Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3576/2016

28 Cdo 3576/2016

U S N E S E N Í

V. H.

České republice - Státnímu pozemkovému úřadu

se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2016, č. j. -280, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 340 Kč k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 10. února 2016, č. j. -233, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 21/3, č. 17/1 v k. ú. K., plynoucího z označených rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok I.) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 6 679 Kč (výrok II.). Žalobce je od roku 2008 nositelem nároku na vydání náhradních pozemků, kdy restituční nárok byl přímým restituentem uplatněn již dříve. Žalovaná svým postupem dává najevo, že jeho nárok nehodlá dobrovolně uspokojit; o liknavém přístupu žalované svědčí i skutečnost, že v důsledku jeho zpochybňování byl a je fakticky vyloučen z možné účasti ve všech veřejných nabídkách. Oprávněné osobě je přitom třeba poskytnout náhradu jako pozemky určené pro stavbu, neboť v době převodu na stát byly v evidenci nemovitostí sice vedeny jako zemědělské, ovšem byly již určeny pro výstavbu.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti výroku I. a II. podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila odkazem na ustanovení ) s tím, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.

Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. , a ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. , a dále s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. , a ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. . Žalovaná se vůči žalobci nechovala liknavě, svévolně ani diskriminačně, naopak žalobce žalované neposkytl dostatečnou součinnost k uspokojení svých nároků. Vytýkala odvolacímu soudu pochybení, pokud připustil ocenění pozemků jako stavebních. Navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je podle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení) a jednající podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V judikatuře dovolacího (ale i Ústavního) soudu je dlouhodobě zastáván názor, že se osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, mohou žalobou domáhat, aby byla Pozemkovému fondu České republiky (dnes Státnímu pozemkovému úřadu jednajícímu za Českou republiku) uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních, jimi vybraných, pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, jak přiléhavě upozorňuje dovolatel, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. ), pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. ). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení § 11a, nově upravujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. , popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. ), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. ). Nejvyšší soud musí zopakovat, že naznačené řešení situace, v níž oprávněná osoba (její právní nástupce) v důsledku nedostatků v postupu žalované není s to dosáhnout uspokojení svého nároku na vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě, nepovažuje za diskriminační vůči jiným restituentům, jelikož je jím pouze dán průchod soukromoprávnímu principu, podle něhož práva náležejí bdělým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. ).

V tomto řízení přitom měl odvolací soud (vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně) za beze všech pochyb prokázané, že žalobce (jeho právní předchůdce) nebyl dosud žádným způsobem ve svém restitučním nároku oceněném částkou 1 152 968,75 Kč uspokojen, že v důsledku zpochybňování hodnoty restitučního nároku žalobce byl a je fakticky vyloučen z možné účasti ve veřejných nabídkách pořádaných žalovanou, a prokázáno měl i to, že předmětné pozemky sice nebyly nabízeny ve veřejné dražbě, ovšem stát nebyl dlouhodobě schopen uspokojit oprávněné požadavky žalobce, resp. jeho právního předchůdce.

Odvolací soud se tedy ustálené judikatuře řešící pro případ prokázané liknavosti a svévole ze strany státu možnost vydání konkrétních pozemků zcela zjevně nezpronevěřil a jeho právní posouzení věci je s ohledem na zjištěnou liknavost a svévoli žalované zcela v souladu s ustálenou judikaturou, jakož i s rozhodnutími dovolacím soudem dříve vydanými ve skutkově a právně podobných věcech týchž účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. ). I z tohoto pohledu nevybočilo z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované.

Dovolací soud současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu pozemkového úřadu (resp. Pozemkového fondu ČR), jejichž hodnocením odvolací soud dochází k závěru o liknavosti a svévoli žalované (jejího předchůdce), je pak otázkou skutkových zjištění, pro jejichž přezkum rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejich prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání (na tu lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle ). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. , a usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K otázce

ocenění pozemků pro účely poskytnutí náhrady

se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. (věc téhož žalobce). Ve shodě s ustálenou judikaturou v nich konstatoval,

že v situaci, kdy byly pozemky v době přechodu na stát sice formálně vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba tyto pozemky ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení , ve znění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. ; rozsudek ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. , rozsudek ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. ). Od uvedené judikatury se s ohledem na svá skutková zjištění soudy nižších stupňů neodchýlily.

Dovolací soud pro úplnost dodává, že zcela nepřípadný je odkaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. , a ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. (dostupné též na webových stránkách Ústavního soudu

http://nalus.usoud.cz

). Totéž platí, pokud jde o zjevnou nedůvodnost dovolatelčina odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. , neboť to stojí na odlišném skutkovém základu, kdy soudy nezjistily, že by ze strany státu došlo k liknavému či svévolnému jednání. Totéž platí pro rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. , a ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. ,

podle nichž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, ke kterému došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka; o

takový případ se v dané věci nejedná.

Dovolatelkou položené otázky jsou v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, odvolací soud při jejich posouzení postupoval v souladu se závěry v ní dovozenými a Nejvyšší soud nevidí důvod se od této judikatury odchýlit. Dovolání proto přípustné být nemůže. Na základě shora uvedeného nejsou splněna kritéria obsažená v , neboť dovolání žádnou otázku ve smyslu citovaného ustanovení nenabízí, a proto je Nejvyšší soud v souladu s ustanovením , větou první, odmítl.

Ačkoli žalovaná výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, proti výroku o náhradě nákladů řízení žádné konkrétní námitky neuplatnila, když ani nenaznačila, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k nákladovému výroku (výroku II.) rozsudku odvolacího soudu. Absence těchto obligatorních náležitostí ( ) přitom představuje vadu, kterou po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání nelze odstranit ( ) a která brání pokračování řízení o dovolání, pročež muselo být i z tohoto důvodu odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalobce patří odměna advokáta ve výši 2 460 Kč [srov. , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty [ ] z obou těchto částek ve výši 580 Kč; celkem jsou náklady dovolacího řízení představovány částkou 3 340 Kč

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. března 2017Mgr. Miloš Pólpředseda senátu