Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 829/2017

27 Cdo 829/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 70099618, proti žalovaným 1) A. K., a 2)J. K., oběma zastoupeným Mgr. Petrou Fialovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1747/16, PSČ 110 00,o zaplacení 471.736 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 ECm 24/2014, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2016, č. j. -152, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. května 2015, č. j. -103, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 471.736 Kč spolu s (ve výroku specifikovanými) úroky z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání obou žalovaných rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní (obsahově shodná) dovolání, která Nejvyšší soud odmítl podle a 2 , (dále též jen „ “). Učinil tak proto, že dovolání nesměřují proti žádnému z usnesení vypočtených v a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v

Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu, podle něhož byly v projednávané věci naplněny předpoklady pro vznik zákonného ručení žalovaných (bývalých jednatelů) za závazky společnosti podle a , obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), je – oproti mínění dovolatelů – v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. , jakož i dovolateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012, sp. zn. ).

Nelze přitakat názoru dovolatelů, podle něhož neuhradila-li společnost dlužnou částku, nevznikla jí škoda, neboť z ustálené judikatury dovolacího soudu se podává, že za situace, kdy v řízení před soudy nižších stupňů bylo prokázáno, že společnost není schopna uspokojit pohledávku věřitele ze svého majetku, nelze vázat vznik ručení jednatele za závazky společnosti na uhrazení dluhu společností; takový závěr by byl v příkrém rozporu nejen s dikcí, ale i s účelem ustanovení § 194 odst. 6 obch. zák. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2007, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 65/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. , a ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. ).

Je třeba odmítnout výhradu dovolatelů, podle níž by skutečnost, že žalobce před uplatněním svého práva vůči dovolatelům (ručitelům) společnost „pouze vyzval“ ke splnění dluhu, byla nedostatečným uplatněním práva a žalobce se tak dle odvolatelů nepokusil „škodu reálně po společnosti uplatnit“ (k tomu viz § 306 odst. 1 obch. zák. a contrario; dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2007, sp. zn. ).

Nejvyšší soud nesdílí ani názor dovolatelů, podle něhož je třeba posuzovat naplnění předpokladů pro vznik ručení uvedených v obch. zák. ve smyslu , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), neboť takový závěr nemá oporu v žádném ustanovení obchodního zákoníku; pro vznik ručení dle citovaného ustanovení obch. zák. tak není nutné naplnit podmínky úpadku dle (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. ).

Obstát nemůže ani námitka dovolatelů, podle které již nejsou jednateli společnosti, pročež na ně úprava § 194 odst. 6 obch. zák. nedopadá. Závěr, podle něhož se ručení dle citovaného ustanovení vztahuje i na bývalé jednatele společnosti s ručením omezeným, plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012, sp. zn. (na který dovolatelé sami odkazují), jehož závěry odvolací soud ve svém právním posouzení respektoval.

Tvrdí-li dovolatelé, že v řízení před soudy nižších stupňů nebyla prokázána škoda, výše škody a příčinná souvislost mezi jednáním dovolatelů a vznikem škody, opomíjejí, že skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně, resp. před soudem odvolacím, nemůže být v dovolacím řízení zpochybněn. Taktéž hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (k tomu srov. v poměrech do 31. prosince 2012 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

V souvislosti s námitkou, podle níž v řízení došlo k porušení zásady koncentrace řízení, dovolatelé nepředkládají dovolacímu soudu žádnou otázku procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2014, sp. zn. ). Dovolatelé tak vytýkají soudům nižších stupňů údajnou vadu řízení, jež žádnou otázku procesního práva nezahrnuje a která od 1. ledna 2013 není způsobilým dovolacím důvodem (srov. )

Nehledě k tomu rozhodnutí odvolacího soudu ani tvrzenou vadou netrpí, neboť žalobce označil důkazy k prokázání svých tvrzení ve lhůtě, která mu byla soudem prvního stupně poskytnuta. Skutečnost, že tyto důkazy byly předloženy po uplynutí soudem stanovené lhůty, není právně významná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 28/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. dubna 2017

JUDr. Filip C i l e č e k

předseda senátu