkovi přiměřenou náhradu za jeho spoluvlastnický podíl, a rozhodl proto o prodeji nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek se mezi účastníky rozdělí (viz § 1147 o. z.), nepovažuje dovolací soud závěry odvolacího soudu za zjevně nepřiměřené. Dovolací soud připomíná, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –

www.nsoud.cz

).

Dovolatel dále tvrdí, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví měl zohlednit majetkové poměry žalovaného a využít ustanovení Argumentuje tím, že k soudnímu řízení nezavdal příčinu a že pro něj placení stanovených nákladů řízení představuje nepřiměřeně tvrdé opatření, neboť jeho jediným zdrojem příjmu je invalidní důchod,

Podle , 2 účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

Podle jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Výkladem ustanovení se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. , nebo v usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. (obě dostupná na

www.nsoud.cz

), v nichž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.

V usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. (www.nsoud.cz), Nejvyšší soud dále k ustanovení doplnil, že toto ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené.

V dané věci soud prvního stupně rozhodl o plném procesním úspěchu žalobkyně, ale náhradu nákladů řízení jí v souvislosti s aplikací nepřiznal s odůvodněním, že míru úspěchu a neúspěchu na straně obou účastníků považoval za srovnatelnou s ohledem na to, že způsob vypořádání určený soudem byl učiněn zejména s přihlédnutím ke znaleckému posudku. K tomu zohlednil i nepříznivé majetkové poměry žalovaného a skutečnost, že by byl zavázán platit náklady řízení žalobkyni, která byla zastoupena ustanovenou advokátkou a náklady za její zastoupení nese stát. Jestliže odvolací soud již důvody hodné zvláštního zřetele pro použití ustanovení ve prospěch dovolatele neshledal a uvedl, že bylo procesním rizikem dovolatele, jestliže podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jehož skutkové i právní závěry byly správné a přesvědčivé, nelze jeho úvahy považovat za zjevně nepřiměřené.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. května 2015

Mgr. David Havlík

předseda senátu