Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5212/2015

30 Cdo 5212/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. května 2015, č. j. -103, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2015, č. j. -126, takto:

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se na žalované domáhal, po částečném zpětvzetí žaloby, zaplacení částky 2 798 400 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout jednak trestním stíháním zahájeným dne 29. března 2012, jež skončilo zproštěním obžaloby rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. listopadu 2012, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2013, sp. zn. , jednak nezákonným omezením osobní svobody (zadržením a výkonem vazby) v rámci uvedeného trestního stíhání v období od 28. března 2012 do 7. listopadu 2012. Zadostiučinění za trestní stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, vyčíslil žalobce částkou 1 000 000 Kč, zadostiučinění za nezákonné omezení osobní svobody pak částkou 1 798 400 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. května 2015, č. j. -103, žalobě vyhověl v částce 64 200 Kč (výrok I), co do částky 2 734 200 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 25 650 Kč (výrok III).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. srpna 2015, č. j. -126, rozsudek soudu prvního stupně v zamítajícím výroku (II) a ve výroku o nákladech řízení (III) potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Včas podaným dovoláním napadl žalobce nejen rozsudek odvolacího soudu, ale výslovně též rozsudek soudu prvního stupně, který však v dovolacím řízení přezkoumávat nelze. Z ustanovení vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští; podle ustanovení je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení v rozsahu, v němž se týkalo rozsudku soudu prvního stupně, podle a zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 47/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání, které žalobce podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2015, č. j. -126, Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “.

Dovolatel nesouhlasí s výší přiznaného zadostiučinění (celkem 265 800 Kč) za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem (přiznané zadostiučinění 30 000 Kč), jakož i nezákonným omezením osobní svobody (přiznané zadostiučinění 235 800 Kč). Nejvyšší soud v této souvislosti opakovaně konstatuje, že stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu výše přiměřeného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění (dále jen „ “), přičemž přiznanou výší zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2016, sp. zn. ).

Otázka, zda rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den výkonu vazby, z něhož soud při stanovení výše odškodnění poškozeného vycházel, je pouze orientační, nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při stanovení výše odškodnění (900 Kč, resp. 1 500 Kč za jeden den výkonu vazby) vyšel ze své vlastní úvahy založené na okolnostech konkrétního případu (povaha trestní věci, celková délka vazby, skutečnost, že poškozený nebyl dříve trestán a že čelil posměškům a ústrkům ze strany spoluvězňů; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ani při řešení otázky, zda lze za přiměřenou výši odškodnění poškozeného za jeden den výkonu vazby považovat částku cca 8 930 Kč, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že taková částka „je zcela mimo rámec rozumné úvahy“, a tedy představuje částku s ohledem na okolnosti konkrétního případu zcela zjevně nepřiměřeně vysokou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti ( ) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 18. května 2016

JUDr. Pavel Simon předseda senátu