Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4850/2016

28 Cdo 4850/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně JUDr. V. Č., H. n. V., zastoupené JUDr. Tomášem Slavíkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 42, proti žalovaným 1.Mgr.M. K., a 2. Mgr. Ing. P. K., oběma T., zastoupeným JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Bělehradská 2759, o 33.370 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. října 2015, č. j. -527, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, č. j. -482, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit jí částku 56.600 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ohledně částky 2.359 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Požadovaná částka měla představovat bezdůvodné obohacení, jež žalovaným vzniklo neodvedením žalobkyni výnosů z těžby dřevní hmoty na pozemcích, kterýchž jsou žalovaní společně se žalobkyní spoluvlastníky. Okresní soud dospěl k závěru, že k bezdůvodnému obohacení nedošlo, pročež žalobu zamítl.

K odvolání všech účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, jenž je rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, č. j. -527, potvrdil v části zamítavého výroku ohledně částky 23.230 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zbývající část téhož výroku změnil tak, že zavázal každého ze žalovaných k zaplacení 16.685 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. až V.). Odvolací soud přitakal skutkovým zjištěním i právnímu posouzení soudu prvního stupně, dle něhož nebyl prokázán vznik bezdůvodného obohacení v letech 2006 a 2007, avšak žalovaní podle krajského soudu v roce 2008 bez souhlasu žalobkyně prodali vytěženou dřevní hmotu, kterou si přisvojili nad rámec svých spoluvlastnických podílů.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně jeho výrokům II., III., IV. a V., podali žalovaní dovolání, jež mají za přípustné ve smyslu a v němž zpochybňují správnost úvah vyslovených v napadeném rozhodnutí, pročež navrhli zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že dovolání je nepřípustné dle ustanovení i , a navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle , zabýval jeho přípustností i projednatelností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v ; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Přípustnost dovolání (z hlediska posledně citovaného ustanovení) proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích proti více samostatným účastníkům, je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 50.000 Kč (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod 55/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod 111/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. ). V projednávané věci nelze přehlédnout, že rozsudkem odvolacího soudu bylo určeno, v jakém poměru má být dluh jednotlivých žalovaných zaplacen, a ve vztahu k žádnému z nich nebylo rozhodováno o částce převyšující zákonem stanovený bagatelní limit. Na dovolání tak není možno pohlížet jako na přípustné, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je podle ustanovení , věty první, odmítnout.

Dále nelze přehlédnout, že dovolatelé nikterak nenaznačili, v čem spatřují přípustnost a důvodnost dovolání v rozsahu, jímž zpochybňují správnost nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu. Absence těchto obligatorních náležitostí ( ) přitom představuje vadu, kterou není možné po uplynutí zákonné lhůty odstranit ( ) a která brání tomu, aby bylo pokračováno v dovolacím řízení, pročež bylo nezbytné dovolání i v této části odmítnout podle , věty první, (srov. obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. . Dle a bodu 5 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 2.460 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.339,60 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 3. 5. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu