Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2640/2016

26 Cdo 2640/2016

U S N E S E N Í

hlavního města Prahy

P. B.

, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na poříčí 1041/12, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2015, č. j. -132, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. dubna 2015, č. j. -103, zamítl žalobu na vyklizení tam specifikovaného bytu (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. září 2015, č. j. -132, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující skutková zjištění. Žalobce jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne 30. května 2007 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva“) na dobu určitou do 19. května 2008 (čl. III nájemní smlouvy). V nájemní smlouvě se zároveň dohodli, že

„pokud bude nájemce dodržovat veškeré povinnosti a ujednání v nájemní smlouvě,… bude se nájemní smlouva v následujících navazujících pěti letech obnovovat vždy o jeden další rok“

(čl. VI nájemní smlouvy; dále jen „ujednání o obnovování nájmu“). Na tomto skutkovém základě se odvolací soud především zabýval platností ujednání o obnovování nájmu. Zde – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 21. dubna 2010, sp. zn. – zejména konstatoval, že toto ujednání je neplatné pro neurčitost podle , , ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy (dále jen „ “, resp. „obč. zák.“). Navíc uvedené ujednání svým účelem obchází zákon (konkrétně ustanovení obč. zák.), a proto je neplatné také podle obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu však část nájemní smlouvy, podle níž byla smlouva uzavřena na dobu určitou do 19. května 2008 (čl. III nájemní smlouvy), může, jde-li o sjednanou dobu nájmu, obstát samostatně (v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 9. dubna 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 1132 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále na rozhodnutí z 21. října 2004, sp. zn. , z 25. července 2006, sp. zn. , a ze 16. listopadu 2006, sp. zn. ). Nájemní vztah tak byl platně (uvedením data skončení nájmu) sjednán na dobu určitou do 19. května 2008. I kdyby však bylo ujednání o obnovování nájmu platné, skončil by nejpozději dne 19. května 2013. Po tomto datu proto užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu. Za této situace žalobě – s odkazem na ustanovení , (dále jen „o. z.“) – vyhověl, aniž shledal, že výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu je v rozporu s dobrými mravy (zde odkázal na o. z.).

Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ( , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. / – dále opět jen „ “), neboť otázky nastolené k dovolacímu přezkumu byly již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením těchto otázek v konečném důsledku v souladu.

V posuzovaném případě – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám – však především nelze ztratit ze zřetele, že podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle však dovolatelka právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnila, a to dovolacími námitkami, jejichž prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení otázky doby trvání nájmu předmětného bytu. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Při posouzení otázky, zda dovolatelce svědčilo k předmětnému bytu nájemní právo na dobu určitou (či – jak se domnívala – na dobu neurčitou), dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem o. z.).

Předně je zapotřebí zdůraznit, že neobstojí dovolací námitka, že judikatura, na níž poukázal odvolací soud, není v dané věci

„plně použitelná“

s ohledem na

„zásady a normy stanovené NOZ“

. Prostřednictvím uvedené námitky se dovolatelka patrně dožadovala použití ustanovení § 3030 o. z., podle něhož se i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, použijí ustanovení části první hlavy I tohoto zákona. Nejvyšší soud však již v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. , uveřejněném pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 55/2016 časopisu Soudní judikatura), přijal a odůvodnil právní názor, že citované (přechodné) ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Jinými slovy řečeno, citovaná ustanovení není přípustné aplikovat způsobem, v jehož důsledku by v právních vztazích vzniklých v době do 31. prosince 2013 nebyla náležitě respektována dosavadní právní úprava (tedy zejména že by nebyla používána vůbec nebo by byla vykládána jinak než doposud, tj. v rozporu s ustálenou judikaturou).

Poté je nutno podotknout, že za právního stavu v době před novelou provedenou nebyl v ustálené soudní praxi (srov. např. rozhodnutí, na něž odkázal odvolací soud) zaznamenán odklon od názorů, z nichž vycházel odvolací soud při úvaze o neplatnosti ujednání o obnovování nájmu, resp. oddělitelnosti tohoto ujednání od ostatního obsahu nájemní smlouvy. Později, tj. po novele provedené (dále opět jen „obč. zák.“), však Nejvyšší soud zaujal názor, že smyslem ustanovení obč. zák. (podle něhož nebylo možno na nájem bytu použít ustanovení o prodloužení nájmu / /) bylo zabránit automatickému prodlužování nájemního vztahu sjednaného na dobu určitou; z jeho znění však nebylo možné dovozovat, že by (s účinností od 31. března 2006) zakazovalo dohodu pronajímatele a nájemce, podle níž se nájem bytu, který by jinak zanikl uplynutím doby, na kterou byl sjednán ( obč. zák.), obnovoval za dohodnutých podmínek (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 23. září 2010, sp. zn. , uveřejněný pod č. 35/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 27. ledna 2011, sp. zn. ). K uvedenému právnímu názoru současně přičinil, že ujednání o obnovení nájemního vztahu bylo relativně samostatné (míněno funkčně), a proto platnost takového ujednání nebylo možno posuzovat z hlediska požadavků kladených na dohodu o době trvání nájmu ( obč. zák.).

V posuzovaném případě není – vzhledem k čl. III nájemní smlouvy – žádných pochyb o tom, že nájemní vztah účastníků k předmětnému bytu byl platně (uvedením data skončení nájmu) sjednán na dobu určitou (do 19. května 2008). Podle názoru dovolacího soudu si přitom žalobce a dovolatelka platně (v době po 31. březnu 2006) ujednali rovněž možnost automatického obnovování nájemní smlouvy vždy o jeden rok, avšak pouze

„…v následujících navazujících pěti letech…“

(čl. VI nájemní smlouvy). Jestliže tedy odvolací soud na zjištěném skutkovém základě dovodil (navzdory nesprávné úvaze o neplatnosti ujednání o obnovování nájmu), že nájemní poměr účastníků by („tak jako tak“) skončil nejpozději dne 19. května 2013, pak se v konečném důsledku neodchýlil od citované (relevantní) judikatury; jeho rozhodnutí je v tomto směru naopak výrazem standardní soudní praxe.

Při řešení otázky namítaného rozporu výkonu práva s dobrými mravy dospěl dovolací soud k závěru, že i tuto otázku je třeba posuzovat – s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 2 věty za středníkem o. z. – podle dosavadních právních předpisů, tj. podle § 3 odst. 1 obč. zák., neboť předmětný byt dovolatelka užívá po uplynutí dohodnuté doby nájmu bez právního důvodu nejpozději od 20. května 2013, přičemž v té době také žalobci vzniklo právo na jeho vyklizení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. září 2015, sp. zn. , z 20. října 2015, sp. zn. , či z 15. června 2016, sp. zn. ).

Otázka vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) užívaného bez právního důvodu byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena (stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. , uveřejněným pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a v napadeném rozhodnutí se odvolací soud od tohoto řešení v konečném důsledku neodchýlil, vázal-li vyklizení bytu (vzhledem k okolnostem na straně dovolatelky) na delší než zákonnou lhůtu k vyklizení a neshledal-li podmínky zejména pro zamítnutí žaloby jako poslední možnosti (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. ).

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalobce nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem), přičemž žalobce nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle , ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI ), ve výši 300,- Kč ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 15. března 2017

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu