Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 751/2016

23 Cdo 751/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce C. D. T., zastoupeného Mgr. Danielem Rejmanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, U Nadjezdu 1837, proti žalované Z. K., zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova 633/12, o zaplacení 6.182.351,40 Kč, 9.115,17 GBP a 1.816 USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Benešově pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2015, č. j. -649, -649, takto:

O d ů v o d n ě n í :(dle )

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 13. ledna 2015, č. j. -519, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částek 6.182.351,40 Kč, 9.115,17 GBP a 1.816 USD s úroky ve výroku konkrétně určenými (bod I. výroku), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení vůči žalované ve výši 424.407 Kč (bod II. výroku).

Doplňujícím usnesením ze dne 26. června 2015, č. j. -566, Okresní soud v Benešově uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení vůči státu.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení ve výroku pod bodem I. o věci samé a ve výroku pod bodem II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky potvrdil, a ve výroku o nákladech řízení vůči státu změnil tak, že výše těchto nákladů se stanoví částkou 1.757 Kč, a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1.162 Kč (první výrok). Současně soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a o tom, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci ( ). Zároveň žalobce podal návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Jestliže dovolatel předkládá dovolacímu soudu otázku „zda skutečnost, že subjekt fakticky podnikající v oboru zemědělství nesplnil svoji povinnost registrace, zabraňuje označení tohoto subjektu jako podnikatele, a odůvodňuje tedy určení jako věcně příslušných soudů soudy okresní, namísto soudu krajských“, je dovolací soud nucen konstatovat, že tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Dovolatel patrně přehlédl, že odvolací soud se statusovými otázkami týkajícími se označení subjektu jako podnikatele, ani otázkami určení věcné příslušnosti soudů v dané věci nikterak nezabýval. V rozsudku pouze konstatoval, že vzhledem k tomu, že otázka věcné příslušnosti již byla vyřešena pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze, je tímto rozhodnutím odvolací soud včetně účastníků řízení vázán dle Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle 237 , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. ).

Druhou předloženou otázkou, jíž se dovolatel táže „do jaké míry je možné po žalobci spravedlivě požadovat prokázání existence sjednaného důvodu odstoupení od ústně uzavřené smlouvy (a to zejména s ohledem na skutečnost, že existence tohoto ustanovení nebyla ze strany žalované rozporována a existence takového důvodu byla doložena dřívější praxí stran, kdy žalovaná vrátila žalobci investované prostředky ve výši přesahující 6,5 mil Kč)“, dovolatel nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva ve smyslu , při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Naopak svými argumenty vytváří svá vlastní skutková zjištění, která dovolacímu přezkumu podléhat nemohou. Žalobce namítá, že vzhledem k ústní formě smlouvy uzavřené mezi ním a žalovanou, jsou žalobcovy důkazní možnosti značně ztíženy, a při absenci opačných tvrzení protistrany tak měly soudy nižších stupňů brát jeho tvrzení za prokázaná i při úrovni důkazů, jež by se v jiných případech mohla jevit jako nedostatečná. Rovněž ani tyto dovolatelovy argumenty nejsou s to založit přípustnost dovolání, neboť jimi žalobce vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením jím navržených důkazů a domnívá se, že soudy měly být v daném případě k žalobci benevolentnější. Nejvyšší soud v tomto bodě pro úplnost podotýká, že hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. ).

Obdobně třetí dovolatelova otázka „zda je možné rozporovat platnost odstoupení od smlouvy jedné ze stran v situaci, kdy druhá strana platnost předmětného odstoupení nikterak nerozporovala, tedy nevyrozuměla první stranu, že by je považovala za neplatné, a kdy je naopak z jednání obou stran sporu zřejmé, že předmětné odstoupení druhá strana akceptovala a na jeho základě považovala předmětnou smlouvu za zaniklou“ je založena na jiných skutkových zjištěních, než ze kterých vycházel odvolací soud. Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, když se mu nepodařilo odstoupení od smlouvy v řízení dostatečně prokázat. V důsledku toho nebyla naplněna podmínka pro vznik žalobcova nároku z titulu bezdůvodného obohacení dle Odvolací soud konstatoval, že žalobce zároveň nenamítal jiné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat opodstatněnost jeho nároku předtím, než bylo řízení koncentrováno. Jestliže na to konto žalobce ve svém dovolání reaguje výtkou, že, ač se tak nestalo, měl být za dané situace soudem poučen a vyzván k doplnění svých tvrzení dle , a soud se tak dopustil porušení své poučovací povinnosti, namítá jiný než předvídaný dovolací důvod podle Tato námitka tak přípustnost dovolání založit rovněž nemůže.

V doplnění dovolání ze dne 18. března 2016 uvádí dovolatel k posouzení další otázky, které dle jeho názoru nebyly odvolacím soudem správně posouzeny. Avšak ani předložení těchto otázek nemůže založit přípustnost dovolání. První z nich označuje dovolatel jako „legitimita k ukončení smlouvy a požadavek na vrácení plnění v souladu s dobrými mravy.“ Ani v této části dovolání však dovolatel nepředkládá konkrétní otázku hmotného práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a která by proto byla způsobilá k dovolacímu přezkumu. K náležitostem dovolání patří mj. i vymezení důvodu dovolání ( ), tj. z dovolání musí vyplývat, které otázky hmotného či procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud chybně, a proč tyto závěry považuje dovolatel za nesprávné. Tyto části jsou obligatorní náležitostí dovolání. Chybí-li, Nejvyššímu soudu nezbývá, než dovolání odmítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. , dostupným z nalus.usoud.cz). Ani u dalších označených otázek (pod bodem VII. a VIII.) dovolatel nedostál své povinnosti náležitě vymezit dovolací důvod a uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( a 3 ). Z obsahu těchto částí je patrné, že dovolatel namítá nesprávný postup odvolacího soudu. Jak již bylo shora uvedeno, v tomto případě je uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v Otázkami navozenými dovolatelem se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání ( ). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle založit nemůže.

Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání, a proto podle věty první toto dovolání odmítl.

Důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2016JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D. předseda senátu