Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2123/2016

32 Cdo 2123/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně GREISEN s. r. o., se sídlem v Praze 10, Pod altánem 9/105, identifikační číslo osoby 27371514, zastoupené Mgr. Markétou Protivovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Kročehlavská 70, proti žalovanému Mgr. P. Š., zastoupenému Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, o zaplacení částky 250 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015, č. j. -200, takto:Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v částce 107 115 Kč, v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 69 285 Kč a ve výrocích III. a IV. jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, výslovně proti části výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v částce 107 115 Kč, maje za to, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, a otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil a žalobu zamítl, popřípadě aby rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby též v tomto rozsahu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - (dále jen „ “) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud při posouzení otázky povahy závazkového právního vztahu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. , a od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. , ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. , a ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. , které jsou, stejně jako dále uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách. V citovaných rozhodnutích dovolací soud vysvětlil, že při aplikaci ustanovení , obchodní zákoník, je třeba zkoumat a zhodnotit, zda při vzniku závazkového vztahu mezi účastníky bylo zřejmé, že se týkal jejich podnikatelské činnosti. Současně uvedl skutečnosti, které by soud při hodnocení této otázky měl zohlednit. Odvolací soud se v projednávané věci ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, podle něhož v řízení bylo prokázáno, že oba účastníci se v rámci své podnikatelské činnosti zabývají obchodováním s uměleckými díly, respektive u žalovaného jde o zprostředkovatelskou činnost v tomto oboru, a že spolu dlouhodobě spolupracovali. Odlišil situace, kdy žalovaný ve vztazích se žalobkyní vystupoval jako fyzická osoba, a to při prodeji jím soukromě vlastněných obrazů či jiných uměleckých děl, kdy byl i jako nepodnikající fyzická osoba označován ve smlouvách. Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán, protože odvolací soud se od výše uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Namítá-li dovolatel, že rozsudek je nepřezkoumatelný, protože odvolací soud se nevypořádal se všemi jeho námitkami, řádně neodůvodnil své rozhodnutí a nesprávně označil tvrzení, že žalobkyně předala žalovanému dílo, za nesporné, aniž by však formuloval jakoukoliv otázku procesního práva, nejsou tyto námitky případných vad řízení způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť podle ustanovení dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o vadách řízení nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení , přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani odkaz dovolatele na konkrétní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, kterou k těmto namítaným vadám řízení uvádí. Pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu bez vymezení konkrétní právní otázky, kterou odvolací soud řešil a posoudil nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání. Podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. , in www.usoud.cz, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. ). Pro úplnost Nejvyšší soud upozorňuje na skutečnost, že dovolání žalovaného je vnitřně rozporné, když dovolatel rozporuje aktivní legitimaci žalobkyně a uvádí, že je sporné, zda to byla žalobkyně, kdo předal žalovanému dílo, a následně uvádí, že účastníci přece shodně tvrdí, že mezi nimi existoval právní vztah a že byly sjednány veškeré jeho podstatné náležitosti, žalobkyně však neprokázala, že kresba měla být prodána za cenu vyšší než 100 000 Kč, a dále zdůrazňuje, že bylo mezi účastníky nesporné, že PaedDr. J. (jednatel žalobkyně) žalovanému předal kresbu za účelem jejího prodeje.

Správnost závěru odvolacího soudu o nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení dovolatel zpochybňuje námitkami, jež primárně nesměřují proti právnímu posouzení věci (jak avizuje ve svém dovolání), nýbrž odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost skutkového zjištění(že si strany nesjednaly cenu za zprostředkování prodeje obrazu), z něhož při právním posouzení věci vycházel. Dovolací argumentace žalovaného se odvíjí od jím tvrzeného skutkového stavu věci, že si strany sjednaly cenu za zprostředkování prodeje obrazu, a to 100 000 Kč. Teprve na této vlastní skutkové verzi se pak žalovaný snaží prosadit (podle něho správný) právní názor, že jejich vztah nelze posuzovat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, ale je třeba uzavřít, že žalobkyně nebude v jí neprokázaném rozsahu svého nároku úspěšná s ohledem na neunesení důkazní povinnosti.Dovolatel pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario), jak již uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. .

Dovolatel uvádí, že odvolací soud otázku hodnocení znaleckých posudků podle ustanovení posoudil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. (jde o rozhodnutí ze dne 14. 3. 2012). Přehlíží, že napadené rozhodnutí na řešení této otázky nespočívá, odvolací soud stran této otázky neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ). Dovolatel pomíjí, že podle dikce ustanovení je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.

Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 10. 2016

JUDr. Hana Gajdziokovápředsedkyně senátu