Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1436/2016

33 Cdo 1436/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně ATV centrum s r. o. se sídlem Dalovice - Všeborovice 98, zastoupené Mgr. et MUDr. Pavlem Strejcem, advokátem se sídlem Sokolov, 5. května 655, proti žalované S. V., zastoupené Mgr. Rostislavem Částkou, advokátem se sídlem Nejdek, Limnická 1246, o 26.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 11. 2015, č. j. -251, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 11. 2015, č. j. -251, změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 6. 2015, č. j. -222, tak, že žalobu o zaplacení částky 26.400 Kč se specifikovanými úroky z prodlení zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení státu (výroky II. a III.). Rozhodl tak poté, co usnesením ze dne 8. 1. 2014, č. j. -104, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 7. 2013, č. j. -80, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které žalovaná navrhla odmítnout.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. ; dále jen „ “).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobkyně spojuje přípustnost dovolání s řešením otázky procesního práva, týkající se unesení důkazního břemene prokázání pravosti soukromé y, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozsudků ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. , a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. , resp. označená otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.

Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, která je na sporný vztah aplikována. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. žalobkyní zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014. sp. zn. ).

V posuzované věci žalobkyně po žalované požadovala zaplacení kupní ceny (s příslušenstvím) za dětskou čtyřkolku se zpátečkou typ SH 110 s příslušenstvím s tvrzením, že ji prodala žalované na základě kupní smlouvy uzavřené účastnicemi dne 2. 12. 2008. Žalovaná se bránila tvrzením, že s žalobkyní žádnou kupní smlouvu neuzavřela a jí označovanou čtyřkolku od ní nekoupila. Od jednatele žalobkyně Luďka Sofronka, s nímž v tu dobu udržovala známost, koupila jiný typ s označením HB-ATV 110 za kupní cenu 12.000 Kč.

Z ustanovení , , ve znění do 31. 12. 2013 /dále jen „obč. zák.“/; srov. ), vyplývá, že věřitele (prodávajícího) ve sporu o zaplacení kupní ceny tíží povinnost tvrdit, že se s dlužníkem (kupujícím) dohodl na předmětu koupě a kupní ceně, že podle této smlouvy dohodnutý předmět koupě kupujícímu odevzdal a že kupující mu nezaplatil sjednanou kupní cenu. Z takto vymezeného břemene tvrzení vyplývá pro věřitele povinnost označit důkazy k prokázání toho, že smlouva tohoto obsahu vznikla (břemeno důkazní). Jsou-li tyto skutečnosti prokázány, věřitel unesl jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. Za důkazy, jejichž označením k prokázání svých tvrzení plní účastníci svou důkazní povinnost, mohou sloužit mimo jiné i soukromé y ( věta první ). U soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost). je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v ě zachyceném, případně učinil prohlášení v ě obsažené. Popírá-li vystavitel pravost y, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečností v ě uvedených pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 1999, sp. zn. , a ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. ). Je-li popřena pravdivost soukromé y, vyzve soud podle toho, o jakou soukromou u jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy. Provedené důkazy, včetně důkazu spornou u, pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze y, zejména pak k tomu, jde-li o u v neprospěch vystavitele anebo v jeho prospěch (srov. např. již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014. sp. zn. , dále jeho rozsudky ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. , ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. , a ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. ). Obdobně v rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. , Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož je-li zpochybněna pravost soukromé y, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této y vyvozuje sobě příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v ě vyjádřenou a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti y nese ten, kdo pravdivost y popírá.

Žalobkyně svá tvrzení, že se účastnice dohodly na předmětu koupě a kupní ceně a že předmět koupě žalované předala, prokazovala kopií předávacího protokolu ze dne 2. 12. 2008, v němž je jako přejímající označena žalovaná a předmět předání dětská čtyřkolka SH110 bez VIN, série a čísla TP. Žalovaná popřela především pravost y tvrzením, že podpis přejímající na ě není jejím podpisem. Za situace, kdy soudem ustanovená znalkyně, jejímž úkolem bylo určit, zda podpis žalované coby přejímající na kopii předávacího protokolu je jejím vlastnoručním podpisem, sdělila, že z posuzované y, která je elektrografickou kopií, nelze prokázat pravost podpisu, a kdy žalobkyně originál této y nepředložila, bylo na žalobkyni, aby v intencích závěrů, k nimž dospěl dovolací soud ve shora citovaných rozhodnutích, prokázala pravost y; byla to totiž ona, kdo ze skutečností v ě uvedených pro sebe vyvozovala příznivé právní důsledky. Odvolací soud z uvedených pravidel nevybočil, i když v odůvodnění napadeného rozhodnutí důsledek nastalé situace poněkud nepřesně formuloval jako „přenos důkazního břemene na žalobkyni“. Jeho rozhodnutí není ve skutečnosti postaveno na tzv. přenosu důkazního břemene. Odvolací soud rozhodl v neprospěch žalobkyně nikoli proto, že byl veden (podle přesvědčení žalobkyně) nesprávnou úvahou o rozložení důkazního břemene, nýbrž proto, že na základě provedeného dokazování, v němž obě strany sporu prokazovaly svá proti sobě stojící skutková tvrzení, dospěl (oproti soudu prvního stupně) k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, jinými slovy, že neprokázala, že účastnice shodným projevem vůle určily předmět koupě a že si za něho sjednaly kupní cenu, tedy že se dohodly na dvou podstatných náležitostech, bez nichž kupní smlouva nevznikne ( obč. zák.). Lze uzavřít, že odvolací soud se při řešení právní otázky nastolené k dovolacímu přezkumu neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. ; žalobkyní odkazovaný rozsudek ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. , na posuzovanou věc nedopadá, neboť se v něm Nejvyšší soud zabýval otázkou obligatorních náležitostí kupní smlouvy; na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí.

Námitky žalobkyně proti skutkovým závěrům, k nimž odvolací soud dospěl na základě hodnocení důkazů navržených oběma účastnicemi, včetně žalobkyní předložených kopií předávacího protokolu a faktury, nejsou uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalobkyně právní závěr, že kupní smlouva nevznikla (a že žalované nevznikla povinnost k úhradě kupní ceny), zpochybňuje procesně neregulérním způsobem. Svůj závěr o opodstatněnosti žaloby staví na vlastní verzi skutku, že účastnice se dohodly na předmětu koupě i kupní ceně a že předmět koupě žalované předala. Tím ovšem napadá primárně správnost skutkových zjištění, popřípadě hodnocení důkazů, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci; přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Uplatněním dovolacího důvodu podle , 3 není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Protože rozhodné znění zákonné úpravy dovolacího řízení vylučuje možnost přezkumu správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů dovolacím soudem, je z hlediska přípustnosti dovolání podle bez významu odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , od nichž se měl odvolací soud odchýlit při zjišťování skutkového stavu věci.

Zbylé výtky vůči postupu odvolacího soudu v řízení k závěru o přípustnosti dovolání nevedou; žalobkyně jimi namítá vady řízení (spočívající v překvapivosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu věty druhé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. , a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. ).

Dovolání v části, jíž žalobkyně napadá výrok o náhradě nákladů řízení, není objektivně přípustné ( ), protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč; součet náhrad nákladů řízení za zastupování advokátem před soudem prvního stupně a soudem odvolacím včetně náhrady za daň z přidané hodnoty, dosahuje částky celkem 45.131 Kč a je tedy zřejmé, že limitní hranice 50.000 Kč není překročena. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení přitom nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl ( věta první ).

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle , a za situace, kdy náklady, které vznikly žalované, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť vyjádření k dovolání nevystihuje důvod odmítnutí dovolání.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2017

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu