Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3313/2016

26 Cdo 3313/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Lesů České republiky, s.p., se sídlem v Hradci Králové – Novém Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČO: 42196451, proti žalovaným 1/ Ing. L. N. a 2/ B. N., oběma U. H., zastoupeným JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Kvítková 1569/56, o zaplacení částky 334.733,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. června 2015, č. j. -155, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaní zaplatili částku 334.733,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu dlužného nájemného za rok 2012 a za dobu od 1. ledna 2013 do 30. září 2013 z tam uvedeného investičního majetku a mysliveckých zařízení v O. R. (dále též jen „předmětný majetek“). Předmětný majetek (tvořený zejména věcmi nemovitými, avšak zčásti i věcmi movitými) si od něj žalovaní pronajali na dobu určitou nejprve do 31. prosince 2011 a poté do 31. prosince 2012 na základě nájemní smlouvy ze dne 21. listopadu 2011 a dodatku č. 1 (k nájemní smlouvě) ze dne 1. ledna 2012. Užívali ho i po uplynutí sjednané doby nájmu (aniž žalobce proti nim podal žalobu na vydání /vyklizení/ do třiceti dnů od skončení nájmu / , , ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“/) až do 29. července 2013, resp. do 19. září 2013, kdy jim postupně převedl vlastnická práva k předmětnému majetku do společného jmění manželů. Dále požadoval, aby mu zaplatili částku 54.880,- Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení s placením nájemného v období od 7. srpna 2013 do data podání žaloby u soudu, tj. do 21. července 2014.

Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2014, č. j. -119, žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) z titulu dlužného nájemného částku 334.733,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení a z titulu smluvní pokuty částku 54.880,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. června 2015, č. j. -155, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání žalovaných (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ( , , ve znění po novele provedené – dále opět jen „ “), neboť jedinou účinně nastolenou právní otázku (otázku, zda požadavek na zaplacení dlužného nájemného včetně příslušenství lze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy) vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Dovolací soud posuzoval práva a povinnosti účastníků vyplývající z nájemního poměru k předmětnému majetku podle dosavadních právních předpisů ( věta první za středníkem a věta druhá ve spojení s , – dále jen „o. z.“).

Za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18. února 2003, sp. zn. , z 20. července 2011, sp. zn. , a z 15. března 2016, sp. zn. ) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.

V posuzované věci se odvolací soud vypořádal s otázkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) v intencích shora uvedených judikatorních závěrů a jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená. V této souvislosti zejména nelze přehlédnout, že placení nájemného patří mezi základní povinnosti nájemce (srov. § 671 a násl. obč. zák.). Plnění této povinnosti přitom dovolatelé (nájemci) nemohli žalobci (pronajímateli) po právu odepřít s odůvodněním, že jim nepřevedl vlastnická práva k předmětnému majetku do doby dohodnuté ve smlouvě o budoucích kupních smlouvách, kterou s ním rovněž uzavřeli (dále jen „Smlouva“). Právě v důsledku nepřevedení vlastnictví předmětného majetku do jejich společného jmění manželů totiž nepřestali být nájemci dotčeného majetku a byli proto povinni platit z něj nájemné (zajištěné smluvní pokutou). Jen pro úplnost zbývá dodat, že nebyly-li budoucí kupní smlouvy uzavřeny do dohodnuté doby, měli dovolatelé možnost domáhat se jejich uzavření podáním příslušné žaloby u soudu ( ) a využít tak prostředku, který jim zákon pro tento účel poskytuje; měli-li vzhledem k okolnostem uvedeným v dovolání za to, že žalobce (snad) porušil závazek převzatý ve Smlouvě, mohli po něm požadovat – vedle uzavření předjednaných kupních smluv – rovněž náhradu tím způsobené škody ( obč. zák.) a pohledávku z tohoto titulu případně uplatnit v souzené věci k započtení jako obranu proti žalobnímu návrhu ( ), což ovšem neučinili. Žádný právní předpis (nevyjímaje z toho ani ustanovení obč. zák.) jim však neumožňoval, aby v důsledku neuzavření budoucích kupních smluv v dohodnuté době přestali platit nájemné z předmětného majetku.

Nad rámec řečeného dovolací soud dodává, že soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že ve vztahu k žalobnímu požadavku na uložení povinnosti nájemci zaplatit pronajímateli dlužné nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu je zásadně vyloučena úvaha, že by ze strany pronajímatele mohlo jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Současně dovodila, že tento názor je využitelný i ve vztahu k žalobnímu požadavku na zaplacení dlužného nájemného a úhrady za služby spojené s užíváním nebytových prostor (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 16. listopadu 2005, sp. zn. , z 13. května 2009, sp. zn. , a nejnověji z 27. května 2014, sp. zn. ). Nejvyšší soud rovněž dovodil, že ve vztahu k požadavku na zaplacení úroků z prodlení (a stejně i poplatku z prodlení) není vyloučena úvaha o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. září 2005, sp. zn. , a z 10. června 2015, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti posléze uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 25. listopadu 2015, sp. zn. ). Dospěl však též k závěru (srov. rozsudek ze dne 29. března 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos.

Ve vztahu k další dovoláním nastolené otázce, tj. otázce aplikace ustanovení , a o. z., schází v dovolání náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až ). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc nelze přehlédnout, že odvolací soud žádný právní závěr s odkazem na citovaná ustanovení neučinil, a proto dovolací soud nemůže přezkoumávat neexistující právní názor.

Dovolací soud konečně nepřehlédl ani dovolací sdělení, že dovoláním jsou napadeny všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tj. jakoby i výroky o nákladech řízení. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – názor, že ve vztahu k citovaným výrokům schází v dovolání vymezení dovolacího důvodu ( ), jakož i vylíčení, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), přičemž o tyto náležitosti nebylo v této části doplněno ve lhůtě podle Podle názoru dovolacího soudu tak dovolání proti uvedeným výrokům ve skutečnosti nesměřuje a dovolatelé pouze formálně ohlásili, že dovolání podávají i proti těmto výrokům.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle odmítl, a to dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dílem proto, že dovolání – vzhledem ke shora řečenému – nemůže být pro řešení (účinně) nastolené hmotněprávní otázky podle přípustné (napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru výrazem standardní soudní praxe).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal dovolatele, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalobce nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem), přičemž žalobce nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle , ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. ), ve výši 300,- Kč ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 6. 4. 2017

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu