Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 4588/2015

29 Cdo 4588/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce M. D., zastoupeného JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Na zábradlí 205/1, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) J. J. a 2) L. G., oběma zastoupeným Mgr. Davidem Purmenským, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, PSČ 702 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2014, č. j. -262, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. června 2013, č. j. -153, (mimo jiné) ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. června 2011, č. j. -13, jímž žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 377.909,- Kč s 6% úrokem od 1. května 2009 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 1.259,68 Kč.

Soud prvního stupně dospěl s odkazem na výsledky provedeného dokazování k závěru, podle něhož se žalovaným nepodařilo prokázat, že platby v částkách 100.000,- Kč a 277.900,- Kč byly skutečně platbami na směnku, o jejímž zaplacení soud rozhodl směnečným platebním rozkazem (dále jen „sporná směnka“).

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 25. listopadu 2014, č. j. -262, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, změnil tak, že směnečný platební rozkaz ve vztahu k oběma žalovaným zrušil.

Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování výslechem první žalované a výslechem svědků Ing. J. D., P. D. a J. G. dospěl − na rozdíl od soudu prvního stupně − k závěru, podle něhož se žalovaní „vznesenou námitkou nedluhu povinnosti zaplatit směnečný peníz ubránili“, když prokázali, že výše uvedenými platbami spornou směnku zaplatili.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje za to, že závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že dovolání je přípustné i s ohledem na skutečnost, že „o právní otázce řešené odvolacím soudem rozhoduje dovolací soud jinak“.

Dovolatel popisuje dosavadní průběh řízení a vznáší argumenty, jimiž zpochybňuje správnost hodnocení důkazů odvolacím soudem ústící v závěr o tom, že žalovaní unesli důkazní břemeno ohledně zaplacení sporné směnky. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu citovanou v dovolání akcentuje, že měl-li odvolací soud pochybnosti o důvodu plateb, měl žalobce podle ustanovení , (dále jen „ “), vyzvat, aby svá tvrzení, respektive důkazy doplnil, a to zejména za situace, kdy věc posoudil odlišně od soudu prvního stupně. Současně považuje rozhodnutí odvolacího za překvapivé.

Konečně odvolacímu soudu vytýká, že „nezohlednil směnečnou přísnost a s ní spojené převedení důkazního břemene na stranu žalovanou“ a že odmítl doplnit dokazování výslechem žalobce.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechá v platnosti, popřípadě aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, jelikož je založeno především na polemice se skutkovými závěry odvolacího soudu; za nepřiléhavé považují rovněž odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která na danou věc nedopadá.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení , Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení a 2

Učinil tak proto, že dovolatel, byť formálně namítá nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (srov. ustanovení ). Dále zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení – nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nedostál poučovací povinnosti podle ustanovení Potud dovolatel přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, podle něhož žalovaní důkazní břemeno ohledně zaplacení směnky (rozuměj ohledně samotné platby včetně jejího důvodu) unesli (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. , včetně tam zmíněného odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. ).

Konečně na přípustnost dovolání podle ustanovení nelze usuzovat ani z hlediska námitek odvolatele ohledně „překvapivosti“ rozhodnutí odvolacího soudu a ohledně „neprovedení“ žalobcem navrhovaném důkazu jeho účastnickým výslechem.

Obecně přitom platí (srov. ustanovení ), že o tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů provede, rozhoduje soud. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že provedení navržených důkazů není ke zjištění skutkového stavu nutné a své rozhodnutí řádně odůvodnil, využil svého práva určeného ustanovením věty druhé Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle y (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. a ze dne 13. září 1999, sp. zn. ).

V poměrech dané věci je navíc zjevné, že žalobce se svým účastnickým výslechem nesouhlasil (srov. č. l. 95), přičemž dokazovanou skutečnost (platbu a její důvod) bylo možno prokázat jinak (k tomu viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2015, sp. zn. ).

O tzv. překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu v poměrech dané věci nejde již proto, že otázka důvodu plateb ze strany žalovaných byla předmětem dokazování před soudy obou stupňů; o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, byť založeného na opačném závěru, než učinil soud prvního stupně, tak nemůže být řeči (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. , uveřejněného pod č. 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. července 2013, sp. zn. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními , a odst. , když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 1. září 2015), která podle ustanovení bodu 6, a a , odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 379.168,68 Kč) 2 x 7.856,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč ( advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( a 3 ); celkem činí 19.374,52 Kč.

K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. srpna 2016

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu