Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3016/2016

26 Cdo 3016/2016

U S N E S E N Í

GIP s.r.o.

městu Nymburk

, se sídlem v Nymburce, Náměstí Přemyslovců 163, zastoupenému JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburce, Boleslavská třída 137/8, o zaplacení částky 2.930.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2016, č. j. -439, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. února 2016, č. j. -439, potvrdil rozsudek ze dne 24. září 2015, č. j. -413, jímž Okresní soud v Nymburce (soud prvního stupně) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 2.930.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Šlo o úhradu protihodnoty toho, o co se v důsledku odsouhlasené změny (spočívající v odstranění budov z pozemků, které si žalobkyně pronajala od žalovaného nájemní smlouvou ze 17. května 2007 /dále též jen „budovy“, „pozemky“ a „Nájemní smlouva“/ za účelem následné výstavby bytového domu) zvýšila hodnota pronajaté věci ve smyslu věty čtvrté , , ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že z posléze uvedených příčin je dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle , , ve znění do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII – dále jen „ “).

Především však nelze ztratit ze zřetele, že podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle ovšem dovolatelka právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnila a jeho prostřednictvím odvolacímu soudu vytkla vady řízení (zejména námitkou, že napadené rozhodnutí bylo /pro ni/ překvapivé). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a ), však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) nezakládají. Nelze však ani přehlédnout, že za překvapivý dovolatelka označila (poněkud paradoxně) rovněž závěr o neplatnosti postupní smlouvy z 26. června 2008, tj. závěr, jejž podle obsahu spisu v průběhu řízení sama prosazovala (byť z jiného důvodu, než který uvedl odvolací soud) a jenž jí ve skutečnosti prospívá (odvolací soud z něj totiž usoudil na její aktivní věcnou legitimaci v daném sporu). Zbývá dodat, že bylo-li snad přesto jejím záměrem předložit k dovolacímu přezkumu – s přihlédnutím k obsahu dovolání – též otázku správnosti vlastního posouzení (ne)platnosti citované postupní smlouvy odvolacím soudem, pak v dovolání nevymezila – způsobem uvedeným v – způsobilý dovolací důvod ( ) a ani řádně nevylíčila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až ).

Práva a povinnosti účastníků vyplývající z nájemního poměru k pozemkům dovolací soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů ( věta první za středníkem , – dále jen „o. z.“).

V ustálené soudní praxi nebylo pochyb o tom, že ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. o právu nájemce požadovat po ukončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci, bylo ustanovením dispozitivního charakteru a připouštělo tedy odchylné ujednání; proto nebylo možné takové jiné ujednání kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se budoucích práv dle § 574 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2007, sp. zn. , uveřejněný pod C 5276, C 5278 a C 5279 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozhodnutích z 25. května 2011, sp. zn. , či z 23. dubna 2013, sp. zn. , a sdílí je i v poměrech souzené věci. V usnesení ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. , uveřejněném pod C 5852 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak Nejvyšší soud zaujal rovněž názor, že udělil-li pronajímatel ve smlouvě o nájmu nebytových prostor souhlas k provedení úprav na pronajaté věci s tím, že nájemce bude realizovat tyto úpravy na své náklady, není nájemce oprávněn domáhat se po ukončení nájemního vztahu toho, o co se zvýšila hodnota předmětné nemovitosti. Od posledně uvedeného názoru se přitom dovolací soud neodklání ani v případě nájmu pozemků (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. ).

Vzhledem k uvedeným judikatorním závěrům se předně nelze ztotožnit s dovolací námitkou, že odvolací soud zaujal názor, že nutnou podmínkou pro přiznání nároku podle § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. je úplné naplnění sjednaného účelu nájemní smlouvy. Uvedenou námitku pokládá dovolací soud za ryze účelovou a využívající poněkud zavádějící formulace, kterou odvolací soud použil, pokud v této souvislosti konstatoval, že dovolatelka ze své viny nenaplnila

„i druhou část ujednání mezi účastníky, že postaví na ... pozemcích nový bytový dům“

. Zmíněné konstatování totiž nelze vytrhávat z kontextu a ve skutečnosti opomenout, že dovolatelka se zavázala odstranit budovy postavené na pozemcích

„na své vlastní náklady“

, jak zdůraznil odvolací soud, byť současně dodal, že účel Nájemní smlouvy nesměřoval k tomu, aby žalovanému byly po skončení nájmu předány pouhé pozemky bez budov. V tomto kontextu lze uvedené konstatování smysluplně vyložit pouze tak, že dohoda účastníků vylučovala možnost dovolatelky domáhat se (po skončení nájmu) jakékoli (byť částečné) kompenzace nákladů vynaložených na pouhé odstranění budov z pozemků a že tedy právo na úhradu protihodnoty toho, o co se v důsledku odsouhlasené změny zvýšila hodnota pronajaté věci (§ 667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.), jí mohlo vzniknout až případně v souvislosti s následnou výstavbou bytového domu, kterou však z důvodů stojících výhradně na její straně nerealizovala. Zpochybnila-li pak dovolatelka správnost právního názoru, že v důsledku samotného odstranění budov z pozemků jí nevzniklo právo na zaplacení protihodnoty ve smyslu § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák., též poukazem na to, co bylo obsahem vůle smluvních stran projevené zejména v ujednáních obsažených v čl. I./2. a čl. IV./2. Nájemní smlouvy a jak měla být tato vůle interpretována, napadla správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom prostřednictvím nabídnutého výkladu dotčených ujednání Nájemní smlouvy se navíc domáhala, aby byla řešena jinak otázka vyřešená např. v již citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu z 19. prosince 2007, sp. zn. , či z 23. dubna 2013, sp. zn. .

Z řečeného vyplývá, že dovodil-li odvolací soud, že pouhým odstraněním budov z pozemků nevzniklo dovolatelce po skončení nájmu vůči žalovanému právo na zaplacení protihodnoty toho, o co se ke dni skončení nájmu zvýšila hodnota pozemků (§ 667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.), pak se v konečném důsledku neodchýlil od shora citované judikatury; jeho rozhodnutí je v tomto směru naopak výrazem standardní soudní praxe.

Ve vztahu k další dovoláním nastolené otázce aplikace ustanovení , a ve spojení s o. z. schází v dovolání náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až ). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc odvolací soud žádný závěr s odkazem na citovaná ustanovení neučinil, a proto dovolací soud nemůže přezkoumávat neexistující právní názor. Kromě toho přechodné ustanovení o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 16. června 2015, sp. zn. , uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Snad jen na okraj lze i přesto – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám – dodat, že pokud měla dovolatelka odstranit budovy z pronajatých pozemků nejen na vlastní náklady, ale též bez nároku na náhradu těchto nákladů (viz čl. I./2. a čl. IV./2. Nájemní smlouvy), nemohla důvodně očekávat, že jí takto vynaložené náklady budou po skončení nájmu jakkoli (byť částečně) kompenzovány.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. března 2017

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu