Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 667/2016

32 Cdo 667/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně SEA CZ, a. s., se sídlem ve Zlíně – Malenovicích, Zabrání 1116, PSČ 763 02, identifikační číslo osoby 25588664, zastoupené JUDr. Jiřím Janebou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Divišova 882/5, PSČ 500 03, proti žalovanému Strojírenskému zkušebnímu u, s. p., se sídlem v Brně, Hudcova 424/56b, PSČ 621 00, identifikační číslo osoby 00001490, zastoupené JUDr. Milošem Tomsem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Celetná 598/11, PSČ 110 00, o zaplacení částek 385 884 Kč s příslušenstvím a částky 171 823,81 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 161 616 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2015, č. j. -285, takto:I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 890,80Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „ “).

Vrchní soud v Olomouci rozhodnutím označeným v záhlaví potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2015, č. j. -251, v odvoláním napadených výrocích pod bodem I, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částky 385 884 Kč a 171 823,81 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení, a pod bodem III, jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 161 616 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (první výrok). Druhým a třetím výrokem pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Dovolání, kterým tento rozsudek v rozsahu všech jeho výroků napadl žalovaný, není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu či jeho části (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz).

Tomuto požadavku dovolatel v té části dovolání, v níž se věnuje přípustnosti dovolání, nedostál, neboť se omezil na citaci Pouhý odkaz na či jeho citace postačující není, již proto ne, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání a z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro tutéž právní otázku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. ).

Nejvyšší soud za těchto okolností zkoumal, zda na splnění požadavků na obligatorní vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nelze usuzovat z argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatel vymezuje dovolací důvod. Kritériím stanoveným v odpovídá ta část dovolání, a to pouze tato část, v níž dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. , prosazuje názor, že interpretace , , zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), odvolacím soudem je nesprávná a nesprávné jsou i závěry odvolacího soudu, podle nichž v obchodních vztazích je důsledně uplatňována solidární odpovědnost a možnost stanovení odpovědnosti v podílu podle účasti, kterou dává v , pro obchodní vztahy dána není, a že dělená odpovědnost více škůdců podle obč. zák. je výjimkou z pravidla solidární odpovědnosti a uplatní se pouze v odůvodněných případech.

Přivodit závěr o přípustnosti dovolání však dovolatelova argumentace způsobilá není, a to kumulative z několika důvodů.

Úvahy odvolacího soudu, jejichž správnost dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. zpochybňuje, se upínají k závazkovému vztahu mezi několika škůdci na straně jedné a poškozeným na straně druhé. Odvolací soud přitom zcela zřetelně vysvětluje, že v souzené věci jde o obchodní závazkový vztah, uplatní se tedy , obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“). V návaznosti na to zdůrazňuje, že toto ustanovení zakotvuje toliko solidární odpovědnost více škůdců a možnost stanovit dělenou odpovědnost více škůdců, na kterou pamatuje obč. zák., soud v režimu obchodního zákoníku nemá. V souvislosti s tím považoval odvolací soud toliko za vhodné připomenout, že ostatně i dělená odpovědnost připuštěná ustanovením obč. zák. je upravena jako výjimka z pravidla solidární odpovědnosti zakotveného v prvním odstavci, a cituje k tomu závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. , vykládající ustanovení obč. zák.

Z toho především vyplývá, že odvolací soud ustanovení § 438 obč. zák. neaplikoval a jeho rozhodnutí tudíž na výkladu tohoto ustanovení nezávisí. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť nesplňuje jeden ze základních požadavků zakotvených v (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. , ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. , ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. , odmítl).

Z argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatel brojí proti správnosti právního posouzení odvolacího soudu, je pak zřejmé, že ve skutečnosti správnost shora uvedených úvah odvolacího soudu nenapadá a nezpochybňuje ani závěr odvolacího soudu o tom, že s žalobkyní odpovídá solidárně (jak nakonec výslovně zdůrazňuje). Ostatně jen stěží by mohl zpochybnit to, co vyplývá ze zcela jasné, žádné pochybnosti nepřipouštějící dikce zákona, totiž že § 383 obch. zák. stanoví v případě plurality škůdců výhradně solidární odpovědnost, aniž připouští výjimku, jak je tomu v úpravě § 438 obč. zák. Dovolatel tu prosazuje toliko názor, že vypořádání mezi ním a žalobkyní se musí odehrát v mezích skutečného rozsahu dílčí odpovědnosti obou účastníků, tedy názor, který se nevztahuje k těm závěrům odvolacího soudu, k nimž jedině se upíná jeho argumentace splňující kritéria V nich se přeci odvolací soud nevyjadřuje k otázce vypořádání mezi více odpovědnými subjekty (neřeší pravidla regresu), nýbrž řeší právě jen – jako otázku předběžnou – povahu společné odpovědnosti škůdců z toho pohledu, zda jde o odpovědnost solidární či dělenou.

Nepřípadný pak je též odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. . V něm se Nejvyšší soud zabýval otázkou vztahu mezi § 439 obč. zák., upravujícím vzájemné poměry mezi solidárně odpovědnými škůdci, a § 511 odst. 2 větou první obč. zák., upravujícím v obecné rovině vztah mezi společnými dlužníky, a dovodil, že v případě odpovědnosti za škodu se neuplatní obecná zásada o rovných podílech všech dlužníků na společném dluhu v jejich vzájemném vztahu, vyplývající z § 511 odst. 2 obč. zák., neboť podíl každého ze škůdců se podle speciálního ustanovení § 439 obč. zák. odvíjí od míry jeho účasti na škodlivém výsledku. V souzené věci však odvolací soud takovou otázku neřešil a řešit neměl důvod, neboť neaplikoval § 439 obč. zák., nýbrž § 383 obch. zák., který stanoví zcela jednoznačně, že společně odpovědné osoby se mezi sebou vypořádají podle rozsahu své odpovědnosti. K závěru o tom, že žalobkyně a dovolatel odpovídají rovným dílem, pak nedospěl úvahou, že stejnost podílů stran sporu na dluhu z titulu odpovědnosti za škodu vyplývá ze zákona, nýbrž, jak výslovně zdůraznil, cestou posouzení příčin vzniku škody a okolností, za nichž ke škodě došlo, tak jak tyto skutečnosti zjistil soud prvního stupně.

Ve vztahu ke zpochybňovanému právnímu posouzení odvolacího soudu stran otázky promlčení části předmětného nároku se dovolatel omezil na vymezení důvodu dovolání; argumentaci, jíž by bylo možno přiřadit k některému z předpokladů přípustnosti dovolání vypočtených v , Nejvyšší soud v dovolání nenalezl. V části, v níž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení, pak dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci a nemá tedy žádnou z náležitostí vyžadovaných ustanovením

Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), již uplynula; k doplňujícímu podání dovolatele ze dne 15. 2. 2016, podanému po uplynutí této lhůty, Nejvyšší soud přihlédnout nemohl. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení v tomto ohledu (srov. větu první ), neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v příslušné jeho části.

Nejvyšší soud proto dovolání podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 8. 2016

JUDr. Pavel Příhodapředseda senátu