Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 932/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) J. Ch., b) J. J., c) M. J., všech bytem v H. 5, d) J. K., e) L. K., oběma bytem v H., všech zastoupených JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, proti žalovaným 1) J. B., 2) M. B., oběma bytem v H., zastoupeným JUDr. Boženou Hokeovou, advokátkou se sídlem v Praze, Doudlebská 1046/8, o vyklizení pozemku a odstranění drobné stavby, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2012, č. j. -737, takto: Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Benešově (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. prosince 2007, č. j. -415, ve znění opravného usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. prosince 2009, č. j. -485, ve výroku I. žalobu na vyklizení předmětného pozemku a odstranění drobné stavby a stavby hráze vodní plochy zamítl. Ve výrocích II. a III. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci jsou mimo jiné spoluvlastníky předmětného pozemku a žalovaní jsou spoluvlastníky pozemků v katastrálním území a obci H. Na pozemku je zřízen rybník. Na žádost žalobců bylo provedeno měření, na základě kterého byla zjištěna skutečná vlastnická hranice pozemku, nicméně žalovaní s jejím průběhem nesouhlasili. Ze znaleckého posudku soud prvního stupně zjistil, že žalovaní užívají část předmětného pozemku, a to těleso hráze rybníka, vlastní rybník a dále část předmětného pozemku, na kterém mají žalovaní zahradu. Soud prvního stupně také zjistil, že mezi právními předchůdci účastníků řízení byla uzavřena písemná smlouva, která řešila nejen užívání sousedních pozemků, ale zároveň v ní bylo stanoveno, komu patří a kam sahají sousední pozemky.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní části předmětného pozemku žalobců vydrželi. Zohlednil přitom poměr výměry žalovanými užívané části pozemku ve vztahu k celkové výměře pozemku. Uvedl, že žalobu by bylo třeba zamítnout i v případě, že by žalovaní části předmětného pozemku nevydrželi, neboť podle názoru soudu prvního stupně byla žaloba podána v rozporu s dobrými mravy, když žalobci až do roku 1996 neučinili ničeho na ochranu a prosazení svého vlastnického práva.

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 16. června 2010, č. j. –581, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení zrušil v „zamítavé části výroku I. ohledně povinnosti žalovaných, aby společně a nerozdílně odstranili na svůj náklad z pozemkové parcely č. 922, k. ú. a obec H., stavbu hráze vodní plochy v rozsahu vymezeném body 54, 136, až 32, 98, 43, 68, 67, 66, 65, 64 zakreslenými ve vytyčovacím náčrtu – příloha č. 7.1 znaleckého posudku č. 9/2003, ve znění znaleckého posudku č. 39/2005 znalkyně z oboru geodézie a kartografie Ing. E. S. P., ve lhůtě 30-ti dnů od právní moci rozsudku, dále ve výroku III. o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve výroku III. o nákladech státu“, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I. rozsudku), rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v zamítavé části výroku I. ohledně vyklizení a odstranění oplocení změnil tak, že „žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně vyklidit část pozemkové parcely č. 922, k. ú. a obec H., zapsané na LV vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, vymezené ve vytyčovacím náčrtu – přílohy č. 7.1 znaleckého posudku č. 9/2003 ve znění znaleckého posudku č. 39/2005 znalkyně z oboru geodézie a kartografie, vyhotovených znalkyní Ing. E. S.,, P., jednak body č. 43, 103, 99, 136 – 30, a dále vymezené body č. 100, 55, 54, 136 – 33 s tím, že tato příloha je součástí výroku rozsudku a dále, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně odstranit z pozemkové parcely č. 922, k. ú. a obec H., stavbu oplocení, vymezenou body 43, 103, 99, zakreslenými v uvedeném vytyčovacím náčrtu – přílohy č. 7.1 znaleckého posudku znalkyně Ing. E. S. č 9/2003 ve znění znaleckého posudku č. 39/2005, to vše ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku“ (výrok II. rozsudku).

Tento rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 16. června 2010, č. j. -581, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, č. j. -650, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců usnesením ze dne 26. března 2012, č. j. -737, následně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil v rozsahu, pokud šlo o vyklizení části předmětného pozemku a odstranění drobné stavby oplocení, neboť žalobci vzali podanou žalobu v tomto rozsahu zpět.

Odvolací soud se vzhledem ke skutečnosti, že žalovaní s částečným zpětvzetím žaloby nesouhlasili, zabýval tím, zda jsou na straně žalovaných vážné důvody, pro které by nemohlo být rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno.

Odvolací soud dospěl k závěru, že takové důvody na straně žalovaných nejsou. Vyšel přitom z toho, že se v dané věci jedná se o sporné řízení. Žalovaní v průběhu řízení navíc převedli k předmětnému pozemku přilehlé pozemky do vlastnictví svého syna P. B. darovací smlouvou, přičemž účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly dne 18. června 2011. Žalovaní tedy nemohou mít zájem na tom, aby řízení skončilo rozhodnutími věci samé. Odvolací soud upozornil, že podle podání žalovaných, ve kterém vyjádřili svůj nesouhlas se zpětvzetím žaloby, je zcela zřejmě hlavním důvodem tohoto nesouhlasu jejich neochota hradit žalobcům náklady řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle (dále jen ,,“). Uplatňují přitom dovolací důvod zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ) a nesprávného právního posouzení věci ( ).

Dovolatelé mají za to, že jsou zde vážné důvody, pro které mělo být v řízení pokračováno. Částečné zpětvzetí žaloby ze strany žalobců považují za výhradně účelové, šikanózní a protiprávní, směřující k tomu, aby bylo žalovaným uloženo hradit náklady 11 let trvajícího řízení. Podle jejich názoru je zcela nepochybné, že došlo k vydržení částí předmětného pozemku. Podání žaloby nezavinili a pokoušeli se dosáhnout smírného vyřešení věci. Rozhodnutím odvolacího soudu byli žalobci na jejich úkor neoprávněně zvýhodněni, ačkoliv sami žalobci trvali na vedení řízení, čímž způsobili neustálé narůstání nákladů řízení. Dovolatelé trvají na existenci právního zájmu na meritorním rozhodnutí ve věci. Očekávali totiž příznivé rozhodnutí ve věci, které bylo podpořeno skutkovými zjištěními i ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Žalobci neoprávněně toto očekávání zmařili, čímž obešli i zrušující rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že i přesto, že již převedli pozemky na svého syna, s nimi odvolací soud jednal dále, ačkoliv již nemohli být pasivně legitimováni. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. března 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Podle ustanovení dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Podle jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (), je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží.

Při úvaze o přípustnosti dovolání vychází dovolací soud ze závěrů formulovaných v odborné literatuře potud, že předpoklad zásadního právního významu dovoláním napadených nemeritorních usnesení odvolacího soudu vypočtených (jen) v a 3 je úpravou obsoletní, neboť zejména rozhodnutí uvedená v , odst. 3 jsou těmi, jimiž jsou účastníci v konečném důsledku zbavováni práva na meritorní projednání věci před soudem (práva na přístup k soudu) – (k tomu srovnej: Drápal, L., Bureš J. a kol. II. až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1904).

Dovolání je tedy podle přípustné, není však důvodné.

Podle – 2 vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení.

Předmětem přezkumu dovolacím soudem je závěr odvolacího soudu, že v dané věci nejsou na straně žalovaných dány vážné důvody, pro které by bylo namístě pokračovat v řízení i přes částečné zpětvzetí žaloby ze strany žalobců.

V projednávané věci je totiž rozhodnutí odvolacího soudu založeno na právním názoru, že důvody, pro něž žalovaný nesouhlasil se zpětvzetím žaloby, nejsou vážnými důvody ve smyslu

Výklad této právní otázky je v soudní praxi ustálen tak, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby má žalovaný v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu ( ) nebo které mohlo být zahájeno i na jeho návrh (například v řízení o vypořádání společného jmění manželů), nebo zejména také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozhodnutí, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. září 1999, sp. zn. , publikvoaném v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 5, str. 180, pod pořadovým č. 54 (přičemž ke shodným závěrům se přihlásil Nejvyšší soud následně např. v usnesení ze dne 29. června 2011, sp. zn. , uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), formuloval závěr, že zastavení řízení na základě zpětvzetí žaloby ve fázi řízení po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně je sice vázáno na souhlas druhého účastníka, avšak zároveň se vyžaduje, aby případný nesouhlas, má-li se stát příčinou nepřipuštění zpětvzetí žaloby soudem, byl podložen vážnými důvody. Zákon blíže nestanoví, co lze za vážné důvody na straně druhého účastníka považovat. S přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu a k povaze uplatňovaného nároku je proto třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném (např. morálním, procesně ekonomickém apod.) zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat návrhem na zahájení řízení a pokračovat ve sporu. V tzv. sporném řízení je tento zájem zpravidla dán, jde-li o řízení, jež mohlo být zahájeno i na návrh žalovaného a jehož výsledkem je rozhodnutí mající povahu tzv. iudicium duplex (např. řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví), nebo tehdy, má-li meritorní rozhodnutí význam pro právní postavení žalované strany. To však platí pouze za předpokladu, že dosud nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků či k dobrovolnému splnění uplatněného nároku žalovaným.

Smyslem občanského soudního řízení ( a 2 ) je především ochrana práv a právem chráněných zájmů účastníků zajišťovaná autoritativními rozhodnutími soudu. Pokud se v řízení, v němž se rozhoduje o uložení povinnosti k požadovanému plnění, zjistí, že toto plnění bylo již poskytnuto, odpadá samotná podstata sporu a rozhodování soudu nemůže vést k předpokládanému účelu; za této situace musí soud žalobu (pokud ji žalobce nevezme zpět) zamítnout bez ohledu na to, nakolik je nebo alespoň byl uplatněný nárok odůvodněn. Vezme-li tedy žalobce svou žalobu zpět proto, že uplatňovaná pohledávka zanikla splněním ze strany dlužníka, ztrácí spor z pohledu obou účastnických stran i z pohledu ustanovení a 2 své opodstatnění a veškeré důvody, které žalovaný uvede ke zdůvodnění svého nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, nemohou být považovány za vážné.

V posuzovaném případě žalovaní podle pravomocného rozsudku odvolacího soudu, který byl později zrušen v dovolacím řízení, splnili povinnost (tímto rozsudkem uloženou), která byla předmětem řízení a jejíhož splnění se žalobci v řízení domáhali. To, že ke splnění této povinnosti došlo, uvádějí v dovolání opakovaně sami dovolatelé. Žalobci za této situace neměli zájem na dalším pokračování sporu a vzali žalobu zpět.

Vzhledem k tomu, že v dané věci byla splněna povinnost, jejíž realizace se žalobci žalobou domáhali, chováním žalovaných (bez ohledu na to, že se tak zjevně stalo na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí odvolacího soudu), nemohl by soud, pokud by pokračoval v řízení, rozhodnout jinak, než zamítnout žalobu právě pro splnění této povinnosti, aniž by zkoumal, zda nárok žalobců byl po právu či nikoliv. Ostatně ani takový závěr soudu, jehož se dovolatelé domáhají (vydržení vlastnického práva k části pozemku parc. č. 922), by se nijak neprojevil ve výroku rozhodnutí. I z toho je zřejmé, že k pokračování řízení (a tedy k vyslovení nesouhlasu se zpětvzetím žaloby) nemají žalovaní vážné důvody.

Za této situace se již dovolací soud nemusel zabývat jednotlivými dovolacími námitkami, jež podle přesvědčení dovolatelů opodstatňují jejich zájem na pokračování řízení, neboť z pohledu výše uvedeného konečný závěr odvolacího soudu promítající se do zastavení řízení, obstojí.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle zamítl.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť jeho rozhodnutí není rozhodnutím, který se řízení ve věci končí, neboť v části věci samé probíhá ještě řízení před nalézacími soudy. V souvislosti s rozhodnutím a zbývající části žaloby bude rozhodnuto i o nákladech řízení vztahujících se k části návrhu, který byl vzat zpět a ohledně kterého bylo řízení zastaveno.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.V Brně dne 16. května 2013Mgr. Michal Králík, Ph. D. předseda senátu