Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3779/2016

32 Cdo 3779/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, identifikační číslo osoby 60162694, proti žalované Realitní a stavební společnosti s. r. o., se sídlem v Brně, Fantova 693/45, identifikační číslo osoby 41432037, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, o zaplacení částek 173 667,50 Kč a 237 112,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2016, č. j. -389, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. -371 (v pořadí čtvrtým ve věci), zamítl žalobu o zaplacení částek 173 667,50 Kč a 237 112,90 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit České republice do pokladny Okresního soudu v Kutné Hoře zálohované svědečné ve výši 2 302 Kč (výrok II.) a žalované částku 1 725 960 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Krajský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 163 037 Kč (první výrok), ve výrocích I. a II. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (druhý výrok) a dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně proti prvnímu výroku, podala žalovaná dovolání, majíc za to, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 485 833 Kč, nebo aby dovoláním napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle (dále též jen „ “) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. , která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Těmto požadavkům dovolatelka nedostála, poněvadž konkrétní právní otázku nevymezila a nelze ji zjistit ani z obsahu dovolání a neuvedla judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit.

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval ustanovení ve spojení s , neboť odvolací soud v projednávané věci při přezkumu rozsudku soudu prvního stupně rozhodl „nad rámec rozsahu odvolání“, a dále také nesprávně aplikoval ustanovení a , advokátní tarif, když ji nepoučil a nepřiznal jí náhradu nákladů řízení za porady s klientem přesahující 1 hodinu. Tyto námitky případných vad řízení nejsou relevantní, neboť vada řízení sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem není (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti ( ) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení , přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ).

Na tomto závěru nemůže ničeho změnit odkaz dovolatelky na „soudní rozhodnutí publikované pod č. R 1/1975 s. 6-8“ (jde o zprávu o zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely provedené , schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 12. 1974, Plsf 2/74, jež byla uveřejněna ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 1/1975). Dovolatelka přehlíží, že o rozhodnutí dovolacího soudu nejde. V době vydání této zprávy dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek v československém právním řádu nebylo zakotveno (srov. ve znění do 31. 12. 1974), proto ji nelze označit za judikaturu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení ve znění od 1. 1. 2013 a dovolatelkou tvrzená podmínka přípustnosti dovolání není naplněna. Pro úplnost lze uvést, že i pokud by dovolatelka uvedla rozhodnutí dovolacího soudu, pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu bez vymezení konkrétní právní otázky, kterou měl odvolací soud posoudit nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání.

Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí rovněž nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. ).

Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení odmítl pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 1. 2017

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu