Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2796/2016

32 Cdo 2796/2016

U S N E S E N Í

JUDr. Pavla Novického

identifikační číslo osoby 48027481, proti žalované

Quantum Prague, s. r. o.

, se sídlem v Praze 1, Lazarská 3, identifikační číslo osoby 25653270, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o zaplacení částky 1 535 046 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016, č. j. -333, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Původní žalobkyně společnost AST - Česká stavební, s. r. o. (dále jen „úpadkyně“) se v řízení domáhala zaplacení částky 1 950 000 Kč s 10% úrokem z prodlení, kterou žalovaná neoprávněně čerpala z titulu bankovní záruky poskytnuté bankou Creditanstalt a. s. k zajištění splnění závazků úpadkyně jako zhotovitelky ze dvou smluv o dílo uzavřených mezi úpadkyní a žalovanou.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2007, č. j. -174 (v pořadí druhým ve věci), žalobu zamítl (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované částku 238 059,50 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že záruční vady díla nebyly úpadkyní odstraněny a v době výzvy k plnění z bankovní záruky stále existovaly. Žalovaná bankovní záruku čerpala v souladu s ustanoveními a , obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), přičemž výše čerpané bankovní záruky je „více než přiměřená“ s ohledem na výši nákladů potřebných na odstranění vad díla. Žaloba o její vrácení je proto nedůvodná.

Vrchní soud v Praze o odvolání žalobce rozhodl poprvé rozsudkem ze dne 9. 7. 2009, č. j. -213, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a žalované uložil zaplatit žalobci částku 1 535 046 Kč s příslušenstvím, co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 414 954 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. , který je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že odvolací soud se nezabýval otázkou, jaký je právní titul žalobou uplatněného nároku, nezabýval se obsahem bankovní záruky, podmínkami vyplacení bankovní záruky a dalšími otázkami rozhodnými pro právní posouzení věci. Dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že neuvedl, jakými úvahami se řídil při právním posouzení věci a podle které hmotněprávní normy o nároku rozhodl.

Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 12. 6. 2012, č. j. -253, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 3. 2013, č. j. -299, opět změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku ve věci samé ohledně částky 1 535 046 Kč s příslušenstvím a žalované uložil zaplatit žalobci tuto částku spolu s 10% úrokem z prodlení od 8. 2. 2001 do zaplacení a výrok o nákladech řízení změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Odvolací soud uzavřel, že důvodem čerpání bankovní záruky bylo tvrzené neodstranění vad díla uplatněných v záruční době v požadovaném rozsahu a termínech. Deklarace nesplněných závazků úpadkyně neodpovídala skutečnosti a podle ustanovení § 321 odst. 4 obch. zák. je žalovaná povinna neoprávněně přijaté plnění vrátit, přičemž není rozhodné, zda plnění poskytnuté bankou bylo následně úpadkyní bance uhrazeno.

Odvolací soud z těchto důvodů rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě co do částky 1 535 046 Kč s příslušenstvím vyhověl.

K návrhu žalované Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2013, č. j. -306, odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu a následně k dovolání žalované rozsudek odvolacího soudu zrušil rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. , pro neúplné a tím i nesprávné právní posouzení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením poté, kdy žalobce vzal žalobu o zaplacení částky 1 535 046 Kč zpět, přes nesouhlas žalované se zpětvzetím žaloby zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 5. 2007, č. j. -174, v zamítavém výroku I. ohledně částky 1 535 046 Kč s příslušenstvím a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), dále rozhodl o nákladech „předchozího dovolacího řízení a tohoto odvolacího řízení“ (druhý výrok).

Odvolací soud uvedl, že žalobce vzal při jednání o odvolání konaném dne 22. 3. 2016 žalobu (v odpovídajícím rozsahu) zpět. Ačkoli žalovaná se zpětvzetím žaloby nesouhlasila, je namístě postup podle ustanovení (dále též jen „ “), tj. zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení, když žalovaná neuvedla žádné vážné důvody, pro něž by řízení zastaveno být nemělo. S odkazem na závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. (dále jen „rozsudek velkého senátu“), odvolací soud uzavřel, že splněním dluh zaniká, není přitom rozhodné, zda bylo plněno dobrovolně či na základě vykonávacího řízení. Žalovaná na základě předchozího přisuzujícího rozsudku odvolacího soudu plnila, když žalobci přiznaná částka byla uhrazena na účet soudního exekutora a odtud vyplacena do majetkové podstaty úpadkyně k 29. 11. 2012.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž odkázala na ustanovení Splnění předpokladů přípustnosti spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, než v rozsudku velkého senátu. Dovolatelka poukazuje na skutečnost, že nyní nastává „poměrně absurdní situace, kdy v zásadě rozhodnutí dovolacího soudu nemá ve věci podstatný význam“. Podle rozsudku velkého senátu úhrada povinného na vykonatelný rozsudek vždy představuje zánik žalovaného závazku jeho splněním, a to i v případě, kdy povinný výslovně plní toliko na vykonatelné soudní rozhodnutí, se kterým nesouhlasí a proti kterému podává dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Výklad procesních pravidel dovolacím soudem završený v rozsudku velkého senátu dovolatelka považuje za nesprávný a měl by být změněn. Podle tohoto výkladu žalovaný dokonce ani nemůže se zpětvzetím nesouhlasit tak, aby řízení nemohlo být zastaveno, neboť nesouhlas není výkladem dovolacího soudu považován za relevantní v situaci, kdy by soud i po nesouhlasu rozhodl sám o zastavení řízení.

Výklad dovolacího soudu by měl být podle názoru dovolatelky změněn tak, že plnění žalovaného na základě vykonatelného rozsudku bez dalšího nepředstavuje pro další průběh soudního sporu zánik dluhu jeho splněním. Poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. , dostupné stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná na www.usoud.cz, s nímž je navrhovaná změna výkladu dovolacího soudu v souladu.

Pro úplnost uvádí, že nyní na základě usnesení o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby nebude mít ani insolvenční správce jako žalobce postaveno na jisto, zda plnění, které do majetkové podstaty přijal a jehož právní důvod nyní odpadl, do majetkové podstaty patří či nikoli. Insolvenční správce není oprávněn přijímat do majetkové podstaty věc, jež do podstaty nenáleží.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k přezkumu otázku, zda plnění žalovaného podle vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen v řízení o mimořádném opravném prostředku, představuje bez dalšího pro další průběh soudního sporu zánik dluhu jeho splněním, který vede k možnosti zpětvzetí žaloby, resp. rozhodnutí o jejím zamítnutí.

V rozsudku velkého senátu, od něhož by se měl Nejvyšší soud podle názoru dovolatelky odklonit, Nejvyšší soud dovodil, že pokud žalovaný - ať již dobrovolně nebo ve vykonávacím řízení - splní na základě pravomocného rozsudku uloženou povinnost, pak v případě, že tato povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, zaniká splněním. Jestliže neexistovala, získává žalobce na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení, jež podle názoru velkého senátu vzniká okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Na hmotněprávních vztazích mezi účastníky nic nemění ani to, že žalobce poté, co pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno, vezme žalobu zpět, ani to, že v řízení pokračuje. Z rozsudku velkého senátu zároveň vyplývá, že žalobce poté, co mu žalovaný (na základě zrušeného rozhodnutí) poskytl plnění, musí být v řízení o zaplacení této (již zaplacené) částky neúspěšný.

Rozhodnutími velkého senátu jsou tříčlenné senáty Nejvyššího soudu vázány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. , nebo stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 1/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a bez opětovného předložení věci velkému senátu se od nich nemohou odchýlit, aniž by se dopustily porušení práva účastníků na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 d (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. , ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. , a ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. ).

Předložení věci velkému senátu podle ustanovení , o soudech a soudcích, k opakovanému uvážení a případné revizi přijatého řešení dané otázky by pak postrádalo smyslu, neboť dovolatelka nenabízí žádné nové argumenty, které by velký senát ve svém rozhodnutí nevzal v úvahu. Důvod k takovému postupu Nejvyšší soud neshledává ani v odkazu dovolatelky na rozhodnutí Ústavního soudu. V usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. , se Nejvyšší soud zabýval ve vazbě na rozsudek velkého senátu a na usnesení ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. , stejnou otázkou, kterou předložila dovolatelka v projednávané věci, přičemž ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. (na které poukazuje dovolatelka), jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Zdůraznil, že Nejvyšší soud musel řešení přijaté velkým senátem s ohledem na jeho sjednocující funkci respektovat, a poukázal na to, že „dominantní judikaturní linii“ završenou rozhodnutím velkého senátu jako ústavně konformní aproboval již v usnesení ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. . Usnesením sp. zn. pak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. , založenému na závěrech usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. , v nichž je vyjádřen týž názor jako v usnesení sp. zn. . Též ústavní stížnost proti zmíněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , Ústavní soud odmítl, a to usnesením ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. . Pro úplnost lze zmínit, že již usnesením ze dne 7. 11. 2011, sp. zn. , Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. , opírající se právě o závěry usnesení sp. zn. .

Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 8. 2016

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu