Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 899/2008

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. února 2007, č. j. -29, zastavil řízení v části, v níž žalobkyně požadovala smluvní pokutu ve výši 1 % denně z částky 86.713,- Kč od 27. ledna 2005 do zaplacení (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci usnesení (správně rozsudku) částku 78.860,- Kč se smluvní pokutou ve výši 1 % denně z  tam specifikovaných částek za tam stanovená období (výrok II.), žalobu zamítl ohledně zaplacení částky 7.853,- Kč a smluvní pokuty ve výši 1 % denně z  tam specifikovaných částek za tam stanovená období (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok IV.).

K odvolání obou účastnic řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. září 2007, č. j. -52, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku I., jímž bylo řízení zčásti zastaveno, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn.

– mimo jiné dovodil, že užívala-li žalovaná pronajaté nebytové prostory i po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (do 31. prosince 2003), tj. po datu 31. prosince 2003, a nepodala-li žalobkyně (ve lhůtě třiceti dnů) žalobu na jejich vyklizení, obnovila se nájemní smlouva za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně ( věta první , , ve znění před novelou provedenou – dále jen „obč. zák.“), v daném případě na dobu jednoho roku ( věta druhá obč. zák.).

V dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku žalovaná – prostřednictvím dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle – především namítla, že „věc měla být správně posouzena podle

§ 35 o výkladu projevu vůle a dále mělo být posuzováno uplatnění § 3 odst. 1 (zřejmě obč. zák.)“. Vyjádřila rovněž přesvědčení, že bylo nesprávně aplikováno ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. namísto § 676 odst. 1 obč. zák., neboť „doba nájmu byla sjednána na dobu určitou, přesně stanovena, ohraničena a nebyla … změněna“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že „se nejedná o spor zásadního právního významu“. Zdůraznila, že je bezpředmětné, jaké ustanovení zákona se pro přiznání jejího nároku použije, neboť jí žalovaná pronajaté prostory vrátila až 12. února 2004. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, resp. zamítl.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) upravuje ustanovení a c/

Protože ustanovení přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle Přitom dospěl k závěru, že v dovolání nastolenou právní otázku vyřešil Nejvyšší soud české republiky již v usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. , uveřejněném pod C 1602 ve svazku 23 z roku 2003 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž především dovodil, že ustanovení obč. zák.

o obnovení nájmu po uplynutí doby, na kterou byl sjednán, se za zde stanovených podmínek uplatní i v případě nájmu nebytových prostor. Dále rovněž dovodil, že pokračujícím užíváním nebytových prostor po uplynutí dohodnuté doby je i jejich nevyklizení (konstantní judikatura tedy nijak blíže nerozlišuje intenzitu, s jakou nájemce nadále /i po skončení sjednané doby/ užívá předmět nájmu, a lze tedy mít oprávněně za to, že pokračujícím užíváním nebytových prostor je i jejich nevyklizení). V citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že , o nájmu

a podnájmu nebytových prostor, neobsahuje úpravu konkludentního prodlužování nájemní smlouvy, a proto nezbývá než dovodit, že při absenci určitého ustanovení ve zvláštním předpisu je nutno použít předpis obecný – v daném případě obecná ustanovení o skončení nájmu obsažená v .

Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že správnost napadeného rozhodnutí nemůže být zvrácena obecnou (nijak dále nekonkretizovanou) dovolací námitkou, že „věc měla být správně posouzena podle § 35 o výkladu projevu vůle a dále mělo být posuzováno uplatnění § 3 odst. 1 (zřejmě obč. zák.)“.

Nad rámec uvedeného lze dodat, že Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. , dovodil, že ve vztahu k žalobnímu požadavku na uložení povinnosti nájemci zaplatit pronajímateli dlužné nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu je zásadně vyloučena úvaha, že by ze strany pronajímatele mohlo jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Uvedený právní názor sdílí dovolací soud i v projednávané věci a dodává, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro nějž by tento názor nebyl využitelný i ve vztahu k žalobnímu požadavku na zaplacení dlužného nájemného

a úhrady za služby spojené s užíváním nebytových prostor.

Vzhledem k uvedenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ani podle Proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle věty první a odmítl pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.176,- Kč ( , . ve spojení s , ve spojení s a , ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů), a z částky 1.040,- Kč představující 19 % DPH ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 13. května 2009

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu