Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 683/2016

30 Cdo 683/2016

U S N E S E N Í

PUMAS, s. r. o.,

České republice – Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 90 625 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, č. j. -113, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 90 625 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 9 375 Kč za období od 26. 10. 2012 do 26. 11. 2012, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení, a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Takto rozhodl odvolací soud o nároku žalobkyně na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která ji měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. . Nesprávný úřední postup soudu spočíval v nedodržení lhůty k rozhodnutí o návrhu na nařízení exekuce podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "ex. řád"), kdy soudní exekutorka podáním došlým soudu dne 11. 8. 2011 požádala o pověření k provedení exekuce, a to na základě návrhu žalobkyně ze dne 2. 8. 2011, a usnesením ze dne 18. 6. 2012, které nabylo právní moci dne 17. 7. 2012, soud exekuci nařídil. Žalobkyně svůj nárok (ve výši 100 000 Kč) uplatnila u žalované, která její žádosti částečně (ve výši 9 375 Kč) vyhověla (v rozsahu částečného plnění žalované vzala žalobkyně žalobu částečně zpět a soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení již dříve zastavil).

Takto soudy rozhodly opakovaně poté, co jejich předchozí zamítavá rozhodnutí ve věci samé byla k dovolání žalobkyně zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na

www.nsoud.cz

), podle kterého „skutečnost, že je rozhodnutí o nařízení soudní exekuce součástí širšího soudního procesu, nevylučuje, aby nedodržení zákonné lhůty pro jeho vydání bylo možno posuzovat ve smyslu věty druhé , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jako nesprávný úřední postup. Dojde-li pak k nesprávnému úřednímu postupu, a v jeho důsledku vznikne oprávněnému konkrétní nemajetková újma, je na místě posoudit i případný nárok oprávněného na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle a 2 . Protože se však nejedná o případ, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle věty druhé a třetí , tj. porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době, odvíjející se od práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chráněného článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), není možno aplikovat ustanovení . Z týchž důvodů není možno postupovat ani podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , neboť to směřuje právě k sjednocení rozhodování v otázkách, jak posoudit celkovou dobu řízení, v němž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu věty druhé a třetí (či věty druhé a třetí) v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jaká kritéria je nutno vzít v úvahu při posouzení přiměřenosti celkové doby řízení, jak postupovat při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu a jak posuzovat výši zadostiučinění v řízeních, která ještě nebyla pravomocně skončena. Za nesprávné je tak nutno považovat nejen převzetí mechanismu výpočtu přiměřeného zadostiučinění z citovaného stanoviska, ale i automatický závěr o vzniku nemajetkové újmy. Stejně jako v ostatních případech rozhodování o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu, tedy nikoli ve vztahu k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, se ani v případě porušení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, kterým se řízení jako celek nekončí, neuplatní vyvratitelná domněnka vzniku újmy…“ V souladu s tímto závěrem pak ve vztahu k dalšímu průběhu řízení Nejvyšší soud konstatoval, že „v dalším řízení je na žalobkyni, aby vylíčila rozhodující skutečnosti o tom, v čem spočívala jí utrpěná nemajetková újma, v čem je její závažnost, a uvedla okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Přitom je možno přihlédnout i k specifickým prvkům nemajetkové újmy právnické osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. ). Současně žalobkyně musí označit důkazy k prokázání svých tvrzení (srov. ). Teprve na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu je možno ve smyslu uzavřít, zda žalobkyni vznikla nemajetková újma a zda je za ní třeba poskytnout zadostiučinění, v jaké formě, příp. v jaké výši.“

Podle závěrů odvolacího soudu v nynějším dovoláním napadeném rozhodnutí byl splněn základní předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu v podobě nesprávného úředního postupu podle věta druhá , k němuž došlo nedodržením zákonné lhůty podle ex. řádu při nařízení exekuce a pověření soudního exekutora jejím provedením. Ve vztahu k otázce, zda v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem vznikla žalobkyni nemajetková újma a zda její intenzita odůvodňovala poskytnutí zadostiučinění v penězích podle a 2 , dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že postačujícím zadostiučiněním je konstatování porušení práva, které bylo poskytnutou částkou 9 375,- Kč konzumováno. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovou i právní argumentací soudu prvního stupně, který k žalobkyní tvrzeným problémům v podobě nejistoty, zda se částku podaří vymoci, a vlivu této skutečnosti na plánování oprav a budoucího rozvoje společnosti uvedl, že újma v tomto ohledu nezasáhla sféru žalobkyně výrazným způsobem. Žalobkyně nebyla v platební neschopnosti, na účtu měla disponibilní zůstatek. Samotným nesprávným úředním postupem se nemohla její finanční situace stát výrazně nejistou. Již při podání návrhu byla srozuměna se špatnou platební morálkou povinného, plánování své budoucnosti tedy nemohla stavět na víře v bezprostřední vymožení přiznané pohledávky. Tomuto závěru odpovídal i fakt, že žalobkyně neměla přehled o vedených exekučních řízení, neměla ani povědomí, jak skončilo předmětné exekuční řízení, a zároveň tvrdila vnímání nedobytnosti dluhů. Objektivní dopady do činnosti žalobkyně v důsledku nesprávného úředního postupu hodnotil soud jako nevýrazné. Naopak je přičetl samotné skladbě obchodních partnerů žalobkyně, s nimiž uzavírala nájemní smlouvy. Z postoje žalobkyně k exekučnímu řízení vyplývá, že předmětná exekuce pro ni neměla zásadní význam. Vnímání nesprávného úředního postupu sdílela jednatelka žalobkyně jako společnice se svým synem, ostatní společníci negativní dopady výrazně nevnímali, o chod společnosti se fakticky nestarali. V případě jednatelky bylo prokázáno, že negativně vnímala zejména problémy s úhradami za služby. Žalobkyně podle soudu prvního stupně tedy nejintenzivněji pociťuje zklamání z nedobytnosti pohledávek, z nesolidnosti obchodních partnerů, již méně vnímá konkrétní okolnosti probíhajících exekučních řízení, když tento závěr podporuje zjištění, že vystupuje v několika dalších řízeních jako oprávněná, avšak nezná počet těchto řízení, neví, zdali jsou již ukončena, nezná ani jejich výsledek, nezná ani stav řízení, v němž byla shledána existence nesprávného úředního postupu. Podle soudu prvního stupně lze jen těžko konstatovat, že žalobkyní tvrzená ztráta víry ve vymahatelnost práva nachází původ právě v nesprávném úředním postupu. Okolnosti tvrzené žalobkyní tedy nemají přímou vazbu na soudem zjištěný nesprávný úřední postup, nýbrž na výběr obchodních partnerů žalobkyně. Újmu způsobenou jejich nekorektností nelze přičítat k tíži žalované. Odvolací soud dále konstatoval, že výrazné překročení lhůty 15 dnů pro nařízení exekuce a pověření exekutora jejím provedením je jistě velmi politováníhodné, současně však v kontextu všech uvedených skutečností zásadně neodůvodňující poskytnutí mimořádně vysokého finančního odškodnění 100 000 Kč žalobkyni jako právnické osobě. Ve vztahu k odvolacím námitkám žalobkyně konstatoval, že se domáhá zadostiučinění ve výši prakticky shodné s částkou, která jí nebyla zaplacena nájemcem. Přiměřenost takového požadavku se pak žalobkyni nepodařilo prokázat ani prostřednictvím výpovědi jednatelky. Funkcí odškodnění imateriální újmy podle není sankce za pochybení v činnosti státních orgánů. Ve vztahu k jednatelce žalobkyně nelze mít za prokázanou tvrzenou ztrátu víry ve vymahatelnost práva v příčinné souvislosti s pochybením exekučního soudu při nařízení exekuce se zpožděním 10 měsíců, neboť chybí základní předpoklad v podobě vědomosti o stavu jednotlivých, a to nejen exekučních řízení, vedených žalobcem prostřednictvím právního zástupce.

Rozsudek odvolacího soudu, podle obsahu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé, napadla žalobkyně dovoláním, když podle dovolatelky napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je v rozhodování dovolacího soudu rozhodována rozdílně, a to konkrétně otázky odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou právnické osobě.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, dovolání jako nepřípustné odmítl.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Má-li být dovolání přípustné podle , protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, je třeba, aby dovolatel označil takovou vzájemně rozpornou judikaturu dovolacího soudu. Dovolatelka žádná taková rozdílná rozhodnutí neoznačuje, ani neuvádí, v čem tato rozpornost spočívá.

Dovolatelka má současně „za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, konkrétně pak nepostupoval v souladu s judikaturou NS ČR, a to zejména s rozhodnutím č. j. ze dne 29. 12. 2010.“ Dovolatelka tedy podle obsahu vymezuje přípustnost dovolání vyřešením relevantní právní otázky odvolacím soudem odchylně od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Dovolaní však není přípustné, neboť napadené rozhodnutí se v řešení právních otázek, na jejichž vyřešení závisí, od ustálené rozhodovací praxe neodchyluje.

Argumentace dovolatelky se převážně míjí s důvody, na kterých spočívá napadené rozhodnutí, s nosnými důvody předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci a konečně i důvody samotné žaloby, která vychází z toho, že žalobkyni měla vzniknout nemajetková újma v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nedodržení zákonné lhůty pro rozhodnutí o návrhu na nařízení exekuce.

Již v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že se v dané věci nejedná o případ, kdy nemajetková újma vznikla porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době, odvíjející se od práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chráněného článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Tudíž se z důvodu porušení tohoto článku nelze ani dovolávat práva na účinný prostředek ochrany ve smyslu článku 13 Úmluvy, jakož se nelze ani dovolávat porušení práva na spravedlivý proces podle článku 38 odst. 2 d s odkazem na právo na přiměřenou délku soudního řízení. Výslovně pak Nejvyšší soud konstatoval, že není možno aplikovat ustanovení .

Argumentuje-li dovolatelka, že její jednatelka je stresována špatnou vymahatelností práva, je-li advokátem informována, že se pohledávky nedaří vymáhat, a to nejen kvůli nesolventnosti dlužníka v některých případech, ale i kvůli tomu, že soudy nerozhodují v přiměřených či zákonem stanovených lhůtách, polemizuje toliko se skutkovým stavem, z něhož vychází napadené rozhodnutí odvolací soudu, a ze kterého nevyplývá, že by se v důsledku nedodržení zákonné lhůty pro rozhodnutí o návrhu na nařízení exekuce stala pohledávka dovolatelky nevymahatelnou. Takovou polemikou přípustnost dovolání založit nelze (srov. a 6 a ).

S důvody napadeného rozhodnutí se míjí i argumentace žalobkyně, že kdyby obdobně poškozeným byla fyzická osoba, odvolací soud by jí přiměřené finanční odškodnění přiznal. Takový závěr z napadeného rozhodnutí nevyplývá, a dovolací soud k tomu ve vazbě na své předchozí kasační rozhodnutí doplňuje, že ani v případě fyzické osoby se ve srovnatelném případě vznik nemajetkové újmy nepresumuje a i tato by musela tvrdit a prokazovat v zásadě stejné relevantní skutečnosti, jaké měla tvrdit a prokazovat žalobkyně.

Bylo věcí žalobkyně, z jakého odpovědnostního titulu bude svůj nárok na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatňovat. V souladu s takto uplatněným nárokem pak měla tvrdit všechny relevantní skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání, aby soud ve smyslu mohl uzavřít, že žalobkyni vznikla nemajetková újma a že je za ni třeba poskytnout peněžité zadostiučinění.

V předchozím kasačním rozhodnutí k tomu Nejvyšší soud uvedl, že je možno přihlédnout i k specifickým prvkům nemajetkové újmy právnické osoby. Přitom odkázal na svůj rozsudek ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. , podle kterého „imateriální újma právnické osoby může zahrnovat prvky více či méně ‚objektivní‘ a ‚subjektivní‘. Mezi tyto prvky patří pověst společnosti, ale také nejistota v plánování rozhodování, problémy způsobené vedení společnosti a konečně též, i když v menším měřítku, úzkost a nepříjemnosti pociťované členy vedení společnosti. Imateriální újma tak může spočívat v prodlužované nejistotě či značných nepříjemnostech, i kdyby se měly týkat jen správy každodenních záležitostí společnosti. U právnických osob je vznik imateriální újmy specifický už z toho důvodu, že právnické osoby jsou lidmi (fyzickými osobami) uměle vytvořené subjekty, kterým zákon přiznává postavení právnických osob. Pro právnickou osobu je mimo jiné charakteristické, že svoji vůli nevytváří sama o sobě, ale jen prostřednictvím fyzických osob, a to těch, které jsou k tomu podle práva povolány. Je tedy nepochybné, že mezi právnickou osobou a fyzickými osobami, které jsou jejími společníky, členy, jednateli či zaměstnanci, vznikají vzájemné vztahy, které nemusí být jen vztahy právními. Zejména fyzické osoby, které jsou povolány vytvářet vůli právnické osoby, mají s touto právnickou osobou blízké zájmové vazby a poměry právnické osoby se jich podstatným způsobem dotýkají… Z výše uvedeného vyplývá, že mezi základní prvky imateriální újmy právnické osoby patří skutečnosti, vážící se k právnické osobě jako samostatnému právnímu celku, nelze však zcela pominout nepříjemnosti způsobené členům vedení společnosti a zohlednit je, byť v omezené míře.“

Ani z nyní projednávaného dovolání ovšem nevyplývá, jaká jiná újma na právech žalobkyně měla být nesprávným úředním postupem způsobena, než že bylo porušeno její právo na vydání rozhodnutí v zákonné lhůtě. Takový poznatek jistě mohl v jednatelce žalobkyně vzbudit rozhořčení, neboť takovou reakci by bylo možno očekávat i v případě kterékoliv jiné osoby ve srovnatelném postavení. Vznik jiné újmy na právech žalobkyně v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu prokázán nebyl.

„Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ). S ohledem na utrpěnou újmu žalobkyně se o takový případ v nyní projednávané věci nejedná.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. května 2016

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu