Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1565/2016

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce P. P., P., proti žalované J. Z., Ch., zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, o 883.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. prosince 2015, č. j. -87, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. 2. 2015, č. j. -43, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení shora zmíněné částky s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Neshledal totiž v žádném ohledu důvodnými tvrzení žalobce o bezdůvodném obohacení žalované. Ačkoliv byla cena ze smlouvy o koupi osobního vozu uzavřené dne 27. 4. 2011, v níž žalovaná vystupovala na straně kupující, uhrazena z účtu žalobce, nelze přitakat jeho domněnce, že tím bylo za žalovanou plněno ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť absentují předpoklady vzniku předvídaného závazkového vztahu. Okresní soud uzavíraje, že si účastníci mezi sebou sjednali smlouvu darovací, vyloučil, že by se žalované dostalo neoprávněného majetkového prospěchu, a žalobu proto zamítl. Nadto poznamenal, že vzhledem ke vznesení námitky promlčení žalovanou by nemohl ani tak žalobě vyhovět, jelikož právo bylo u soudu uplatněno až po uplynutí promlčecí doby podle ustanovení obč. zák.

K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jenž je rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, č. j. -87, v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba co do požadovaného úroku z prodlení za dobu od 7. 4. 2014 do 2. 6. 2014, potvrdil, jinak napadený rozsudek změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 883.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení od 3. 6. 2014 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud se neztotožnil s názorem okresního soudu o existenci darovací smlouvy mezi účastníky, neboť z prokázaných okolností nebylo možné dovodit pojmové znaky takového kontraktu. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce zmíněným způsobem uhradil za žalovanou, co měla po právu plnit sama, přičemž mu bylo vráceno jen tolik, co žalovaná jako podnikatelka obdržela na vratce DPH. Zbylou částku je proto nutné považovat za bezdůvodné obohacení, jež je mu nyní žalovaná dle § 458 odst. 1 obč. zák. povinna vydat. Právo žalobce přitom nelze mít za promlčené, protože dvouletá subjektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 1 obč. zák. počala běžet až dne 7. 4. 2014, tj. okamžikem zániku dohody o společném užívání automobilu, a právo bylo tudíž u soudu uplatněno včas. K řečenému odvolací soud dodává, že neobstála-li by vyslovená úvaha o běhu promlčecí doby, je nutné námitku promlčení shledat rozpornou s dobrými mravy (§ 3 obč. zák.). Krajský soud tedy napadené rozhodnutí změnil tak, jak je uvedeno výše.

Proti rozsudku odvolacího soudu (konkrétně proti jeho části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně) podala dovolání žalovaná, považujíc je za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Dovolatelka je přesvědčena, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem ( ), bylo-li na poměr mezi ní a žalobcem nahlíženo jako na vztah z bezdůvodného obohacení. Trvá přitom na svém mínění o uzavření dohody, již označuje za darovací smlouvu. Odkazy odvolacího soudu na judikaturu soudu Nejvyššího i Ústavního pokládá v dané věci za nepřiléhavé. Dále pak zdůrazňuje, že jednalo-li by se o bezdůvodné obohacení, je z dikce ustanovení obč. zák. zřejmá preference restituce naturální, nikoliv relutární, přednost by tedy mělo mít vydání dotčeného vozidla, a případně až poté odpovídající finanční náhrada. Vzhledem ke shora uvedenému proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, eventuálně aby rozsudek krajského soudu v naznačené části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je podle čl. II. bodu 2 ve spojení s čl. VII. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle může být dovolání podáno pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolání lze shledat přípustným i důvodným podle výše citovaných ustanovení, neboť je možné přisvědčit žalované, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce, jež doposud nebyla dovolacím soudem v obdobném kontextu řešena, přičemž odvolací soud věc nesprávně právně posoudil.

Žalovaná odmítajíc hodnocení jejího poměru se žalobcem jako vztahu z bezdůvodného obohacení, trvá na existenci smluvního ujednání mezi nimi ohledně uhrazení kupní ceny za předmětné vozidlo. Ačkoliv zmíněnou dohodu ve svých tvrzeních nazývá převážně jako smlouvu darovací, formuluje současně i obecnou otázku ve smyslu , zda poskytnutí finančních prostředků na koupi movité věci lze za daných okolností (v tomto směru upozorňuje především na společné soužití se žalobcem a jejich blízký vztah) interpretovat jako plnění za jiného dle obč. zák.

O nesprávné právní posouzení věci ( ) jde dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně zvolenou, chybně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. , a ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. ).

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Dle druhého odstavce citovaného ustanovení je pak bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Dle § 454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.

Krajský soud dospěl v projednávané věci k závěru, že mezi účastníky sporu jde o vztah z bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 454 obč. zák., toliko na podkladě zjištění, že převodem finanční částky z účtu žalobce došlo k zaplacení kupní ceny v žalobě specifikovaného automobilu, jehož vlastníkem se stala žalovaná. Jelikož se v řízení nepodařilo prokázat plnění z darovací smlouvy, kvalifikoval je jako bezdůvodné obohacení, jež musí žalovaná dle § 451 odst. 1 obč. zák. žalobci vydat. Úvahy odvolacího soudu je zde ovšem s ohledem na ostatní skutečnosti zjištěné v nalézacím řízení nutné považovat za poněkud předčasné. Nelze totiž souhlasit s jeho názorem, že nejsou-li naplněny pojmové znaky darovací smlouvy uvedené v § 628 obč. zák., je jediným v úvahu přicházejícím výkladem daných okolností právě vznik bezdůvodného obohacení. Samotný závěr o neexistenci darovací smlouvy nevylučuje sjednání dohody jiné (kupříkladu v rámci nepojmenované smlouvy ve smyslu § 51 obč. zák. či využitím institutu převzetí plnění dle § 534 obč. zák. – k tomu srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. ), na jejímž základě by byla jedna ze stran povinna ve prospěch druhé uhradit kupní cenu věci, jejíž poskytnutí zde představuje dle názoru odvolacího soudu bezdůvodné obohacení (nikoli tedy předání konkrétního automobilu, jak se domnívá žalovaná). Ostatně se jeví chybným ulpívat na označení tvrzeného ujednání žalovanou za darovací smlouvu, neboť právní kvalifikace předestřená stranami sporu není pro soud závazná. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v náhledu, že posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu; účastník nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a ani v případě, že tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. , či ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. ).

Na základě shora vyloženého je zjevné, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na neúplném, a tedy rovněž nesprávném právním posouzení věci, přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by byly naplněny podmínky pro jeho změnu ve smyslu , a proto je podle a odst. 2, věty první, v napadené části výroku I., jakož i v závislém nákladovém výroku, zrušil a věc v naznačeném rozsahu vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.

Odvolací soud je pak dle , věty první, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí. Pakliže by v dalším řízení krajský soud navzdory výše řečenému opětovně dospěl k závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované, neměl by opomenout vzít na zřetel, že obohacený ve smyslu obč. zák. získává majetkový prospěch v okamžiku, kdy zanikl jeho dluh, což má dále význam pro posouzení počátku běhu promlčecí doby podle obč. zák. (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. ). Pokud se ovšem z odůvodnění napadeného rozsudku podávají náznaky uzavření následné dohody mezi stranami sporu o společném užívání zakoupeného automobilu a od toho se odvíjející úvahy o běhu promlčecí doby, je nevyhnutelné, aby byly v novém rozhodnutí takové závěry patřičně odůvodněny a podloženy konkrétními skutkovými zjištěními.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. června 2016 JUDr. Jan E l i á š , Ph.D. předseda senátu