Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2802/2016

33 Cdo 2802/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) TRENDTEX TRADING, s. r. o., se sídlem v Pecce 198, identifikační číslo 252 92 544, zastoupené JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem v Plzni, Houškova 524/30, a b) JUDr. M. A., proti žalovanému J. G., zastoupenému Mgr. Luďkem Holánem, advokátem se sídlem v Teplicích, Baarova 1594/16, o zaplacení 85.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. února 2015, č. j. -156, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobcem JUDr. M. A. a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 22. července 2014, č. j. -127, zamítl žalobu, jíž se žalobci po žalovaném domáhali zaplacení 85.000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o odměně právního zástupce ustanoveného žalovanému.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. února 2015, č. j. -156, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku 85.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 85.000 Kč od 21. 2. 2012 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 , dále jen „ “), přípustné.

Žalobci navrhli, aby dovolání žalovaného bylo jako nepřípustné odmítnuto (není v něm nastolena dovolacím soudem dosud neřešená právní otázka, ani otázka, kterou by odvolací soud vyřešil odchylně od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu), případně jako nedůvodné zamítnuto.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Na přípustnost svého dovolání usuzuje žalovaný z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na „vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, konkrétně otázky, „zda zavinil porušení své smluvní povinnosti, když postupoval podle pokynů a informací pracovnice stavební spořitelny, že splňuje podmínky pro schválení úvěru, a kupní smlouvu uzavřel s jejím souhlasem, avšak administrativním pochybením stavební spořitelny mu nakonec nebyl úvěr schválen“. Současně s tím položil otázku, zda „měl a mohl tyto komplikace při vyřizování úvěru předvídat“. Přestože ohlásil uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v , jeho námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Odvolací soud v posuzovaném případě vyšel ze zjištění, že žalovaný nezískal příslib, že mu bude poskytnut úvěr na složení kupní ceny (naopak byl pracovnicí stavební spořitelny upozorněn, že o schválení úvěru rozhoduje úvěrový výbor spořitelny), a přestože měl pochybnosti o své bonitě, uzavřel kupní smlouvu; předmětné nemovitosti přitom měl smluvně rezervovány od 9. 12. 2011 do 9. 2. 2012 a mohl tudíž vyčkat rozhodnutí o úvěru. Oproti odvolacímu soudu žalovaný prosazuje, že byl pracovnicí stavební spořitelny ujištěn, že splňuje podmínky pro schválení a poskytnutí úvěru, který mu měl sloužit k úhradě kupní ceny převáděných nemovitostí, a kupní smlouvu proto bez obav podepsal; neschválení úvěru nemohl předvídat (došlo k němu administrativním pochybením spořitelny) a porušení povinnosti uhradit řádně a včas sjednanou kupní cenu, která byla zajištěna smluvní pokutou, nezavinil.

Uplatněním dovolacího důvodu podle není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Argumentuje-li žalovaný v dovolání nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by odvolací soud ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jeho skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že není povinen smluvní pokutu plnit, neboť porušení povinnosti uhradit řádně a včas kupní cenu nezavinil ( , ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz /, dále jako „obč. zák.“). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit ( a contrario).

Již v rozhodnutí ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. , Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že přechodné ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení až 14 na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Vzhledem k uvedenému nepovažuje dovolací soud za potřebné konfrontovat ustanovení obč. zák. s , , v platném znění, jak požaduje dovolatel. Ostatně odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na aplikaci ustanovení , nýbrž na závěru, že žalovaný zavinil porušení povinnosti zaplatit kupní cenu řádně a včas. Pokud v rozhodnutí zmínil ustanovení , činil tak pouze jako obiter dictum s odůvodněním, že ani z pohledu tohoto ustanovení nelze jednání žalovaného hodnotit jako přiměřeně opatrné a dostatečně odpovědné.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle ) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. ).

Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje v části, v níž žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že jeho závěr o platnosti kupní smlouvy „je v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu“, aniž přitom specifikuje, od kterého rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud podle jeho názoru v posuzovaném případě odchýlil. Z obsahu dovolání se pak podává, že žalovaný - odkazuje na rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k aplikaci § 39 obč. zák. - není srozuměn s tím, že odvolací soud neposoudil požadavek žalobců za zaplacení smluvní pokuty jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti se sluší připomenout, že odvolací soud, který poměřoval výkon práva žalobců korektivem dobrých mravů, se platností ujednání o smluvní pokutě podle § 39 obč. zák. nezabýval a žalovaný v dovolání absenci hodnocení platnosti právního úkonu z hlediska § 39 obč. zák. nenamítá.

V první řadě je třeba připomenout, že otázka, zda výkonem práva žalobců dochází k porušení dobrých mravů, je především otázkou skutkovou. Úvahy nalézacích soudů o aplikovatelnosti § 3 odst. 1 obč. zák. se vždy odvíjejí od posouzení všech zvláštností každého jednotlivého případu a dovolací soud je může přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. § 3 odst. 1 obč. zák. totiž patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. ). Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje mu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. ) vyložil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. , nebo ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. , ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. , ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. , a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. , popř. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu, případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002, dále jen „R 5/2002“).

V posuzovaném případě odvolací soud ke kritizovanému právnímu závěru dospěl po pečlivém a komplexním zhodnocení konkrétních skutkových zjištění, jež jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná, a přesvědčivě jej odůvodnil; úvahy (že ujednání o smluvních pokutách obsažená v kupní smlouvě byla oboustranně vyvážená, že žalovaný měl dostatek času seznámit se s textem kupní smlouvy, přičemž jednal o koupi se zprostředkovatelem a nikoliv s žalobci), které odvolací soud vedly k závěru, že výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy, nejsou nepřiměřené a odpovídají judikatorním závěrům Nejvyššího soudu.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 22. února 2017

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu