Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1183/2016

30 Cdo 1183/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem v Praze 4, Voráčovská 937/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 922 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2015, č. j. -250, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 29. 1. 2015, č. j. -221, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 922 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného zahájení a vedení trestního stíhání (částka 970 000 Kč, která byla vyloučena k samostatnému řízení, a částka 65 000 Kč), nepřiměřené délky trestního stíhání (částka 1 500 000 Kč) a nezákonného rozhodnutí o vazbě (částka 357 000 Kč).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, odmítl.

Žalobce nesouhlasí s výší přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nezákonným omezením osobní svobody (výkonem vazby). Nejvyšší soud v této souvislosti opakovaně konstatuje, že stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu výše přiměřeného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění , dále jen „OdpŠk“, přičemž přiznanou výší zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. ).

Odvolací soud v souladu s judikaturou soudu dovolacího při posuzování nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným omezením osobní svobody (výkonem vazby) přihlédl k následkům vazby do osobní sféry žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. ). Námitky žalobce tvrdící opak (že soud nepřihlédl k tvrzeným dopadům do jeho osobní sféry, resp. pominul veškerou argumentaci žalobce uvedenou v doplnění žaloby a nevzal v úvahu ani obsah výpovědi jeho bývalé manželky) proto nemohou přípustnost dovolání podle založit.

Námitka, že se soud nezabýval posouzením nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou trestního řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle Odvolací soud se totiž uplatněným nárokem žalobce zabýval, když z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí lze dovodit, že nárok byl promlčen, stejně jako nárok na náhradu újmy způsobené žalobci samotným trestním stíháním v době od 26. 4. 2006 do jeho skončení.

Skutečnost, že žalobci bylo usnesení o zastavení trestního stíhání doručeno teprve dne 18. 1. 2007, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Námitka žalobce v tomto směru je námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem ( ). Nadto nelze přehlédnout, že i při akceptaci tohoto tvrzení žalobce by byl závěr o promlčení daného nároku stejný. Pokud by totiž promlčecí doba ohledně daných nároků počala běžet dnem 18. 1. 2007 a její běh byl přerušen po dobu předběžného projednání nároku v době od 17. 7. 2007 do 2. 1. 2008 ( OdpŠk), zbýval žalobci k včasnému uplatnění nároku jen jeden den ( OdpŠk). Žalobce uvedené nároky uplatnil u soudu až 18. 1. 2008.

K žalobci namítaným vadám řízení (že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a že se soud prvního stupně nevypořádal s provedeným dokazováním) by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné ( ), což není.

Jelikož žalobce podal dovolání proti oběma výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti ( ) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 18. října 2016

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu