Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1239/2016

26 Cdo 1239/2016

U S N E S E N Í

Stavebního bytového družstva POKROK

1/ K. B.,

zastoupenému JUDr. Irenou Malcovou, advokátkou se sídlem v Praze 8 – Troji, Mazurská 846/2d, a

2/ J. B.

, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2015, č. j. -150, ve spojení s usnesením ze dne 10. února 2016, č. j. -171, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám Mgr. Miroslava Krutiny, advokáta se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská 423/27, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. V poměru mezi žalobcem a žalovanou

nemá

žádný z těchto účastníků

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. června 2015, č. j. -99, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizenou předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku

„jednotku č. 1141/1, o velikosti 3+1, v 1. podlaží budovy, v k. ú. K.“

(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. listopadu 2015, č. j. -150, ve spojení s usnesením ze dne 10. února 2016, č. j. -171, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující skutková zjištění. Rozhodnutím představenstva žalobce (Stavebního bytového družstva POKROK – dále jen „družstvo“) ze dne 28. srpna 2013 (dále jen „rozhodnutí z 28. srpna 2013“) byli žalovaní (společní členové družstva a nájemci předmětného /družstevního/ bytu) vyloučeni z družstva z důvodu neplacení nájemného a záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu poté, co dlužné nájemné (v širším smyslu) neuhradili ani přes výstrahu představenstva, která jim byla zaslána dne 29. května 2013. Rozhodnutí z 28. srpna 2013 jim bylo doručováno na adresu předmětného bytu formou doporučených zásilek určených do vlastních rukou, přičemž dne 2. září 2013 byla do jejich (společné) poštovní schránky vhozena oznámení o jejich uložení na poště s výzvami k jejich vyzvednutí. Obě oznámení z poštovní schránky vyndala žalovaná, svoji zásilku si dne 17. září 2013 na poště vyzvedla, avšak oznámení určené žalovanému před ním zatajila. Zásilka adresovaná žalovanému byla pak následujícího dne vrácena družstvu jako nevyzvednutá. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že byť si žalovaný – na rozdíl od žalované – zásilku obsahující rozhodnutí z 28. srpna 2013 na poště nevyzvedl a tudíž byla jako nevyzvednutá vrácena družstvu, do jeho dispoziční sféry se dostala již dne 2. září 2013, kdy na základě oznámení o jejím uložení, které mu bylo vhozeno do poštovní schránky, objektivně nabyl možnost si ji vyzvednout na poště a seznámit se tak s jejím obsahem; přitom je nerozhodná okolnost, že žalovaná dotčené oznámení bez jeho vědomí z poštovní schránky vyndala a před ním zatajila. Ve vztahu k oběma byla tedy splněna povinnost družstva doručit členu rozhodnutí o vyloučení z družstva do vlastních rukou, jak vyžadoval čl. 13 odst. 2 Stanov družstva ze dne 24. listopadu 2012 (dále jen „Stanovy“), neboť tato povinnost se podle čl. 99 odst. 4 Stanov považovala za splněnou mimo jiné i tehdy, jestliže člen svým jednáním doručení písemnosti zmařil (zde tím, že si zásilku nevyzvedl v úložní době na poště). Uzavřel, že jestliže pak žádný z nich nepodal proti rozhodnutí z 28. srpna 2013 odvolání k členské schůzi (resp. v tomto případě ke shromáždění delegátů – viz čl. 13 odst. 3 Stanov) do tří měsíců od jeho doručení (žalovaný podal proti citovanému rozhodnutí tzv. „námitky“, avšak teprve dne 16. září 2014), zaniklo marným uplynutím uvedené lhůty jejich členství v družstvu i nájem předmětného bytu ( , obchodní zákoník, ve znění účinném v době doručování rozhodnutí z 28. srpna 2013 /dále jen „obch. zák.“/, a , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 /dále jen „obč. zák.“/). K námitce, že žalovanému nebyla do vlastních rukou doručena výstraha o porušování členských povinností, která musela podle a 5 Stanov předcházet rozhodnutí o vyloučení z družstva, dodal, že okolnost, zda rozhodnutí o vyloučení předcházelo řádné doručení dané výstrahy, není v souzené věci právně relevantní, neboť v řízení o žalobě na vyklizení družstevního bytu není soud oprávněn zkoumat, zda bylo vyloučení člena z družstva platné. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobce – prostřednictvím svého advokáta – písemně vyjádřil. Již na tomto místě dovolací soud zdůrazňuje, že v řízení o vyklizení manželů po zániku jejich práva společného nájmu bytu, v němž mají manželé postavení nerozlučných společníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1edna 2013, sp. zn. ), platí, že podal-li dovolání jeden z nerozlučných společníků (ve lhůtě stanovené v ), vztahuje se dovolání na všechny společníky, účastníkem dovolacího řízení je tak i žalovaná, byť dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nepodala.

Dovolací soud dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin je dovolání zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “).

Jde-li o vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), pak k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části), aniž by z dovolání (z jeho celkového obsahu) bylo zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. )

.

V daném případě z obsahu dovolání ( ) vyplývá, že dovolatel nesouhlasil mimo jiné s právním názorem, že v souzené věci není právně relevantní okolnost, zda rozhodnutí o jeho vyloučení z družstva předcházelo řádné doručení výstrahy o porušování členských povinností. Ve vztahu k takto nastolené otázce (otázce, zda v řízení o žalobě na vyklizení družstevního bytu přísluší soudu přezkoumávat, zda byla splněna podmínka pro vyloučení člena z družstva v podobě řádného doručení předchozí výstrahy o porušování členských povinností) však nespecifikoval, které z hledisek uvedených v ustanovení považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V uvedených souvislostech nelze ztratit ze zřetele, že rozhodnutím představenstva o vyloučení z družstva nekončí účast člena v družstvu. Členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání) teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím lhůty k podání odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. ledna 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva je tedy způsobilé přivodit zánik členství v družstvu pouze za předpokladu, že člen družstva proti němu nepodá odvolání k členské schůzi (shromáždění delegátů) do tří měsíců ode dne, kdy se dozvěděl nebo mohl dozvědět o rozhodnutí o vyloučení (§ 231 odst. 4 obch. zák.).

Ve vztahu k požadavku na vyrozumění člena stran rozhodnutí o jeho vyloučení z družstva je zapotřebí připomenout, že Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice ( obč. zák.). Slovním spojením „dostane do sféry jeho dispozice“ je třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 15. ledna 2004, sp. zn. , z 29. června 2004, sp. zn. , a z 16. března 2005, sp. zn. ). V případě, že jednostranný hmotněprávní úkon je doručován prostřednictvím držitele poštovní licence, má pak adresát objektivní příležitost seznámit se s jeho obsahem, zdržuje-li se v místě, kde je mu doručováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. dubna 2013, sp. zn. ). Protože obchodní zákoník nestanoví pro rozhodnutí představenstva o vyloučení člena z družstva podle obch. zák. co do jeho hmotněprávních účinků jiný právní režim, než je obsažen v (v obč. zák.) jako (soukromo)právním předpisu obecné povahy (viz obch. zák.), není důvod bránit se tomu, aby se shora uvedený výklad vztahoval i na ně. Uvedené přitom v plném rozsahu platí též v poměrech souzené věci a nic na tom nemění, že Stanovy obsahovaly některá zvláštní pravidla pro doručování písemností družstvem. Tato pravidla totiž nebyla v logickém rozporu s tím, jak je teorie dojití, z níž vychází soukromé právo, tradičně chápána v právní teorii i soudní praxi; spíše ji v určitých směrech rozvíjela či doplňovala.

Napadené rozhodnutí je založeno rovněž na (předběžném) právním názoru, že na základě oznámení pošty o uložení zásilky, jež bylo vhozeno do dovolatelovy poštovní schránky dne 2. září 2013, měl objektivní příležitost seznámit se s rozhodnutím z 28. srpna 2013 dříve, než se zásilka obsahující toto rozhodnutí vrátila jako nevyzvednutá zpět. Proti tomuto názoru dovolatel brojil konstatováním, že jsou zde okolnosti, které vzniku této příležitosti objektivně bránily. Takovému argumentu – jde-li o celou úložní dobu zásilky – však nelze přisvědčit. Předně je dovolací soud toho názoru, že v uvedených souvislostech nemůže být právně významná otázka, jaký osud stihl oznámení o uložení zásilky poté, co jej doručovatel vhodil do poštovní schránky adresáta. Je tomu tak proto, že riziko, že v dispoziční sféře adresáta dodatečně nastane okolnost, která mu zabrání seznámit se s obsahem zásilky (např. poštovní schránka bude vykradena), jde k jeho tíži. Okolnost, že žalovaná bez vědomí dovolatele vyndala jemu určené oznámení ze společné poštovní schránky a před ním ho zatajila, je tedy pro posouzení, zda na základě tohoto oznámení nabyl objektivní příležitost seznámit se s obsahem doručované zásilky, skutečně nerozhodná, jak správně dovodil odvolací soud. Naproti tomu však lze souhlasit s dovolatelovou úvahou, že po něm není možno spravedlivě požadovat, aby se každý den během své pracovní doby vracel domů ověřovat, zda mu do schránky nebylo vhozeno oznámení o uložení zásilky obsahující hmotněprávní úkon, od jehož doručení se odvíjí určitá lhůta. Okolnost, že byl v rozhodné době zaměstnán v pracovním poměru s pracovní dobou od 8.30 do 18.00 hod. (jak uvedl již ve své účastnické výpovědi při jednání před soudem prvního stupně dne 23. dubna 2015), tedy mohla založit překážku vylučující pro něj možnost seznámit se s doručovanou zásilkou, avšak pouze tehdy, jestliže mu bránila v návratu do místa, kam mu byla zásilka doručována, před skončením otevíracích hodin pošty. I v takovém případě by ovšem uvedená okolnost vylučovala příležitost vyzvednout si zásilku na poště pouze v ten den, kdy mu bylo vhozeno oznámení o jejím uložení do poštovní schránky (tj. v pondělí 2. září 2013); nejpozději následujícího (pracovního) dne již – objektivně posuzováno – příležitost tak učinit měl (k obsahově shodnému závěru dospěl rovněž Ústavní soud v nálezu z 1. října 2013, sp. zn. ). Jiný závěr zde přijmout nelze, neboť by nutně vedl ke zjevně absurdnímu důsledku, že dovolateli nebylo možné ve sledovaném období účinně doručovat hmotněprávní úkony do místa jeho bydliště jen proto, že byl zaměstnán v pracovním poměru s určitou pracovní dobou. Zbývá dodat, že na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani dovolatelův odkaz na nález Ústavního soudu z 6. února 2008, sp. zn. . Je tomu tak proto, že citovaný nález nemá pro řešení dovolatelem nastolených právních otázek žádnou vypovídací hodnotu (netýká se problematiky účinnosti hmotněprávních úkonů činěných mezi nepřítomnými osobami v režimu ).

S přihlédnutím k uvedenému lze konstatovat, že rozhodnutí z 28. srpna 2013 bylo dovolateli (účinně) doručeno nejpozději v úterý dne 3. září 2013, kdy na základě oznámení o uložení zásilky obsahující toto rozhodnutí objektivně nabyl možnost si dotčenou zásilku vyzvednout na poště a seznámit se tak s jejím obsahem. Pak ovšem není namístě úvaha, že doručení (dojití) citovaného rozhodnutí zmařil, jak mylně uvedl odvolací soud. Zbývá dodat, že došla-li zásilka obsahující rozhodnutí z 28. srpna 2013 do dovolatelovy dispoziční sféry, lze považovat za splněnou povinnost družstva doručit mu rozhodnutí o vyloučení do vlastních rukou, jak vyžadoval čl. 13 odst. 2 Stanov, a to i přes to, že toto rozhodnutí se mu fakticky „do rukou“ nedostalo. Z úpravy doručování písemností obsažené ve Stanovách (viz zejména čl. 99 odst. 4 písm. b/ Stanov) totiž nevyplývá, že by jí družstvo sledovalo odklonit se od teorie dojití směrem k podmínění účinnosti doručovaného právního úkonu tím, že se člen družstva skutečně seznámí s jeho obsahem.

Lze uzavřít, že odvolací soud se od shora citované judikatury v konečném důsledku neodchýlil, jestliže na zjištěném skutkovém základě dovodil, že na podkladě oznámení pošty o uložení zásilky, jež bylo vhozeno do dovolatelovy poštovní schránky dne 2. září 2013, měl dovolatel objektivní příležitost seznámit se s rozhodnutím z 28. srpna 2013 dříve, než se zásilka obsahující toto rozhodnutí vrátila jako nevyzvednutá zpět. Podal-li přitom proti citovanému rozhodnutí „námitky“ (odvolání) k členské schůzi (shromáždění delegátů) teprve dne 16. září 2014, neškodí celkovému závěru o důvodnosti uplatněného nároku na vyklizení bytu, že uvedenou příležitost nabyl patrně až dne 3. září 2013, a nikoli již předchozího dne, jak uvažoval odvolací soud.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 1. července 2016

JUDr. Miroslav Ferákpředseda senátu