Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 4702/2015

33 Cdo 4702/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Ing. M. M., identifikační číslo osoby 704 19 442, insolvenční správkyně V. R., zastoupené Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 1212, proti žalovaným 1) E. P., 2) P. P., zastoupeným JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, 3) N. K. a 4) P. K., 5) L. B., zastoupeným Zdeňkem Machálkem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová 1254, 6) J. P., 7) J. H. a 8) A. H., zastoupeným JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, o zaplacení 1.428.397,- Kč, event. o zrušení spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. května 2015, č. j. -377, , takto:

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 17. října 2014, č. j. -318, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 23. října 2014, č. j. -326, zamítl žalobu, jíž žalobkyně po žalovaných požadovala zaplacení 1.428.397,- Kč (výrok I.); zrušil spoluvlastnictví účastníků V. R., E. P., P. P., N. K., L. B., J. P., J. H. a A. H. k majetku sdružení s názvem BKP vyplývající ze Smlouvy o sdružení ze dne 2. 11. 1998, které zaniklo dne 31. 12. 2008 (výrok II.); z majetku sdružení přikázal do vlastnictví P. P., L. B., P. K., J. H. a J. P. hodnotu technického zhodnocení budovy č. p. v k. ú. U. B. v ceně 305.000,- Kč, a do vlastnictví P. P. peníze v hotovosti v částce 62,- Kč a peníze na bankovních účtech v částce 16.372,- Kč (výrok III.); žalovaným P. P., L. B., P. K., J. H. a J. P. uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 61.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.); žalovanému P. P. uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.826,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.); určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.); a uložil žalovaným povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Uherském Hradišti společně a nerozdílně náklady řízení odpovídající částkám 7.200,- Kč (výrok VII.) a 2.000,- Kč (výrok VIII.) do tří dnů od právní moci doplňujícího usnesení.

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 20. května 2015, č. j. -377, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku IV. ohledně povinnosti uložené žalovaným 2), 4), 5), 6) a 7) společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 33.889,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí a ve výroku V. (výrok I.); ve výrocích II. a III. a v části výroku IV. ohledně povinnosti žalovaných 2), 4), 5), 6) a 7) společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 27.111,- Kč jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.); ve výroku VIII. jej změnil tak, že se žalovaným povinnost zaplatit soudní poplatek České republice zastoupené Okresním soudem v Uherském Hradišti neukládá (výrok III.). Výrokem IV. rozhodl, že České republice se právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává, a výrokem V. uložil žalobkyni povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů k ruce společné a nerozdílné žalovaným 1), 2), 6), 7) a 8) částku 355.406,- Kč k rukám advokáta JUDr. Radima Vicherka a žalovaným 3), 4) a 5) částku 203.885,- Kč k rukám advokáta Zdeňka Machálka.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2013, č. j. -19, bylo rozhodnuto, že původní žalobkyně, dlužnice V. R., je v úpadku a na její majetek byl prohlášen konkurz. Insolvenční správkyní byla jmenována Ing. M. M., která podáním ze dne 17. 2. 2014 navrhla, aby soud pokračoval v řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, konkrétně na způsobu určení náhrady nákladů řízení za situace, kdy je žalobou uplatněn tzv. eventuální petit, „zejména pak v případě, kdy rozhodnutí o výši plnění eventuálního nároku závisí na znaleckém posudku nebo úvaze soudu“. Namítá, že pokud by odvolací soud respektoval zásady rozhodování o nákladech řízení při uplatnění eventuálního petitu (dovodil, že měla ve věci plný nebo částečný úspěch), pak napadené rozhodnutí závisí na otázce „hmotného práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. .

V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 , dále jen „ “).

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobkyně sice v dovolání výslovně uvedla, že jím napadá výroky I., II., III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu, z obsahu dovolání se však podává, že její námitky směřují výhradně proti té části napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud v důsledcích změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení). Žalobkyně totiž nesouhlasí s tím, že by měla žalovaným hradit náklady, které jim vznikly v souvislosti s právním zastoupením v řízení před soudem prvního stupně.

Odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů jedním výrokem (výrokem V.), v němž žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení zde specifikované částky. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zcela zřejmé, že tyto částky (přisouzené žalovaným) odpovídají nákladům, které žalovaní vynaložili v řízení před soudem prvního stupně a které odvolací soud podrobně popsal. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, odvolací soud jejich náhradu s připomenutím „charakteru řízení, tj. tzv. řízení iudicium duplex“ de facto žádnému z účastníků nepřiznal.

Skutečnost, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, je založena na úvaze o „převážné úspěšnosti“ žalovaných v řízení a reflektuje revizi prvostupňového rozhodnutí odvolacím soudem. Z hlediska úvahy o úspěchu účastníků v řízení je v dané věci rozhodné posouzení charakteru uplatněných nároků. Odvolací soud dovodil, že předmětem řízení byly dva samostatné nároky; vedle požadavku na zaplacení „vypořádacího podílu“ (tj. podílu na majetku sdružení pro případ majetkového vypořádání při skončení účasti člena sdružení) byl uplatněn nárok na vypořádání majetku získaného výkonem společné činnosti při zániku sdružení (mezi členy sdružení). Uzavřel, že došlo k objektivní kumulaci žalobních návrhů.

Žalobní návrh (petit) může obsahovat i několik požadavků, jak má soud o věci rozhodnout. Žalobce může požadovat, aby bylo rozhodnuto o více nárocích (jde o tzv. objektivní kumulaci), nebo může některé své nároky uplatnit formou tzv. eventuálního návrhu (petitu). O žalobu s eventuálním petitem jde tehdy, jestliže se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost nebo aby bylo vyhověno jinému požadavku žalobce (primárnímu petitu), a pro případ, že primární petit bude soudem zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce (eventuálním petitu). Řečeno jinak, žalobce se domáhá, aby žalovaný byl odsouzen k určitému plnění (např. vydání určité věci), a pro případ nemožnosti takového plnění, aby byl odsouzen k plnění náhradnímu (např. peněžité náhradě; srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 506-507, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. ). V případě objektivní kumulace žalobních návrhů žalobce kromě dosavadního nároku, který uplatňuje i nadále, uplatní další samostatný nárok, který sice může skutkově souviset s dosavadními žalobními tvrzeními (a soud v takovém případě tento nárok nevyloučí k samostatnému projednání podle ),avšak na rozdíl od eventuálního petitu spočívá na samostatném skutkovém základu. Analogicky se lze opřít o závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. , publikovaném v Soudních rozhledech č. 6, ročník 1999, a v usneseních ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. , ze dne 13. 8. 2010, sp. zn. , a ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. , totiž že o změnu žaloby nejde v případě, kdy žalobce kromě dosavadního nároku, který uplatňuje i nadále, uplatní další samostatný nárok a dojde tak k tzv. objektivní kumulaci nároků. Žalobce tak nadále uplatňuje v řízení dva samostatné nároky, aniž by původní předmět řízení doznal změny; uplatnění tohoto dalšího nároku je třeba považovat za další žalobu. Soud v takovém případě nemůže rozhodnout o nepřipuštění „změny návrhu na zahájení řízení“; pokud však dospěje k závěru, že se tyto nároky nehodí ke společnému projednání, rozhodne o vyloučení věci k samostatnému řízení ( ). Rozlišujícím znakem je tedy to, zda žalobce uplatnil jeden nárok dvěma nebo i více eventuálními petity, nebo zda se domáhá dvou odlišných nároků.

Žalobou podanou dne 12. 3. 2009 původní žalobkyně V. R. uplatnila nárok na zaplacení 1.428.397,- Kč z titulu „vypořádacího podílu“; tento požadavek zdůvodnila tím, že v roce 2003 byla neplatně vyloučena ze sdružení (k tomu viz pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. ) a uvedená částka jí byla nabídnuta na vypořádání majetku sdružení. Tento nárok neshledal soud prvního stupně důvodným s tím, že nemá oporu v zákoně. Proti výroku rozsudku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 1.428.397,- Kč, žalobkyně odvolání nepodala, tento výrok tudíž nabyl právní moci a nebyl podroben odvolacímu přezkumu. Podáním ze dne 4. 10. 2011 původní žalobkyně V. R. doplnila skutková tvrzení v tom směru, že bezprostředně před rozpuštěním sdružení, konkrétně dne 16. 8. 2008, byla ze sdružení opětovně vyloučena. Přestože i toto vyloučení sama považuje za neplatné, požaduje po žalovaných zaplacení vypořádacího podílu, který odpovídá majetku sdružení ke dni jejího neplatného vyloučení (tj. k 16. 8. 2008), tzn. domáhá se majetkového vypořádání při skončení účasti, a pro případ, že by soud dospěl k závěru, že její (opětovně) vyloučení ze sdružení provedené úkonem ze dne 16. 8. 2008 bylo neplatné, navrhla, aby soud s ohledem na zánik sdružení dne 31. 12. 2008 rozhodl, že zrušuje podílové spoluvlastnictví členů sdružení a vypořádává ho v podílech 1/9 (tj. všem bývalým členům sdružení), neboť účastníci sdružení se na majetkovém vypořádání svého spoluvlastnictví ke společně získaným věcem nedohodli. Z uvedeného vyplývá, že podání ze dne 4. 10. 2011 obsahovalo eventuální petit. Protože soud prvního stupně dospěl k závěru, že V. R. byla členkou sdružení až do jeho zániku dne 31. 12. 2008 (její členství nezaniklo ke dni 16. 8. 2008 v důsledku vyloučení), nerozhodoval o jejím požadavku na zaplacení vypořádacího podílu ke dni 16. 8. 2008 (tzn. o majetkovém vypořádání při skončení účasti), nýbrž o eventuálním požadavku a zrušil spoluvlastnictví bývalých členů sdružení a provedl jeho vypořádání; výroky o zrušení a vypořádání byly napadeny odvoláním žalovaných a podrobeny přezkumu v odvolacím řízení. Odvolací soud dovodil, že předmětem vypořádání byla aktiva sdružení, nikoliv věci v právním slova smyslu, a proto nebylo možno formálně rozhodnout o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nim; v tomto směru proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Protože dovodil, že soud prvního stupně žalobkyni přiznal na vypořádání aktiv o 27.111,- Kč více, než jí náleželo, promítl tuto úvahu do změny odvoláním napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně, tzn. výrok přiznávající žalobkyni 61.000,- Kč co do 33.889,- Kč potvrdil, co do 27.111,- Kč změnil tak, že se žaloba zamítá.

Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že původní žalobkyně V. R. uplatnila vedle sebe dva samostatné nároky, tj. že se jednalo o tzv. objektivní kumulaci nároků (každý z nároků je založen na samostatném /vlastním/ skutkovém základu, byť obecná skutková zjištění ohledně vzniku, trvání a zániku sdružení podle § 829 odst. 1 obč. zák. jsou pro oba nároky shodná). Na uvedeném nic nemění skutečnost, že jeden z uplatněných nároků byl uplatněn eventuálním petitem. Obstojí-li závěr, že předmětem řízení před soudem prvního stupně byly dva samostatné nároky (z nichž jeden byl uplatněn formou eventuálního petitu), obstojí i úvaha odvolacího soudu o úspěchu a neúspěchu účastníků řízení (žalobkyně byla zcela neúspěšná s žalobou o zaplacení částky 1.428.397,- Kč a úspěšná pouze v nepatrné části pokud jde o žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků zaniklého sdružení). Odvolací soud proto nepochybil (nerozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou), jestliže při zohlednění úspěchu v řízení žalovaným přiznal plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve smyslu ustanovení

Z uvedeného je patrné, že na otázce určení náhrady nákladů řízení v případě uplatnění nároku tzv. eventuálním petitem, kterou žalobkyně předložila k dovolacímu soudu jako dosud neřešenou, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.

Odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. , je nepřípadný, neboť v něm byla (mimo jiné) řešena problematika určování nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Výroko nákladech odvolacího řízení, jehož předmětem již bylo pouze vypořádání podílového spoluvlastnictví, nebyl (jak vyplývá z obsahu dovolání) dovoláním zpochybněn.

Nejvyšší soud dovolání podle věty první odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. května 2016

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu