Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1773/2014

22 Cdo 1773/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, proti žalované Hermes Media, a. s., se sídlem v Praze 4, V Luhu 754/18, IČO: 28218621, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2013, č. j. -385, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 10. prosince 2012, č. j. -337, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k domu č. p. na pozemku parc. č. 588 a k pozemku parc. č. 588 o výměře 221 m2 (zastavěná plocha a nádvoří) zapsaných na LV č. 379 pro obec P. a k. ú. K. (dále též jen „předmětné nemovitosti“) - (výrok I.). Nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.), kterému uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 6 890 000,- Kč do deseti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Uložil žalované povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu 29 051,- Kč do deseti dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 183 100,- Kč do deseti dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 16. října 2013, č. j. -385, potvrdil rozsudek soudu I. stupně s výjimkou částky náhrady nákladů řízení mezi účastníky, ohledně které rozsudek změnil tak, že tato částka činí 600 790,- Kč (výrok I.), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 73 320,- Kč do 10 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalovaná v první řadě namítá vady řízení před soudem I. stupně, které spočívaly v tom, že soud na žádost zástupce žalované neodročil jednání nařízené na den 23. 11. 2012 z důvodu kolize s jiným jednáním, dále že se soud řádně nezabýval závěrečným návrhem žalované, v důsledku čehož opominul jí navržené důkazy, a že na posledním jednání soud I. stupně nepřipustil závěrečné řeči, nýbrž toliko vynesl rozsudek. S těmito vadami se potom řádně nevypořádal ani odvolací soud, který podle žalované měl napadený rozsudek soudu I. stupně zrušit. Žalovaná dále namítá, že odvolací soud pochybil, když podílové vlastnictví účastníků řízení nevypořádal reálným rozdělením věci, a to formou rozdělení budovy na jednotky podle , ačkoliv reálné rozdělení věci má vždy přednost před ostatními způsoby vypořádání spoluvlastnictví soudem, i když o ně nemají účastníci zájem. Poukázala i na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné i co do úvahy o tom, kterému ze dvou spoluvlastníků bude věc přikázána za náhradu do výlučného vlastnictví. Rozporuje jednotlivé důvody, které soudy obou stupňů zohlednily, naopak předkládá jiné důvody, které zohledněny být měly. Neztotožňuje se ani s výroky o náhradě nákladů řízení, neboť zde byly důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci . Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že nemovitosti přikáže za přiměřenou náhradu do výlučného vlastnictví žalované a rozhodne znovu o nákladech řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil.

Žalobce ve vyjádření s podaným dovoláním nesouhlasí a považuje je za nedůvodné. Žalovaná vstoupila do spoluvlastnického vztahu, ačkoliv věděla, že je u soudu veden spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Hlavním tvrzením žalované po celou dobu řízení byla výhrada, že žalobce nemá dostatek finančních prostředků na zaplacení vypořádacího podílu, což se však neukázalo jako pravdivé. Naopak žalovaná nikdy neuvedla žádný konkrétní důvod, proč by se měl stát vlastníkem nemovitostí právě ona, neučinila tak ani v rámci dovolání. Soudy obou stupňů vyšly z bohaté judikatury a následně zcela správně přikázaly nemovitosti žalobci. Žalobce taktéž zpochybňuje tvrzené procesní vady a také nesouhlasí s tím, aby mu byla odepřena náhrada nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo rozhodnuto před 1. lednem 2014 a před tímto datem také nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení , (dále jen „ “).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. října 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „ “).

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení , ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. (dostupné na www.nsoud.cz)].

V posuzovaném případě žalovaná v první řadě namítá vady řízení, které spočívaly mimo jiné v tom, že se zástupce žalované nemohl zúčastnit soudního jednání. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej ) a pouze tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. věta druhá ). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle , může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné.

Ostatně námitkou, že nesprávným postupem soudů byla zástupci žalované odňata možnost jednat před soudem, vystihuje dovolatelka tzv. zmatečnostní vadu řízení podle , která však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť není způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od 1. ledna 2001 toliko žaloba pro zmatečnost [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. (uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz)].

Namítá-li dovolatelka v rovině tvrzených vad řízení, že „soud prvního stupně neumožnil žalované žádné přednesy (ačkoliv jednání za účelem přednesu závěrečných řečí odročil)“ a odvolací soud nesjednal nápravu tohoto postupu, opětovně poukazuje dovolací soud na skutečnost, že prostřednictví tvrzených vad řízení přípustnost dovolání založit nelze.

Dovolatelka v rámci dovolání poukázala dále na skutečnost, že předložila důkazní návrhy ve svém závěrečném návrhu a soud prvního stupně o nich byl povinen rozhodnout, což neučinil a nápravu postupem podle nesjednal ani odvolací soud. Opomenuté důkazy jsou „dle ustálené judikatury dovolacího soudu i dle rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR důvodem pro zrušení rozhodnutí a i v tomto smyslu je pak řešení této otázky procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“.

Bez ohledu na to, že dovolatelka neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí, od kterého se měly nalézací soudy v daném směru odchýlit, dovolací soud dodává, že ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání.

Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že tak zvané opomenuté důkazy, tj. mimo jiné důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, zakládají (v případě důvodnosti) vadu řízení (k tomu srovnej např. Ústavního soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, 2006, svazek 41, str. 349, nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. , uveřejněný na nalus.usoud.cz nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 2011, sp. zn. , uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz), jejímž prostřednictvím však přípustnost dovolání nelze založit.

Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud (přes vyjádřený nesouhlas účastníků) nerozhodl o rozdělení domu na bytové jednotky.

Tato námitka není důvodná.

Z obsahu spisu je zřejmé, že žalovaná zmínila možnost vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci (na bytové jednotky) ve svém vyjádření ze dne 7. prosince 2012 (č. l. 316-321), které předcházelo vyhlášení rozsudku soudu I. stupně. V tomto vyjádření žalovaná uvedla: „Pokud jde o způsob vypořádání spoluvlastnictví, pak při respektování způsobů stanovených zákonem i jejich pořadí lze uzavřít, že reálné rozdělení věci není možné. V úvahu by přicházelo pouze rozdělení domu na bytové jednotky. Žalovaný si je nicméně vědom zákonných omezení tohoto způsobu vypořádání zejména s ohledem na skutečnost, že v domě je několik bytů v nájmu fyzických osob. Žalovaný je toho názoru, že na obsahu nájemního práva by se takovým způsobem vypořádání nic nezměnilo a že tento způsob by byl zejména při zachování ústavních principů ochrany vlastnického práva možný. Žalovaný však má zájem zejména o jiný způsob vypořádání, proto se této otázce nadále věnovat nebude.“ Soud I. stupně následně ve svém rozsudku uvedl: „Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že je na místě zrušit podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného, jak to ostatně oba účastníci shodně navrhovali s tím, že oba žádají svěření do svého výlučného vlastnictví, když reálné rozdělení nepřipadá v úvahu a o rozdělení domu na bytové jednotky neměli spoluvlastníci zájem.“ Pokud žalovaná s tímto závěrem nesouhlasila, měla možnost proti němu uplatnit výhrady v rámci odvolacího řízení. Jak je však patrno z odůvodnění odvolání a z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 16. 10. 2013, otázka rozdělení věci nebyla v odvolacím řízení vůbec zmíněna. Odvolací soud proto do svého rozsudku toliko převzal závěr soudu I. stupně o tom, že „reálné rozdělení nemovitostí, jak bylo znalecky prokázáno, není možné a o rozdělení nemovitostí na jednotky nemá žádný z účastníků zájem, stejně jako o setrvání ve spoluvlastnictví.“

Nejvyšší soud neshledává v rozhodnutí odvolacího soudu pochybení, neboť v rámci civilního sporného procesu, v němž se uplatňuje zásada dispoziční a zásada neúplné apelace, není odvolací soud v zásadě nucen přezkoumávat veškeré závěry soudu I. stupně včetně těch, které účastníci řízení nerozporovali.

V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení konkrétně neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 12, a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7484, dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. května 2010, sp. zn. , uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).

Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále vyplývá, že „jestliže dovolatel námitku možného reálného rozdělení věci ve smyslu ObčZ uplatní až v dovolacím řízení, jde o novou skutečnost ve smyslu [nyní ], k níž dovolací soud nemůže přihlížet“ [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2008, sp. zn. (uveřejněné pod C 6049 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále též jen „Soubor“), nebo usnesení ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Jelikož se uvedený závěr bez dalšího uplatní i na zde posuzovaný případ, je námitka žalované, že se soudy měly zabývat reálným rozdělením nemovitosti, v dovolacím řízení zjevně bezpředmětná.

Rozdělení domu na bytové jednotky by však v souzené věci bránila ještě i další okolnost. Soudy vyšly ze zjištění opírající se mimo jiné o tvrzení samotné žalované, které uplatňuje i v rámci podaného dovolání (a tato okolnost nebyla v průběhu řízení žádným z účastníků rozporována), že v domě se dlouhodobě nacházejí byty v nájmu fyzických osob. V této souvislosti platí, že „v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu s byty, které jsou v době rozhodování soudu v nájmu fyzických osob, nepřichází v úvahu vypořádání rozdělením bytového domu na bytové jednotky“ [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. (uveřejněný pod C 2421 Souboru) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2011, sp. zn. (uveřejněné pod C 9659 Souboru)].

Přípustnost dovolání dále nezakládá námitka, že soudy obou stupňů při přikázání nemovitosti do vlastnictví žalobce zohlednily nesprávná kritéria. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že „v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci tak je v zásadě na úvaze soudu, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená“ [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. (uveřejněné pod C 7161 Souboru)]. V usnesení ze dne 20. července 2005, sp. zn. (uveřejněném pod C 3680 Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák. je třeba vždy vzít do úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze přihlédne. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.“

Nejvyšší soud též dovodil, že „soud může přikázat nemovitost do výlučného vlastnictví i tomu spoluvlastníkovi, kterému nesvědčí kritéria výslovně v zákoně uvedená; pokud § 142 odst. 1 obč. zák. stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností“ [srov. usnesení ze dne 28. července 2003, sp. zn. (uveřejněné pod C 2058 Souboru)]. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. V rámci posuzování účelného využití věci tak lze vedle velikosti podílů zohlednit celou řadu skutečností důležitých pro rozhodnutí o tom, kterému z účastníků bude věc přikázána do vlastnictví. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení by dovolací soud se zřetelem k tomu, že dovolací řízení je řízením o mimořádném opravném prostředku, mohl přezkoumat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené, zejména pokud by zohledňovaly skutečnost, která se ke společné věci nijak nevztahuje. Pro rozhodnutí soudu, komu nemovitost přikázat, není absolutně rozhodující ani výše podílů, ani účelné využití věci, ale jde o souhrn skutečností, které jsou v dané věci relevantní. Nelze též řešit jako zásadní právní otázku, co se míní „účelným využitím věci“; kdyby bylo možno pro tento případ stanovit podrobnější pravidla, učinil by tak zákon. Ten však při vědomí složitostí možných situací přenechává řešení na úvaze soudu. Soud ovšem musí řádně zdůvodnit, proč kritéria výše podílů a účelného využití věci nejsou v konkrétním případě rozhodující [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2005, sp. zn. (uveřejněný pod C 3695 Souboru)].

Žalovaná v dovolání poukazuje na to, že soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o přikázání věci žalobci (v situaci stejné velikosti spoluvlastnických podílů a zájmu obou účastníků o přikázání věcí do výlučného vlastnictví) o následující kritéria : a) péči žalobce o dům, b) účelné využití věci, c) solventnost spoluvlastníka, d) porušení veřejnoprávních předpisů.

Dovolatelka zdůrazňuje, že proti těmto kritériím vznesla v odvolání námitky a bylo na odvolacím soudu, aby posoudil, zda jsou tato kritéria významná a zabýval se každým z nich, popř. uvedl, která nepovažuje za rozhodující. Jestliže pak dovolatelka – jak bude uvedeno dále – odvolacímu soudu vytýká, že některá kritéria zcela či zčásti pominul, odkazuje dovolací soud na tu část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v níž odvolací soud výslovně uvádí, že „s úvahami soudu prvního stupně týkajícími se zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví odvolací soud souhlasí“. Jestliže dále ve svém odůvodnění některá kritéria nadto zmiňoval, šlo zjevně o reakci na odvolací námitky žalované či o zdůraznění skutečností rozhodných pro posouzení, kterému z účastníků měly být předmětné nemovitosti přikázány, aniž se tím odvolací soud odchýlil od závěrů vyslovených soudem prvního stupně.

Dovolatelka ve vztahu k „porušení veřejnoprávních předpisů“ namítá, že toto kritérium odvolací soud zcela pominul, a zatížil tak „své rozhodnutí nepřezkoumatelností“. Uvedená okolnost měla být podle dovolatelky vyhodnocena jako kritérium svědčící v neprospěch žalobce; odvolací soud ji však nehodnotil vůbec ani jako okolnost nepodstatnou.

Tato námitka není důvodná.

Ačkoliv výhradu porušení veřejnoprávních předpisů dovolatelka v dovolání nijak blíže nerozvádí, nemá dovolací soud pochybnost, že se jedná o okolnost, kterou se soud prvního stupně v řízení zabýval. Vyšel z toho, že J. M., syn žalobce, si se souhlasem obou spoluvlastníků k bydlení svému a své rodiny stavebně upravil dva byty ve třetím patře, které užívá; jednalo se však o úpravu faktickou, nikoliv kolaudační. Soud prvního stupně tuto okolnost vzal na zřetel úvahou, že ve prospěch žalobce (byť paradoxně) hovoří i to, že probíhá řízení o odstranění stavebních úprav, které syn žalobce (či žalobce) provedl „bez příslušných stavebních povolení či souhlasů“. Uzavřel, že z řízení hrozí majitelům potenciální sankce, které by měl nést žalobce a jeho rodina. Soud prvního stupně tuto skutečnost nepromítl v řízení v neprospěch žalobce.

Jestliže odvolací soud akceptoval – jak výše uvedeno – závěry týkající se úvah ohledně zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudu I. stupně, je zřejmé, že uvedenou okolnost nepominul a do svého rozhodnutí ji promítl způsobem shodným jako soud prvního stupně. Je přitom zjevné, že tuto okolnost vzal soud prvního stupně na zřetele jako okolnost nikoliv hlavní a primární, ale jako jednu z vícera, které v průběhu řízení vyšly najevo. Pokud zohlednil, že syn žalobce provedl stavební úpravy se souhlasem obou spoluvlastníků (tj. i právního předchůdce žalované), jeví se i dovolacímu soudu přijatelný závěr, že tato okolnost nemusí být v řízení vyložena k tíži žalobce. Jde-li pak o instalaci plastových oken samotným žalobcem, posoudil ji soud prvního stupně tak, že žalobce má nést důsledky případného porušení veřejnoprávních předpisů, což spojil s úvahou o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví právě žalobci. Byť dovolací soud připouští, že taková úvaha je hraniční, s přihlédnutím ke všem dalším okolnostem věci ani případné nesprávné zohlednění této skutečnosti není způsobilé ve svém souhrnu zvrátit správnost rozhodnutí nalézacích soudů.

Ve vztahu k posouzení solventnosti dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že pominul tu část, kdy soud prvního stupně obecně zpochybnil solventnost právnických osob s ohledem na obtížnost případné exekuce, a dále pominul námitky týkající se neprokázání aktuálních majetkových poměrů.

Tyto námitky nejsou důvodné.

Odvolací soud ve vztahu ke schopnosti účastníků zaplatit částku odpovídající vypořádacímu podílu učinil jednoznačný závěr, že oba účastníci prokázali schopnost zajištění finančních prostředků a z jeho rozhodnutí v žádném směru nevyplývá, že by při posuzování platební schopnosti upřednostnil žalobce jako fyzickou osobu pro jeho povahu na úkor žalované jako právnické osoby. Z rozhodnutí odvolacího soudu zjevně vyplývá, že kritérium platební schopnosti považoval u obou účastníků za rovnocenné. Vytýká-li dovolatelka, že odvolací soud pominul její námitku týkající se „neprokázání solventnosti“ žalobce, není její námitka důvodná potud, pokud namítá, že odvolací soud tuto námitku zcela přešel, neboť odvolací soud učinil závěr, že i žalobce svou platební schopnost prokázal. Naznačuje-li pak snad dovolatelka nesouhlas s tímto pro věc určujícím závěrem po obsahové stránce, jde o nepřípustnou kritiku skutkových zjištění.

Obdobné závěry se prosadí i ve vztahu k dovolací námitce, že žalobce se o nemovitosti nestaral, resp. že jeho péče byla „vždy minimální a spíše destruktivní“, kdy i sama dovolatelka výslovně připouští, že její námitky mají „spíše skutkových charakter“. Žalovaná namítá, že odvolací soud – i kdyby dospěl k závěru, že neochota žalobce investovat do nemovitostí je pochopitelná – měl tuto neochotu posoudit jako skutečnost pro věc nepodstatnou a nikoliv jako okolnost svědčící žalobci.

Tato námitka však není důvodná již proto, že odvolací soud kritizovaný závěr neučinil. Vyšel totiž z toho, že jakékoliv nákladné investice do nemovitostí by nemohly být před skončením řízení považovány za projev řádného hospodáře, tuto okolnost však vztáhl nejenom k žalobci (a již vůbec ne v jeho prospěch), ale ve vztahu k oběma účastníkům, což výslovně zdůraznil poukazem na to, že jak žalobce, tak i žalovaná investují do domu náklady pouze na havarijní opravy, popřípadě provádí pouze běžnou údržbu. Ve vztahu k žalobci tento závěr učinil jako reakci na odvolací námitku, že se žalobce o nemovitosti nestaral.

Nesouhlas vyjadřuje dovolatelka rovněž s tím, že podle jejího přesvědčení měl odvolací soud považovat za rozhodující kritérium účelné využití věci, s čím nesouhlasí; i kdyby však bylo možné toto hledisko obecně za dominantní považovat, v poměrech souzené věci to mělo vést „k nutnosti potlačení významu tohoto kritéria“. Úvaze soudu prvního stupně o tom, že žalobce využije nemovitostí lépe, vytýká, že se neopírá o skutková zjištění, ale jde o hodnotící úvahu, že fyzická osoba může mít potřebu bydlení, zatímco „právnická osoba ji mít nemůže“.

Odvolací soud však v rozhodnutí neučinil nic jiného, než že zdůraznil, že při rovnosti spoluvlastnických podílů je kritérium účelného využití věci hlavním v zákoně uvedeným hlediskem. Proti takovému závěru nelze nic namítat, protože ustanovení § 142 odst. 1 obč. zák. skutečně hledisko účelného využití věci jako zákonné kritérium vedle velikosti spoluvlastnických podílů uvádí. Odvolací však v žádném ohledu nezdůraznil, že o přikázání věci rozhodlo v daném případě toliko hledisko účelného využití věci a nevzal ohled na jiné a další skutečnosti. Je skutečností, že účelné využití věci posoudil jako hledisko svědčící ve prospěch žalobce veden úvahou, že prostřednictvím volných bytů v domě dojde k uspokojení potřeb bydlení jako žalobce, tak i jeho nejbližších rodinných příslušníků (manželky žalobce, syna žalobce s rodinou, který již v domě bydlí a dalšího syna žalobce). Této úvaze však žádnou nepřiměřenost vytknout nelze a není ani vyjádřením jakéhokoliv diskriminačního přístupu vůči žalované. Nalézací soudy pouze při úvaze o přikázání věci upřednostnily uspokojení potřeby bydlení žalobce (a jeho rodinných příslušníků) a hledisko realizace zajištění bytových potřeb je nepochybně okolností, kterou soudy při úvaze o přikázání věci brát na zřetel mohou a musí. Výtka dovolatelky je založena na tom, že soudy měly upřednostnit nikoliv potřebu bydlení žalobce (resp. členů jeho rodiny), ale možnost pronájmu domu, k čemuž chtěla nemovitost využít žalovaná. Zde se však jedná o polemiku s relevancí jednotlivých pro věc podstatných kritérií, která nalézací soudy vyhodnotily tak, že upřednostnily hledisko uspokojení potřeb bydlení žalobce a členů jeho rodiny a nikoliv případnou možnost pronájmu budovy žalovanou. Tím však – oproti přesvědčení dovolatelky – neučinily závěr, že „u činžovního domu s nájemními byty je hledisko účelného využití věci dáno již tím, že bude sloužit pro bydlení rodiny žalobce a nikoli tím, že by byty v domě byly pronajímány“, pouze v poměrech souzené věci uzavřely, že při posuzování účelnosti využití věci považovaly za rozhodnou potřebu bydlení oproti možnosti pronájmu nemovitostí. Taková úvaha však zjevně nepřiměřená není a je pouze vyjádřením hodnotícího soudu nalézacích soudů. Ostatně hledisko účelného využití věci také nebylo jediným kritériem, které soudy vzaly při svém rozhodování na zřetel, ale představovalo pouze jedno z podstatných hledisek, které vzaly na zřetel. Jestliže je však posoudily jako významné, podstatné a do jisté míry rozhodující, nelze v tom spatřovat žádné pochybení, neboť výslovně ukládá povinnost přihlédnout k účelnému využití věci a dovolací soud nemá žádnou pochybnost o tom, že účelné využití věci může být naplněno i prostřednictvím uspokojení potřeby bydlení pro jednoho z podílových spoluvlastníků a členy jeho nejužší rodiny, a to zvláště tehdy, jestliže nemohou potřeby bydlení uspokojit jinak.

Při úvaze o relevanci dalších kritérií pak dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že „označil za podstatnou okolnost, že žalobce vlastní nemovitosti delší dobu“, aniž by jakkoliv vysvětlil, proč by v daném případě doba trvání vlastnictví měla být jednou z podstatných okolností.

Je skutečností, že odvolací soud hledisko trvání spoluvlastnického vztahu vzal na zřetel, z jeho rozhodnutí však nikterak nevyplývá, že by je při svém rozhodování považoval za podstatné či primární. Naopak z odůvodnění jeho rozhodnutí se zjevně podává, že za hlavní kritérium považoval účelné využití věci, které podpořil úvahou o délce trvání spoluvlastnického vztahu na straně žalobce. Byť tuto svou úvahu v odůvodnění rozhodnutí podrobně nerozvedl, je zjevné, že je vyjádřením názoru, podle kterého i doba trvání spoluvlastnického vztahu může být (zejména při rovnocennosti dalších kritérií) podstatná pro rozhodnutí soudu o přikázání věci. Odvolací soud nadto kritérium doby trvání spoluvlastnického vztahu nespojil pouze se samotnou délkou trvání spoluvlastnického vztahu, který je u žalobce založen od roku 1998, zatímco u žalované od roku 2009, ale též s úvahou, že žalovaná nabyla spoluvlastnický podíl v době probíhajícího řízení, kdy „musela počítat s jeho výsledkem“ (tj. s možností přikázání věci žalobci). Důraz kladený odvolacím soudem na tuto okolnost je nutno ostatně poměřovat také obsahem rozhodnutí soudu prvního stupně, který vzal na zřetel, že žalobce o předmětnou nemovitost projevoval zájem dlouhodobě a vyjadřoval snahu o nabytí výlučného vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Z uvedeného pak zjevně vyplývá, že pokud některý ze spoluvlastníků je dlouhodobě vlastníkem spoluvlastnického podílu a vyjadřuje zájem o nabytí vlastnického práva i ke zbývajícímu spoluvlastnickému podílu, může být i tato okolnost vzata v potaz při rozhodování o přikázání věci, neboť je tím zdůrazněn aspekt dlouhodobého zájmu o realizaci vlastnických práv. Byť zpravidla nepůjde o hledisko jediné či rozhodující, nelze nalézacím soudům vytýkat, že v rámci přihlédnutí ke všem individuálním okolnostem případu zohlednily také délku trvání spoluvlastnického vztahu u jednotlivých účastníků (spoluvlastníků) spojenou s vyjádřením dlouhodobého zájmu žalobce o nabytí výlučného vlastnického práva k předmětným nemovitostem.

Dovolatelka dále nalézacím soudům vytýká, že nezohlednily okolnost, že žalobce měl možnost již před rozhodnutím soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nabýt nemovitosti na základě realizace svého předkupního práva.

Tato námitka však není důvodná, neboť nalézací soudy tuto okolnost neopomenuly. Soud prvního stupně totiž tuto okolnost vzal na zřetel úvahou, že žalobce „o odkoupení spoluvlastnického podílu původního spoluvlastníka J. K.“ projevoval dlouhodobý zájem, přijal nabídku původního žalovaného na odkoupení spoluvlastnického podílu, a pokud k tomuto prodeji nedošlo, stalo se „tak pouze z důvodu osobních vztahů či podivného jednání pana K.“. Soud I. stupně připustil, že žalobce se mohl domáhat převedení spoluvlastnického podílu J. K. „žalobou na ochranu svého předkupního práva“, současně však uzavřel, že pokud tak neučinil, nemůže být tato okolnost vykládána k jeho tíži.

Odvolací soud se otázkou okolností týkajících se realizace předkupního práva v odůvodnění svého rozhodnutí také podrobně zabýval se závěrem (odlišným oproti závěru soudu I. stupně), že k porušení předkupního práva žalobce nedošlo. V této souvislosti zdůraznil, že druhá nabídka k výkonu předkupního práva ze dne 22. srpna 2008 činila téměř dvojnásobek částky uvedené v první nabídce učiněné žalobce jen o patnáct měsíců dříve, aniž by na rozdíl od první nabídky obsahovala vysvětlení, jak nabízející k výši kupní smlouvy za vykoupení svého podílu dospěl. Tento postup hodnotil z pohledu žalobce odvolací soud za „poněkud nedůvěryhodný“ se zdůrazněním, že druhá nabídka výkonu předkupního práva byla na rozdíl od první učiněna již po zahájení řízení, které směřovalo k témuž cíli, tj. ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, přičemž žalobce toto řízení zahájil poté, kdy J. K. nabídku předkupního práva vzal zpět, takže k dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nedošlo. I když to odvolací soud nezdůraznil explicitně, jeho poukaz na shodu s úvahami soudu prvního stupně ohledně zrušení a vypořádání nemůže být chápán jinak než též jako jeho shoda s úvahou, že žalobci v poměrech individuálních okolností nelze vytýkat, že nabídku předkupního práva nevyužil; ani tento závěr není zjevně nepřiměřený.

Obdobně je třeba nahlížet i na další dovolací námitku, jejímž prostřednictvím dovolatelka namítala, že měla být chráněna její dobrá víra, že „za cenu, která byla cenou obvyklou, žalobce spoluvlastnický podíl nechce, když s touto vírou do spoluvlastnického vztahu vstupovala“.

Jestliže však dovolatelka nabyla spoluvlastnický podíl již v době zahájeného řízení, ve kterém žalobce jednoznačně uplatnil požadavek na přikázání předmětných nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví, nemohla spoléhat na své přesvědčení o nabytí spoluvlastnického podílu, pokud jí objektivně muselo být zřejmé, že žalobce zájem o spoluvlastnický podíl má a konkrétní podmínky týkající se výše vypořádacího podílu budou odvislé od zjištění obvyklé ceny předmětných nemovitostí na základě znaleckého dokazování realizovaného v soudním řízení. Nadto poukazuje dovolací soud na skutečnost, že žalobce podle svých žalobních tvrzení přistoupil k podání žaloby za situace, kdy původní spoluvlastník (a žalovaný) J. K. učinil nabídku v rámci předkupního práva a poté, kdy žalobce návrh přijal, se nedostavil k podpisu kupní smlouvy, přičemž z následné korespondence žalobce a J. K. vyplývá, že nemovitosti nabídl nejenom žalobci, ale také dalším subjektům. Pokud žalovaná vstoupila do soudního řízení jako právní nástupkyně J. K., za této situace objektivně nemohla spoléhat na to, že žalobce nemá o spoluvlastnický podíl za obvyklou cenu zájem. V obecné rovině je ostatně právem spoluvlastníka přijmout či nepřijmout nabídku učiněnou v rámci předkupního práva; nijak ho to však nezbavuje možnosti domáhat se (v případě nepřijetí nabídky) zrušení a vypořádání spoluvlastnictví soudním rozhodnutím, přičemž je-li takové řízení zahájeno, nemůže nabyvatel spoluvlastnického podílu spoléhat na nezájem žalobce o spoluvlastnický podíl, jestliže je naopak v žalobě jednoznačně vyjádřen požadavek na přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce.

Ve vztahu ke kritériím rozhodným pro přikázání nemovitostí dovolatelka dále poukazovala na to, že usilovala o zvýšení nájemného v pronajatých bytech na úroveň stanovenou , čímž by došlo ke zvýšení prostředků z domu, které mohly být do domu zpětně investovány.

Dovolacímu soudu především není zřejmé, jakým způsobem by se uvedená okolnost měla promítnout v poměrech souzené věci, neboť dovolatelka tuto svou dovolací námitku žádným způsobem nekonkretizuje. Z tohoto důvodu dovolací soud pouze pro úplnost dodává, že vychází z ustálené judikatury potud, že je-li obytný dům, ve kterém se nachází pronajímaný byt (byty), ve spoluvlastnictví více osob, pak je (jednostranné) určení výše (resp. zvýšení) nájemného rozhodnutím o hospodaření se společnou věcí. Je třeba, aby se o takovém zvýšení nejprve dohodla většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti podílů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. června 2009, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 18, str. 671). Pokud by k dohodě spoluvlastníků nedošlo, musel by o této spoluvlastnické neshodě rozhodnout postupem podle § 139 odst. 2 obč. zák. soud.

Zcela shodně je třeba nahlížet na další dovolací námitku, jejímž prostřednictvím poukazuje žalovaná na její snahu využít prázdné byty v domě k jejich účelu, tedy je po rekonstrukci pronajmout, což by vedlo ke zvýšení prostředků z domu. Ani zde není dovolacímu soudu zřejmé, jakým způsobem by se tato námitka měla promítnout do poměrů souzené věci z hlediska vypořádání spoluvlastnictví. Naznačuje-li snad dovolatelka, že tento záměr vyjadřovala již za trvání spoluvlastnického vztahu, což by měly soudy zohlednit v její prospěch, poukazuje dovolací soud na to, že uzavření smlouvy o nájmu bytu v domě v podílovém spoluvlastnictví je hospodařením se společnou věcí a řídí se většinou počítanou podle velikosti spoluvlastnických podílů (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2006, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5810). Jestliže pak touto námitkou vystihovala okolnost, která by měla z hlediska vypořádání vykládána v její prospěch, je zřejmé, že jde o opětovnou polemiku se závěry nalézacích soudů, které v rámci účelného využití věci upřednostnily uspokojení bytové potřeby žalobce a jeho rodiny před možným pronájmem nemovitostí ze strany žalované.

Dovoláním dovolatelka napadla také výroky o náhradě nákladů řízení. Ve vztahu k nim dovolací soud především konstatuje, že dovolatelka nevymezila žádnou otázku procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, respektive, při níž se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto již z tohoto důvodu je dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení nepřípustné.

Nad uvedené je možno dodat, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci ( ). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval [srovnej např. usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. (dostupné na www.nsoud.cz)]. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci , jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. Ustanovení slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. ledna 2010, sp. zn. (oba dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. K uvedenému je vhodné připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v , formulovanou v ) vykládat restriktivně [srovnej např. usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. (dostupné na www.nsoud.cz)].

V usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. (dostupné na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud k ustanovení uvedl, že toto ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené.

V posuzovaném případě spatřuje dovolatelka důvody hodné zvláštního zřetele v tom, že žalobce mohl vzniku nákladů předejít, kdyby řádně realizoval nabídku předkupního práva a stal se tak výlučným vlastníkem nemovitostí, v takovém případě by řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemuselo být vedeno.

S touto námitkou se nelze ztotožnit.

Dovolací soud výše uvedl okolnosti, za kterých došlo k první nabídce vyplývající z předkupního práva, kterou žalobce přijal, nicméně k realizaci předkupního práva nedošlo, neboť původní spoluvlastník J. K. se na dohodnuté jednání se žalobcem nedostavil a dopisem ze dne 18. července 2007 žalobci sdělil, že obdržel několik nabídek na odprodej spoluvlastnického podílu za vyšší cenu. Odvolací soud vyšel ze závěru, že žalobce k podání žaloby přistoupil až poté, kdy spoluvlastník J. K. vzal první nabídku předkupního práva zpět, takže k dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nedošlo. Jestliže za této situace žalobce podal žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nelze v jeho postupu spatřovat žádné okolnosti, které by zakládaly úvahu o aplikaci ustanovení

Dále by se podle dovolatelky mělo zohlednit, že v průběhu řízení byla zrušena S tím však není možno souhlasit, neboť byla zrušena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. , jako protiústavní, a tudíž nalézací soudy, které rozhodují o otázce náhrady nákladů řízení z úřední povinnosti [srovnej například nález Ústavního soudu České republiky ze dne 10. ledna 2012, sp. zn. , nález Ústavního soudu České republiky ze dne ze dne 26. března 2009, sp. zn. (oba dostupné na http://nalus.usoud.cz)], byly okamžikem zveřejnění derogačního nálezu ve sbírce zákonů (tj. 7. května 2013) nově povinny přiznávat náklady řízení podle Změna způsobená derogačním nálezem Ústavního soudu však nemůže být sama o sobě důvodem pro to, aby byla snížena odměna procesně úspěšné straně ve prospěch strany procesně neúspěšné, neboť procesně úspěšná strana se o náhradu nákladů řízení neobohatí, nýbrž se jen nově přesněji zhodnotí skutečné náklady, které úspěšná strana musela v řízení na svou obranu vynaložit.

V neposlední řadě dovolatelka namítala zvláštní povahu řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a dovozovala, že i ona měla v řízení procesní úspěch, neboť se jí dostalo plnění v podobě náhrady a žalobce nenabyl její spoluvlastnický podíl za částku, kterou uvedl v žalobě. I tato námitka je však zjevně nedůvodná, neboť z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení.

Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. (dostupného na www.nsoud.cz), „při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle , přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.“

Obdobně dovodil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26. března 2014, sp. zn. (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2014, č. 7 – 8, str. 262), že „jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, je při rozhodování o náhradě nákladů řízení třeba vyjít z toho, že žalobce měl procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také“ [srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. (dostupné na www.nsoud.cz)].

Jestliže tedy soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle Tento závěr není dotčen ani okolností, že žalobci byla uložena povinnost zaplatit na vypořádání spoluvlastnického podílu částku vyšší, než kterou uváděl v žalobě, neboť uvedení výše vypořádacího podílu v žalobě nepředstavuje vadu žaloby, a není ani nezbytnou náležitostí žaloby (k tomu srovnej např. Na základě uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud odvolací soud přiznal žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů v plné výši podle , jsou jeho závěry přiměřené a zcela souladné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Jelikož dovolání žalovaného není podle přípustné, Nejvyšší soud podle dovolání odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 17. září 2014

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu