Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 5043/2015

26 Cdo 5043/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně I. H., L., zastoupené JUDr. Kamilem Andree, advokátem se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 22/43, proti žalovaným 1/ P. B. a 2/ Ing. I. B., oběma P., zastoupeným Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Slovenská 539/12, o zaplacení částky 187.764,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. května 2015, č. j. -258, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaní zaplatili částku 187.764,- Kč; částku 135.000,- Kč požadovala z titulu kauce složené žalovaným na základě ujednání obsaženého v nájemní smlouvě ze dne 5. března 2010, kterou s nimi uzavřela ohledně „nebytových prostor – budovy“ (dále jen „budova“) a tam specifikovaných pozemků v katastrálním území N., obec O., část obce O. (dále též jen „Nájemní smlouva“), a částku 52.764,- Kč požadovala jako úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s uzavřením Nájemní smlouvy.

Okresní soud v Prostějově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. prosince 2012, č. j. -216, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku 135.000,- Kč (výrok I.), ohledně zbylé částky žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).

K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 14. května 2015, č. j. -258, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud vyšel z toho, že mezi účastníky je především sporná otázka platnosti Nájemní smlouvy, jíž žalovaní pronajali žalobkyni mimo jiné budovu za účelem provozování ubytovacích služeb a hostinské činnosti. Zatímco soud prvního stupně pokládal Nájemní smlouvu – z důvodů obsažených v rozhodnutích Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. a – za absolutně neplatnou, odvolací soud dovodil, že na její neplatnost nelze usoudit, neboť „účel, k němuž byla předmětná stavba v roce 1987 zkolaudována, není v zásadním rozporu s účelem užívání sjednaným v předmětné nájemní smlouvě, a nejde tak o rozpor s příslušnými ustanoveními stavebního zákona“.

Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti usnesení odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „ “ (srov. čl. II bod 2. ).

Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ( a 3 ) dovolatelka uplatnila rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro právní posouzení věci.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle a 3 dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů ( věta první za středníkem , ).

Soudní praxe byla ustálena v názoru, že byla-li nemovitost pronajata jako celek (jako tomu bylo v projednávaném případě, kdy byla podle nezpochybnitelného skutkového zjištění pronajata budova a čtyři pozemky), režim nájemního vztahu byl podřízen a násl. , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. února 1998, sp. zn. , a z 30. listopadu 1999, sp. zn. , uveřejněné v příloze I/2000 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V ustálené soudní praxi nebylo pochyb ani o tom, že úprava (obecného) nájmu ( a násl. obč. zák.) neobsahovala ustanovení korespondující veřejnoprávnímu pravidlu, že stavby (tj. i budovy) lze užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí (případně v jiných právních aktech určených stavebním zákonem). Norma veřejného práva (obsažená původně v ustanovení , o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/, a posléze v ustanovení větě první , o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném v době uzavření Nájemní smlouvy) neměla proto bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů upravených ustanoveními o obecném nájmu, takže s jejím porušením nebylo možno spojovat soukromoprávní sankce (v podobě absolutní neplatnosti nájemní smlouvy), nýbrž jen sankce veřejnoprávní, o něž však v daném případě nešlo (srov. mutatis mutandis důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. února 2013, sp. zn. , z 18. září 2013, sp. zn. , a z 19. února 2014, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. ). I kdyby tomu tak – čistě teoreticky – nebylo, nelze přehlédnout, že v posuzovaném případě byla nájemní smlouva uzavřena dne 5. března 2010, avšak změnou provedenou s účinností již od 19. října 2005 bylo ze vypuštěno ustanovení ; byť tedy i nadále platilo, že stavby bylo možno užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí, nemělo ustanovení s účinností od 19. října 2005 bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů.

Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je v konečném důsledku výrazem standardní soudní praxe, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace dovolací soud dovolání podle odmítl pro nepřípustnost.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. května 2016JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu