Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2616/2015

26 Cdo 2616/2015

U S N E S E N Í

L. P.

Š. S.

(dříve P.), zastoupené JUDr. Petrem Hrdličkou, advokátem se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Biskupcova 1762/78, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014, č. j. -77, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014, č. j. -77, odmítl podle ( , , ve znění po novele provedené – dále opět jen „ “), neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ). V této souvislosti nelze opomenout, že může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (jak to ve skutečnosti učinila dovolatelka, navíc s konstatováním, že

„možnost podání dovolání připustil“

odvolací soud), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 26. listopadu 2013, sp. zn. , a Ústavního soudu České republiky z 30. června 2015, sp. zn. ).

Spatřovala-li snad dovolatelka přípustnost svého dovolání – vzhledem k jeho obsahu – v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované rozhodnutími Nejvyššího soudu, na něž odkázala) tím, že pod závěr o povinnosti vyklidit nemovitosti, které užívá bez právního důvodu, „nezahrnul všechny okolnosti významné pro posouzení věci z hlediska ObčZ“, je zapotřebí zdůraznit, že na vyřešení takto postavené hmotněprávní otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž žádný závěr s odkazem na citované ustanovení (tj. ustanovení , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 /dále jen „obč. zák.“/, jehož výkladem se zabývá judikatura zmíněná v dovolání) neučinil a ostatně ani učinit nemohl, neboť otázku vyklizení nemovitostí užívaných dovolatelkou bez právního důvodu (včetně možnosti zamítnutí žaloby pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy, resp. pro zjevné zneužití práva) posuzoval výhradně podle příslušných ustanovení , . Protože v dovolacím řízení lze přezkoumávat pouze správnost právních názorů, které odvolací soud přijal, a odvolací soud žádné právní názory s odkazem na ustanovení obč. zák. neučinil, nelze přezkoumat neexistující právní závěry, jak se dovolatelka ve skutečnosti dožaduje. Lze uzavřít, že v tomto směru v dovolání nebyl (a ani být nemohl) – způsobem uvedeným v ustanovení – vymezen způsobilý dovolací důvod ( ), z čehož současně vyplývá, že i kdyby dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované rozhodnutími Nejvyššího soudu, na něž odkázala), pak vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ), nepřípadně vztáhla k posouzení právní otázky (otázky správnosti aplikace ustanovení obč. zák.), na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (nespočívá). Dovolání proto trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, přičemž tuto vadu dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranila ( ).Kromě toho – s přihlédnutím k charakteru uplatněných dovolacích námitek – nelze ani přehlédnout, že dovolatelka v dovolání uplatnila rovněž nezpůsobilé důvody, jimiž jednak brojila proti správnosti (úplnosti) skutkových zjištění a jednak namítla vady (odvolacího) řízení.I kdyby snad měl odvolací soud (soud prvního stupně) v řízení správně postupovat podle (vzhledem k tomu, že jde o vyklizení nemovitostí, které podle odvolacího soudu dovolatelka užívá bez právního důvodu po odvolání souhlasu žalobkyně dopisem ze dne 9. srpna 2013 – viz věta za středníkem , ) a v tomto případě by se dalo ve vztahu k vyklizení nemovitostí dovodit vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání (odkazem na tam uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu), pak dovolání není přípustné podle , neboť otázka vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) užívaného bez právního důvodu byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena (stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. , uveřejněným pod č. 8/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a v napadeném rozhodnutí se odvolací soud od tohoto řešení v konečném důsledku neodchýlil, vázal-li vyklizení nemovitostí na delší než zákonnou lhůtu k vyklizení a neshledal-li podmínky zejména pro zamítnutí žaloby jako poslední možnosti (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým.Jde-li o otázku vázanosti vyklizení na bytovou náhradu za analogického použití ustanovení obč. zák., ustálená soudní praxe dovodila, že v případech, které má zřejmě na mysli dovolatelka, jde o právo vyklizovaného rozvedeného manžela proti druhému z nich jako vlastníku bytu, resp. nemovitosti sloužící k bydlení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 29. srpna 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 118/2001 v časopisu Soudní judikatura, a ze 17. ledna 2001, sp. zn. ) a o takovou situaci v souzené věci nejde. Pro úplnost zbývá dodat, že kromě toho v soudní praxi nebylo pochyb ani o tom, že užíval-li někdo byt bez právního důvodu (protože mu nevzniklo právo nájmu bytu a nesvědčil mu ani jiný právní důvod užívání bytu předvídaný zákonem), nelze mu v souvislosti s jeho vyklizovací povinností přiznat právo na zajištění bytové náhrady na základě aplikace ustanovení a obč. zák., tedy za použití analogie zákona, jak mylně předpokládá dovolatelka (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. března 2001, sp. zn. , a z 29. května 2002, sp. zn. , uveřejněné pod C 320 a C 1267 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. z 23. dubna 2013, sp. zn. dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. září 2015

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu