Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2813/2012

26

Cdo 2813/2012

ROZSUDEK

města Uherský Brod

, se sídlem Uherský Brod, Masarykovo nám. 100, proti žalovaným

1) J. B.

, a

2) L. B.

, bytem tamtéž, zastoupené Mgr. Radimem Němečkem, advokátem se sídlem Uherské Hradiště, Kollárova 447, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. , o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2012, č. j. -210, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2012, č. j. -210,

se zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 9. 2011, č.j. -185 (poté, co jeho rozsudek ze dne 17. 10. 2007, č.j. -55, a jej měnící rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 21. 9. 2009, č.j. -84, byly k dovolání 2. žalované zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 4 2011, č.j. -112, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), uložil žalovaným povinnost vyklidit byt č. 12 s příslušenstvím, ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. 1407, ulice V. v U. do 15-ti dnů od zajištění náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání 2. žalované Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 4. 2012, č.j. -210, výrokem I. rozhodl tak, že „rozsudek soudu I. stupně se v odvoláním napadené části ve vztahu mezi žalobcem a 2) žalovanou Lenkou Brabcovou mění tak, že žalovaná je povinna vyklidit byt č. 12 s příslušenstvím, ve 3. nadzemním podlaží - patře domu č. p. 1407, ulice V. v U. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) do 15-ti dnů od právní moci rozsudku po zajištění přístřeší“, výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovanou a výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vycházel ve shodě se soudem prvního stupně ze závěru, že žalovaným zaniklo ke dni 31. 1. 2007 právo společného nájmu předmětného bytu uplynutím výpovědní lhůty, na základě výpovědi z nájmu bytu, dané jim žalobcem z důvodu podle ve znění účinném do 31. 10. 2011 (dále jen „obč.zák.“). Od 1. 2. 2007 užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu a žalobce se právem domáhá ochrany svého vlastnického práva žalobou na jeho vyklizení. Zatímco soud prvního stupně vázal vyklizení žalovaných podle věty druhé obč.zák. na zajištění náhradního ubytování (s odůvodněním, že jde o rodinu s nezletilými dětmi, přičemž jedno z nich potřebuje zvláštní péči), odvolací soud neshledal důvody pro aplikaci uvedeného ustanovení. Dospěl k závěru, že za situace, kdy žalovaní – přes probíhající soudní řízení – pokračují v dlouhodobém neplacení nájemného, takže původní dlužná částka 10.835,50 Kč, pro jejíž nezaplacení jim byla dána výpověď z nájmu bytu, vzrostla ke dni jednání odvolacího soudu na částku 141.091,- Kč, nelze na jejich straně shledat důvody zvláštního zřetele hodné, jež jsou (vedle existence rodiny s nezletilými dětmi) druhou, kumulativně danou podmínkou pro přiznání vyšší formy bytové náhrady, než je přístřeší. Poukázal přitom na právní názory vyjádřené ve shora citovaném zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu a konstatoval, že samotná nepříznivá finanční situace žalovaných nemůže být sama o sobě důvodem pro aplikaci ustanovení věty druhé obč.zák. S odkazem na to, že odvolání podala toliko 2. žalovaná, změnil rozsudek soudu prvního stupně „v odvoláním napadené části“ tak, že je povinna předmětný byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala 2. žalovaná dovolání, jehož přípustností se nezabývala a odůvodnila je nesprávným právním posouzením věci. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že nesplňuje podmínky uvedené v ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč.zák., podrobně rozvádí rodinné a sociální poměry své rodiny a vyjadřuje názor, že jí měla být přiznána bytová náhrada ve formě náhradního bytu. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. dubna 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), dospěl k závěru, že je přípustné podle , neboť směřuje proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o bytové náhradě, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod R 28/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje na výrok, jímž byla 2. žalované uložena povinnost vyklidit předmětný byt do 15 dnů od zajištění přístřeší; ostatně dovolatelka proti výroku o vyklizení nebrojí. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku, i když z pohledu ustanovení jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp.zn. , uveřejněné pod R 27/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).Podle ustanovení je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a ; existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává. Jinak je tomu ohledně tzv. jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), k nimž dovolací soud přihlíží, i když nebyly dovoláním uplatněny. V projednávané věci odvolací soud přezkoumal – na základě odvolání podaného druhou žalovanou – rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti obou žalovaných k vyklizení předmětného bytu po zajištění bytové náhrady, toliko ve vztahu k odvolatelce (druhé žalované) a pouze ve vztahu k ní tento rozsudek změnil ve výroku o bytové náhradě. V konečném důsledku tak zůstala povinnost prvého žalovaného k vyklizení bytu vázána na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního ubytování, zatímco povinnost druhé žalované byla vázána na zajištění přístřeší; žalovaným se tak v podstatě dostalo dvou bytových náhrad. Pro posouzení správnosti tohoto postupu odvolacího soudu, je významné, zda předmětem odvolacího řízení byla věc, v níž každý z více účastníků, kteří vystupují na jedné straně, jedná sám za sebe a v níž se odvolání týká jen práv odvolatele, nebo věc, v níž podáním odvolání jen jedním z účastníků je dotčeno rozhodnutí odvolacího soudu i ve vztahu k ostatním (dalším) účastníkům řízení, kteří vystupují na jedné straně (srov. , ). V posléze uvedeném případě totiž zákon – na rozdíl od věcí, v nichž každý z více účastníků, kteří vystupují na jedné straně, jedná jen sám za sebe ( o.s..ř.) – odvolacímu soudu umožňuje (a současně také přikazuje), aby věc přezkoumal nejen z pohledu účastníka, který odvolání podal, ale i se zřetelem k právům ostatních (dalších) účastníků, kteří vystupují na jedné straně a kteří sice odvolání nepodali, ale vůči nimž bylo rozhodnutí soudu odvoláním dotčeno. V případě nerozlučného společenství ( ) jsou práva a povinnosti účastníků, o něž v řízení jde, nedílné povahy a účinek rozhodnutí se musí vztahovat na všechny společníky, kteří vystupují na jedné straně; ohledně všech společníků lze vydat jediné rozhodnutí, a to pro všechny buď příznivé nebo nepříznivé. Z obsahu spisu se podává, že žalovaným svědčilo k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely, jež zaniklo (ve vztahu k oběma) na základě výpovědi pronajímatele uplynutím výpovědní lhůty. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. , uveřejněném pod č. 55 v časopise Soudní judikatura 7/1997 (srov. dále např. rozsudek ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod R 79/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost proti tomu rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 18. 2. 2003 sp. zn. ), vyjádřil právní názor, od něhož nemá důvodu odchýlit se ani v projednávané věci, že právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nedílně. Tato nedílnost se projevuje i v tom, že ve sporech s jinými osobami, týkajících se výkonu práva společného nájmu bytu, mají manželé jako společní nájemci v řízení postavení tzv. nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp.zn. , uveřejněné pod C 2253 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V rozsudku ze dne 22. 11. 2007, sp.zn. , uveřejněném pod C 5815 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Nejvyšší soud dovodil, že manželé jako společní nájemci (vlastníci) bytu, mají postavení nerozlučných společníků ve smyslu i v řízení o žalobě na splnění povinnosti strpět výkon práva (třetí osoby) v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady. Od uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvodu odchýlit se ani v projednávané věci a zastává názor, že se uplatní i v řízení o vyklizení manželů po zániku jejich práva společného nájmu bytu manžely, kteří nejsou povinni předmětný byt vyklidit, dokud pro ně nebude zajištěna odpovídající bytová náhrada, přičemž mají nárok jen na jednu bytovou náhradu (srov. obč.zák.). Protože odvolací soud takto nepostupoval (nepovažoval žalované za nerozdílné společníky - ) a protože rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal jen ve vztahu ke druhé žalované, zatížil tím odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ); dovolací soud k této vadě přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání ( věta druhá ). Vzhledem k existenci uvedené vady řízení bylo předčasné zabývat se dalším uplatněným dovolacím důvodem podle ; ostatně v tomto směru lze odkázat na závěry ustálené soudní praxe vyjádřené ve shora citovaném zrušujícím rozsudku dovolacího soudu. Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (a to jako celek – viz závěry shora) a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( část věty za středníkem, věta první ). Právní názor dovolacího soudu je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího ( věta druhá a třetí ).Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.V Brně dne 23. ledna 2013Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.předsedkyně senátu