Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 5384/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně CORASTA s. r. o., se sídlem v Praze 10, Tiskařská 257/10, identifikační číslo osoby 29001871, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 2097/10, proti žalované SERVICE PRO a. s., se sídlem v Napajedlích, Svatoplukova 63, identifikační číslo osoby 25567969, zastoupené Mgr. Pavlínou Řehovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, o zaplacení částky 183 033 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 ECm 4/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2016, č. j. -255, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení (dále též jen „“), majíc za to, že „uvedená problematika by měla být dovolacím soudem právně vyřešena jinak“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Označila-li dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení skutečnost, že „uvedená problematika by měla být dovolacím soudem právně vyřešena jinak“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatelky míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení , musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. , jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť ač zastoupena advokátkou, neformulovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva a neuvedla žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit. Uvádí-li, že právní názor odvolacího soudu není zcela správný, neboť v projednávané věci by mohlo jít o bezdůvodné obohacení a není postaveno na jisto, že by sjednaná cena byla cenou obvyklou, neboť ta by se musela v případě bezdůvodného obohacení stanovit například znaleckým posudkem, aniž by uvedla judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl nyní Nejvyšší soud odchýlit, není tato výhrada způsobilá založit přípustnost dovolání. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.

Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) pochybil, když nepřipustil důkaz výslechem D. J. a provedl „nedostatečné vyhodnocení důkazů, ale také nesprávně věc posoudil z hlediska povinnosti prokazovat, tj. otázka důkazního břemene“. Tyto námitky případných vad řízení nejsou relevantní, neboť vada řízení sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem není (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti ( ) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení , přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ).

Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, žalovaná nesouhlasí s tím, že odvolací soud „svůj závěr směřující k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně postavil také na tom, že vyhodnotil obranu dovolatelky jako účelovou, kdy tuto účelovost odůvodnil tím, že dovolatelka postupně svoji obranu měnila“, k čemuž dodává, že se „tato skutečnost nezakládá na pravdě“, že pouze uplatňovala nové skutečnosti. Touto námitkou dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění odvolací soudu, ačkoliv na podkladě takové argumentace přípustnost dovolání - jak vyplývá z - posuzovat nelze. Proto k této dovolací argumentaci, jako nevýznamné, nelze přihlížet.

Namítá-li dovolatelka, že soud prvního stupně rovněž postupoval nesprávně a porušil právo žalované na spravedlivý proces, přehlíží, že dovolání je podle ustanovení mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení odvolání, pokud to zákon nevylučuje. K této dovolací argumentaci proto nelze vůbec přihlížet.

Dovolání žalované výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i proti prvnímu výroku v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení. Dovolání v této části trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení ) a nesprávnost rozhodnutí.

Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), již uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.

Dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před odvolacím soudem není v této části vzhledem k ustanovení přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla žalovaná zavázána za odvolací řízení (26 860 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 1. 2017

JUDr. Hana Gajdziokovápředsedkyně senátu